Jan Vastl o zranění, kávě, tréninku, minulosti i budoucnosti

Místo toho, abys teď byl v dějišti MS v Les Gets, si povídáme v Sušici u tebe v kavárně. Kdyby ale nedošlo ke zranění, jak bys hodnotil svoje šance na MS v sezoně, kdy se Ti nedařilo, případně stál bys vůbec o to tam být?

Ještě před závodem v Harrachově jsem si věřil, že zvládnu obhájit titul mistra ČR v short tracku. Pocit i čísla v tréninku byly opravdu dobrý a čekal jsem, že by to mohl být ten zlomový závod. Proto mě jak Harrachov, tak neúčast na ME a MS velmi mrzí. Hlavně mnichovské ME byl můj cíl, protože tam táta dříve pracoval a v mládí jsem tam strávil hodně času. Po Sušici beru Mnichov jako svůj druhý domov. Věřil jsem, že smůla se prolomí, ale vzhledem ke špatným výsledkům jsem neměl žádná velká očekávání.

Jaké máš plány na sezonu následující? Zůstaneš u letošního modelu, nebo budeš něco měnit?

Plány na další sezonu jsou podobné, jako byly v letech předchozích. Vzhledem k disciplíně a závodnímu kalendáři ani jiné být nemohou. Trénink měnit neplánuju, přechod k jinému trenérovi jsem udělal před letošní sezonou, takže budeme pokračovat ve stejném modelu jako letos.

Od letošního léta probíhá olympijská kvalifikace, což vede k tomu, že jezdci a národní federace věnují mnoho energie do sbírání bodů za každou cenu. Očekáváš, že sezona 2023 by kvůli tomu mohla být náročnější? Nebo jak vnímáš hon na body?

Co se týče OH kvalifikace, tak hlavní problém pro Česko je velká díra ve výkonnosti mezi Ondrou Cinkem a zbytkem českých jezdců. Doufám, že ať už to bude z nás kdokoliv, tak se někdo k Ondrovi přiblíží. Dříve, když se do žebříčku počítaly i etapové závody, tak bylo snazší si vyjet rychle větší počet bodů, protože i dvacátý dostal slušné body. Teď je každý závod víc našlapaný a získávat body je určitě těžší, protože na obyčejných UCI závodech se sejde 20 - 30 opravdu kvalitních jezdců, ale body si jich rozebere jen 10 nebo 15. V současnosti bohužel ani nemáme žádného druhého jezdce, který by dokázal jezdit stabilně na bodech v SP nebo by byl mezi těmi, kteří jezdí short track. Když sbíráš dost bodů na SP, nemáš potřebu vymetat různé “horší” závody, abys získal alespoň pár bodů navíc. Ale bez ohledu na to, kam jedeš závodit, tak je to každý rok těžší, takže určitě neočekávám, že by se příští rok něco změnilo.

Honza mimo kolo

S partnerkou Nikolou máte v Sušici krásnou kavárnu nesoucí název Žebřík. Jak si mezi sebou dělíte povinnosti z toho plynoucí, kolik lidi v Žebříku pracuje a kolik času ti kavárna zabere?

Většinu práce má na starosti Nikča, která je hlavní motor kavárny. Já se starám o technickou část a administrativu, spíše tedy o věci, které mohu řešit i na dálku přes počítač nebo telefon. Hned na začátku jsme se domluvili, že mou 100% náplní je cyklistika a Nikča má na 100% kavárnu. Já se jí ale snažím být maximálně nápomocný.

Moje práce v kavárně je pro mě spíše volnočasovou náplní a jistou formou odreagování. Kdybych měl na starosti jen trénink, regeneraci a závody, asi by mě to úplně nenaplňovalo. Jinak tu máme 2 stálé zaměstnance a 15 brigádníků. Aby šel provoz kavárny hladce, potřebujeme mít v zásobě dost lidí, minimálně 4 na den.

Kdy a jak se zrodil nápad na otevření kavárny?

Plány začaly někdy před pěti lety, kdy Nikola při škole pomáhala v gastroprůmyslu a při společném cestování jsme poznali spoustu hezkých kaváren. Tady v Sušici nám ale podobný podnik chyběl a nás to mrzelo. Kavárnu jsme otevřeli v květnu 2020, po několika odkladech. Neměli jsme tušení, kolik času zaberou různé stavební a úřední operace a v neposlední řadě nám do toho ještě padly restrikce spojené s covidem. Nakonec jsme ale kavárnu otevřeli najednou, včetně věcí, které jsme měli v plánu realizovat až za provozu.

Máš nějaké další plány, třeba až jednou skončíš s cyklistikou, chtěl bys svou kavárenskou praxi nějak více rozšířit?

Co budu dělat po konci cyklistické kariéry, zatím nemám úplně promyšlené. Gastroprůmysl k tomu má ale nejblíže. Nechávám to zatím otevřené. Možná bych naše podnikání rozšířil o další gastropodnik, ale jiného charakteru, který v okolí, dle mého názoru, chybí. Nerad bych ale po konci kariéry cyklistiku opustil úplně. Baví mě hlavně řešit věci okolo trénování, takže jako konzultant nebo trenér bych se také rád uplatnil.

Minulost

Jsi odchovancem vimperského gymnázia a party okolo Jirky Lutovského. Kdo tě ale přivedl ke kolu jako takovému a kdy padlo rozhodnutí, že zrovna horská kola budou dráhou, po které se vydáš?

K cyklistice mě přivedl taťka, který se dřívě věnoval triatlonu. Do 13 let jsem hrál hokej, ale přes léto jsem vždy jezdil na kole. V těch 13 letech jsem si vyzkoušel i první závody na kole a chytlo mě to. Vždycky mě to bavilo víc v lese a v terénu, takže bylo jasné, k jaké disciplíně se budu ubírat.

Jak vzpomínáš na období, kdy jsi závodil za “spořku” resp. na období na vimperském gymnáziu?

Když jsem končil základní školu, padla volba na maximální rozvoj cyklistické kariéry a sportovní gymnázium ve Vimperku byla asi jediná možnost. V minulosti jsem byl na prázdninovém sportovním kempu na Zadově, který tradičně organizuje parta z vimperského gymplu, takže jsem věděl, do čeho jdu. Období to bylo skvělé a vzpomínám na něj rád. Byla tam dobrá parta kluků, bylo nás dost, byli jsme na tom výkonnostně podobně a vzájemně jsme se hecovali a posouvali. Jirka Lutovský a další ze sportovního gymnázia nám dělali to nejlepší možné zázemí pro náš výkonnostní růst.

Je něco, co ses v té době naučil a dodnes se toho držíš?

V podstatě bych mohl říct, že trénink a jeho skladba. Těžím z toho dodnes a po tom, co jsem vystřídal několik trenérů a způsobů přípravy, jsem došel k tomu, že příprava á la Jirka Lutovský je pro mě skoro ideální. Jediný, co je dnes jiný, je více sledovaných údajů. Dříve jsme měli jen stopky a nebo pásku na silnici. Jirka taky kladl důraz na trénink v terénu, včetně toho intervalového, což si myslím, je problém hlavně u nás v Česku, kde se skoro všechen trénink odehrává na silnici a na silničních kolech.

Jako jeden z mála českých bikerů máš zkušenost s fungováním hned dvou zahraničních profesionálních týmů. Jak vzpomínáš na angažmá v týmu Bianchi, kde jsi působil v letech 2015 a 2016?

Bianchi byla moje nejlepší životní zkušenost. V 18 letech jsem šel do velkého profesionálním týmu a musel jsem si umět sám poradit.

Z hlediska cyklistiky to ale nebyl ten nejlepší krok. Byl to pro mě velký skok a nedokázal jsem se úplně vyrovnat s tlakem, který z toho plynul. Najednou jsem začal více řešit trénink, stravu i jiné věci, a to mi úplně nepomohlo. Vícero lidí kolem týmu mi začalo říkat, co mám a nemám dělat, informace byly často protichůdné a já nevěděl, co si z toho mám vzít. Celé angažmá neskončilo úplně povedeně, tým mi sice slíbil prodloužení smlouvy, ale nakonec tak na poslední chvíli neučinil. V té samé době mi také zemřela maminka a bylo pro mě hodně těžké se s tím vyrovnat.

Jak vzpomínáš na angažmá v německém týmu, který naposledy nesl jméno Maloja Pushbikers a ty jsi v něm působil tři sezony?

V týmu byla skvělá, rodinná atmosféra. Nebyl tam žádný tlak na výsledky a věci okolo. Bylo to období, kdy jsem podával konstantně nejlepší výkony a vykazoval nejlepší výsledky. Sednul jsem si hlavně s Fabianem Gigerem, což je kluk, na kterého vzpomínám jako na svého nejlepšího týmového kolegu a se kterým jsem si vytvořil opravdu přátelský vztah.

Trénink a příprava

Máš za sebou poměrně široké spektrum způsobů přípravy a tréninku. V minulých letech tě trenérsky vedl Švýcar Bruno Diethelm, v bikerské komunitě velmi respektovaná osobnost. Bruno je považován za strůjce zázraku švýcarského XC, je trenérem švýcarské reprezentace v MTB a cyklokrosu a je nositelem titulu trenér roku ve Švýcarsku napříč všemi sporty. Jak na tuto spolupráci vzpomínáš?

Bruno je člověk, který cyklistikou žije na 100 %. Obdivuju, co všechno je schopen dělat pro švýcarské kluky. Například jim ráno připraví svačinu na trénink, trénink s nimi odjede v autě nebo na motorce, po tréninku jim uvaří a večer je namasíruje. Neslyšel jsem na něj nikdy špatné slovo. Moje zkušenost s ním a vzpomínky na něj jsou jen ty nejlepší.

Jak ses k Brunovi dostal?

Přes Fabiana Gigera, kterého Bruno v té době trénoval. Líbilo se mi, že Bruno má podobnou filosofii a pohled na trénink jako já.

Co ti do tvé kariéry spolupráce s ním dala?

Samotný trénink byl nastavený výborně, detailní plán, ze kterého čerpám dodnes. Vždy jsem věděl, proč dělám takový trénink a z jakého důvodu.

Vnímáš nějaké zásadní odlišnosti od jiných tréninkových přístupů?

Oklikou se dostáváme k tomu, jak nás vedl Jirka Lutovský ve Vimperku. Bylo tam více tréninků na horském kole, více tréninků dvoufázových, v přípravném období třeba více běhu. Nikterak dramaticky vysoký objem a žádné složitosti ohledně intervalů, které byly +/- po celý rok stejné, hodně zaměřené na delší úseky okolo osmi až deseti minut s kratšími pauzami. Na druhou stranu, ten přístup nebyl nějak extra revoluční jako různá krkolomná cvičení v posilovně a podobně, základ toho tréninku bylo prostě kolo.

Proč vaše spolupráce skončila?

Jedním z problémů byla jazyková bariéra, moje němčina je spíš slabší a Bruno nemá úplně dobrou angličtinu. Bylo těžší doladit potřebné detaily při rozboru tréninku. Viděli jsme se akorát na závodech, a ještě ne na všech. To jsem viděl jako jednu z věcí, která brzdila další moje zlepšování. Spolu s koncem angažmá v německém týmu a přestupem do GAPP System - Kolofix se nabízela spolupráce s Karlem Martinkem, kterou jsem rád využil.

Budoucnost

Cíle a vize do dalšího pokračování kariéry?

Určitě OH v Paříži, to je cíl, ke kterému vzhlížím a dál se zatím nekoukám, nechávám to otevřené. Stabilně chci v SP jezdit short track. Celkově si myslím, že jsem zatím neukázal na závodech svůj plný potenciál a všechno co ve mně je, takže to bych rád prodal.

Čeho chceš v následujícím období dosáhnout?

Nejdůležitějším cílem je teď plná rekonvalescence po zranění. Prvotním výkonnostním cílem je vyjetí si dostatečného množství bodů na jaře, abych nahradil ztrátu z letošní sezony a měl na důležitých závodech dobrou startovní pozici. Taky, jak jsem již zmiňoval, rád bych byl ten, který smaže výkonnostní propast od Ondry Cinka, abych i já slušně přispěl body do olympijské kvalifikace.

Honzovi děkuji za krásné tři hodiny, které jsme strávili povídáním a ze kterých vznikl tento rozhovor. Jsem si jist, že nejsem sám, kdo mu přeje úspěšnou rekonvalescenci. Držím palce, aby se mu podařilo dokázat vše, co si přeje. První hezký cíl má ale Honza už jen kousek před sebou. Se svou partnerkou Nikolou vstoupí dne 10. září 2022 do stavu manželského :-)