Jan Kopka: Na trasu 2 020 mil jsme čekali tři roky. Byla slušnost ji jet, byla to taková služebka

Číslo 13 bývá pro mnoho lidí nešťastné. My jsme ale věřili, že nám naopak přinese štěstí a konečně se po 3 letech čekání bude moci při 13. ročníku odjet kvůli Koroně dlouho odkládaná ultradlouhá dvojnásobná varianta 2 020 mil. A ukázalo se, že ta třináctka byla opravdu šťastná.

Takže letos se jely standardní trasy 500 mil a 1000 mil (1 600 km a téměř 40 km převýšení) ve variantě severní i jižní a nově 2020 mil (přesně 3 260 km s převýšením 75 km!) kolem dokola celého Česka a Slovenska.

Já sám jsem se všemožně snažil, abych si tuhle novou vzdálenost mohl také odjet. Přišlo mi to jako slušnost, když už jsem si to vymyslel. Samotná příprava navíc rozšířeného závodu ale zabírala tolik času, že na trénink sebe samotného jako závodníka už žádný moc nezbýval. Nový organizační tým naštěstí šlapal a ve chvíli startu bylo jasné, že se na čáru sice s chatrnou přípravou mohu postavit i já, ale s podmínkou, že v případě potřeby nebo komplikací slezu, sundám dres a oblíknu organizátorské triko.

Byla slušnost postavit se na start

Odjel jsem několik závodů či expedic přes 3 000 km a nejdelší dokonce přes 4 000 km. Nyní sice fyzicky nepřipravený, ale hlava byla natěšená. Nešlo jen o to si odjet a užít závod jako ostatní, pro mě je to vlastně zároveň i „služební cesta“, kdy kontroluju své úseky i úseky jiných traserů komplexně z hlediska náročnosti, průjezdnosti a případných nových překážek, jako jsou polomy, zarostlé cesty, cesty-necesty po těžbách, nové soukromé pozemky atd. a hlavně trasu vidím a „cítím“ na vlastní kůži jako celek a vím pak, kde je třeba odlehčit apod.

Po startovním výstřelu se vždy uvolní v poli účastníků obrovská vlna euforie. To očekávání, co závod přinese, a obavy, jak to vše dopadne, najednou zmizí a všichni začnou žít přítomným okamžikem.  Já sám vnímám to náhle uvolnění ostatních velice intenzivně, zvlášť pokud jsem jeden z nich. Fyzicky jsem dost trpěl a sotva postupně doklopýtal na východní Slovensko do cíle F1000 (1 600 km), ovšem nikdy by mě nenapadlo skončit tady, hlava tuhle možnost vůbec nepřipouštěla. Jsem od počátku nastavený na 2 000 mil a teď jsem tedy v půlce. To radši zabalím třeba 2 km za cílem 1000 mil.

Druhá tisícovka byla pocitově v pohodě, i když ne rychlejší. Organismus se už přenastavil do náročného „pracovního“ režimu, ale v mém případě s nastaveným „omezovačem výkonu“, aby nedošlo k poškození. Je vždy zajímavé, jak ten složitý lidský stroj dokáže fungovat a zapojuje mechanismy proti sebedestrukci.

I přes fyzickou nepřipravenost jsem si závod neskutečně užíval. Je to vždy obrovská svoboda, ten čas na trase je jen pro vás, všechny problémy a starosti jsou najednou někde daleko, nevíte o nich. Žijete jen tím, co je právě teď a právě tady. Nic jiného vás nezajímá. Je to i o setkáních s ostatními účastníky. Jste naladěni na stejnou notu, protože oni prožívají to stejné, co vy. Spojuje vás to. Je to i o vás a přírodě, trávíte v ní 24 hodin denně, cítíte její energii, každý den vidíte, jak se probouzí a jak zase usíná. Ten život je najednou hrozně krásný a jednoduchý. Jíst, pohybovat se a spát. Je to také o náhodných setkáních a nezištné pomoci úplně cizích lidí. Je to prostě nádherná pouť, kdy dochází k poznání a díky náročnosti i sebepoznání a vnitřnímu vyčištění. Tohle vše je pro mě vždy daleko více než výsledek na konci. Mám to tak, že čím déle závod trvá, tím méně se mi pak chce skončit. V cíli se pak radost mísí s lítostí, že už je to pryč. Vlastně jsem si závod užil 2x víc, a to nejenom tou dvojnásobnou délkou, ale i tím, že jsem zůstal fungovat v cíli 2 020 mil a poslouchal příběhy dalších, co dojížděli, a mílařské atmosféry si užíval dál.

Hanyk v rekordním čase 

Závod na 2 020 mil měl několik favoritů, a tak na špici se jelo od počátku nadoraz. Nikdo nikoho nešetřil. První noc čelo 5 borců jelo nonstop, což bych na trase 3260 km a 75 000 m převýšení, tedy jedné z fyzicky nejnáročnějších tratí na světě, nečekal. Zastavili až po 33 hodinách jízdy na druhou noc v kontrolním bodě CP1 v Jizerkách na 450. km se jen pár hodin vyspat a brzo ráno zase do sedel. Defekty či zranění čelo promíchávaly. Do cíle 1 000 mil přijel jako první Milan Hanyk, a přestože byl ve své půlce, vytvořil ve směru západ-východ časem 7 dnů a 2 hodiny rekord na této distanci. A vedení pak udržel až do F 2020 mil. Jeho čas na 3 260 km – neuvěřitelných 15 dnů a 19 hodin se bude těžce překonávat. Denně téměř 210 km a skoro 5 km převýšení!

Za ním se naskládali všichni další favorité Tomáš Fabián s Pavlem Křížem, který se po výrazných technických problémech v počátku dokázal dotáhnout až do úplné špice, nenápadný favorit Michal Ozogán a za ním Tomáš Hadámek, zabržděný úrazem oka a nutnou návštěvou lékaře. Chyběl zde kvůli zdravotním problémům jen dvojnásobný vítěz „tisícovky“ Tomáš Novotný. Prostě to není jen o hlavě a fyzické připravenosti, ale i o technice a zdraví. A také hodně o štěstí!

2x 1000 příběhů

Každý si do cíle přivezl svůj příběh a samozřejmě čím déle kdo jel, tím více zážitků a příběhů si přivezl. Němec Jens Bochmann, který dorazil večer, projel pod obloukem a jen řekl: „To byl ale těžký závod“, snědl 2 bramboráky, vypil Bernarda a sedl na kolo, že jede dalších 50 km za hranice domu. Prostě padesátka sem, padesátka tam. To už se v té porci ztratí.

Další zas vyprávěli, jak jim paní krámská v Hřensku otevřela i po zavíračce, a když měli platit, chtěla od každého jen stovku. Bránili se, že toho měli podstatně za víc, tak je paní Daniela odpálila, že to je její krám a bude si určovat ceny, jaký chce. Nakonec je nechala i přespat. Nebo v Teplicích nad Metují paní Lada v malé pekárně kromě polívky udělala i svačinu na cestu a nevzala si vůbec nic, že mílařům fandí.

Jiný Němec Tilo se stal dalším rekordmanem. Během svých 10 startů vždy dojel a ujel na Mílích celkem 10 000 mil (16 000 km)! – 2x 500 mil, 7x 1 000 mil, 1x 2 000 mil. Víc mil či kilometrů nikdo v závodě nemá. Soudě podle jeho vzhledu se ho ptám, jestli je právník? Máš štěstí, že nejsem! Žertoval v cíli Tilo.

Jiný mílař porovnává, kdy jel vloni úplně sám celou dobu a letos, kdy se pohyboval naopak ve společnosti dalších Mílařů. Co bylo lepší? Prý nejde říct, každé míle byly úplně jiné a každé jinak hezké. Obojího si užil na maximum, loňské samoty i letošní společnosti. 

Další vypráví, jak spal nejraději za markety, kde si z kontejneru vytáhl kartony a někde v zákoutí přespal jako bezdomovec, u kterých se vlastně inspiroval. Ráno si mohl v marketu hned koupit snídaní a jídlo na další cestu. Prostě každý to pojímá jinak.

Jeden z mílařů po úraze podepsal v nemocnici reverz, aby mohl Míle dokončit. Opravdu dojel, nikdo a nic ho od toho nedokázalo odradit.

Pro některé byla tahle ultradlouhá varianta sen, ale jak přiznávají, žádná pohádka to nebyla. Bylo to prý těžké, ale s tím se počítá, to jsou prostě Míle. Jednomu z nich nechtěli v práci dát tak dlouhou dovolenou, proto dal výpověď. Míle pro něj prostě byly důležitější.

Do některých byste podle vizáže neřekli, že by vůbec něco takového mohli ujet. Plno lidí jedou Míle právě pro tu cestu. Přiznávají, že to někdy vede opravdu náročnými úseky. A hlavně, na některá místa by se vůbec nevydali, a přitom by to byla škoda, protože stojí za to.

Tahle nová ultradlouhá varianta přinesla mnoho překvapení a nových poznání pro nás organizátory, ale i pro samotné účastníky.

První žena na dvoutisícovce

Historicky první ženou na téhle dlouhé distanci s časem 23 dnů, 16 hodin a 38 minut a zároveň tedy rekordmankou varianty 2 020 mil se stala Klára Holásková, doprovázená svým parťákem a partnerem a velkým favoritem Tomášem Novotným, který kvůli zdravotním problémům musel opustit špici a po zahájení léčby pokračoval v závodě a přidal se ke své Klárce. Klárka v cíli překypovala energií a vypadala, jako by ani nic poslední týdny nedělala, žádná únava nebyla znát. Je to bodrá Moravanda s elegantní ženskostí uvnitř dostatečně silná a drsná. Vypráví: „Když přišla otázka, zda se chci účastnit závodu 1000 mil v jeho dvojnásobné podobě, který svou náročností nemá obdoby, sevřelo se mi hrdlo. Ovšem bylo jasné, že tuhle výzvu nemůžu nepřijmout!“ A té výzvy se zhostila, jak se sluší a patří!

A Tomáš? Jeho ambice na vítězství sice padly, ale vůbec nebyl smutný. Nevěděl, jestli nebude muset úplně skončit. Nakonec se léčil za „pochodu“ a byl rád, že doprovázel Kláru, měl by o ní strach zvlášť v divokých slovenských horách. A prý zažil Míle z jiné strany a moc si toho užil, přinesly mu úplně nové zážitky, o které by jinak přišel. Bylo víc času rozhlídnout se, zastavit se s místními nebo v klidu se přidat aspoň na chvíli k jiným mílařům. I spaní bylo delší. Prostě nový rozměr, najednou to nebyl jen spěch a stres a boj o každou vteřinu tak, jak to probíhá na špici. A jestli příště pojede spíš na zážitky nebo na vítězství? Tohle prý bylo moc fajn, ale příště určitě zas na vítězství!

Pár čísel a srovnání

Nejstaršímu, kdo dojel těch 3 260 km, bylo 64 let.

Na trasu 2 020 mil bylo přihlášeno 75 lidí ze 150. Nad očekávání hodně. V cíli 1 000 mil, tedy v půlce, se z nich otočilo zpět 35, trochu méně než polovina. A teď to překvapení! VŠICHNI, co se otočili zpět, DOJELI! V druhých tisíci mílích už nikdo nezabalil!!! Většinou z nějakých důvodů skončili již v té první polovině.

A další poznatek. V cíli 2 020 mil vypadali daleko lépe než v „polovičním“ cíli 1 000 mil. A také se lépe cítili. Je vidět, jak se po nějaké době organismus přizpůsobí a přestaví do náročného režimu, neboť si myslí, že to tak už bude pořád. I úbytky váhy v druhé tisícovce byly nižší než v té první. Ani bolístky nijak v druhé půli moc nepřibývaly. Spíše se už léčily nebo úplně vyléčily.

Co se týče úspěšnosti mužů, byla jen 45 %. Co se týče žen, tam je to 100 %! V minulosti jsme se už mnohokrát přesvědčili, že výkonnost u žen bývá sice nižší, ale svou odolností jsou výrazně před muži.

Trasu 2 020 mil dokončil i koloběžkář Jirka Beyk Míl. A dokonce 2 chodci, přesněji jeden chodec – legenda startující každý rok Petr Ozogán (64 let) a jedna chodkyně optimistická a neúnavná Jitka Frankeová (55). V jejich případě trasa činila „jen“ asi 2 500 km. Oni mají dané pouze průchozí body a jinak si ji plánují sami.

Ovšem nezapomeňme ještě na jeden supervýkon na trase 1000 mil - padl nový běžecký rekord. Milan Hauer - 12 dnů a 2 hodiny, tzn. 95 km denně 12x po sobě!

Trasa 2 020 mil měla být pouze prémiová slavnostní odložená z 10. ročníku. Jestli ji zopakujeme? Příští rok určitě ne. Je na nás ale velký tlak ze strany závodníků, tak uvidíme. Nic nevylučujeme.

Poklonu si ale zaslouží každý, kdo se vůbec postavil na start bez ohledu, do jakého cíle dojel nebo zda vůbec dojel či došel! GRATULUJEME VŠEM!

1000miles ADVENTURE má i charitativní přesah. Letošní projekty:

1. pro odložená miminka v porodnicích 45 000,- Kč
2. pro bikerku Aničku Slancovou, kterou úraz páteře posadil na vozík 150 000,-Kč

Děkujeme všem, kteří na tyto projekty přispěli.

Jaký bude ročník 2024? 

Na rok 2024 připravujeme 2 trasy na 1 000 mil (1 600 km). Severní a jižní. Převýšení obou téměř 40 km. Obě jsou velmi přírodní, obě velice rozmanité tak, jak nabízí hory a oblasti podél severních a jižních hranic. Ovšem ta jižní více projíždí historickými místy, jako např. Bánská Štiavnica, Mikulov, Slavonice, Český Krumlov, některé z nich dokonce zařazené v UNESCO.

Start obou tras: 30. 6. 2024 v 15.00 hod. v nejvýchodnější dědině Slovenska v Nové Sedlici.

Cíl obou tras na západě Čech: Třebeň u Chebu (1000 mil).

Každá trasa má ještě poloviční variantu 500 mil (800 km). Pro severní je to ve Františkově v Jeseníkách, pro jižní v Jevišovce ve vinařské oblasti na jihu Čech.

Na každé trase je 150 startovních míst, celkem tedy 300.

Závod je otevřen pro bikery, koloběžkáře a chodce/běžce.

REGISTRACE se otevírá přesně o půlnoci na Silvestra, tedy 1. 1. 2024 v 00:00 hod.

Další info: www.1000miles.cz