Kterak jsme pokořili Moab #2

Konečně pravý Utah

Jak se blížíme do nižších nadmořských výšek, teplota pomalu stoupá. Bundy jsme odložili už u lejku. S příjezdem k další části trailu s názvem UPS se blíží třicítka. Plazivé keře plné ostrých trnů, o které se dá občas při neopatrnosti zavadit, a písek, z něhož rostou a po kterém občas i jedeme, jasně naznačují, že teď už jsme v tom pravém americkém Utahu plném prachu, písku a vyprahlých plání. Šutry se pomalu zaoblují, jakoby chtěly alespoň připomenout klasickou atmosféru Moabu, který je vyhlášený zejména velkými oblými skalisky, na kterých vede známý Slickrock. Nastává čas oběda. Někteří hltají rozličné tyčinky zakoupené v supermarketu předchozí den večer, ale já s kolegou Tomášem jsme vybaveni neuvěřitelnou věcí. Originální, velký, sladký a komplet celý Apple Pie. Vdechujeme ho jako nic a vůbec si nevyčítáme investici pěti doláčů do něčeho, co nám dodává neuvěřitelnou chuť do dalšího bikování. Výživový poradce nebo nutriční trenér by nám zřejmě kladli jízlivé otázky, ale nám to chutnalo, a to bylo hlavní! :-).

První kameny a rychlé přejezdy si vyžádaly samozřejmě i první defekty. Mezi tím, co jedni opravují, druzí se navzájem fotí, pózují a diskutují o tom, že bylo něco na tom, když nám v bikeshopu tvrdili, že to nedáme za míň než pět hodin. Jsme sotva za polovinou a hodiny ukazují spoustu minut po poledni.

Už si přesně nepamatuju, jestli to byl začátek trailu, LPS, nebo UPS, ale tahle sekce by byl celkem velký hardcore i pro zdatného trialistu. Vzpomněl jsem si na úvodní prosbu, že bychom měli brát ohledy na další pěší nebo návštěvníky sedlající koně. Tady bych teda koně opravdu rád viděl, jak se klouže úzkým korytem mezi skalami s břichem na zemi! Přichází jedno z mála míst, kde i ti nejotrlejší z nás sesedají a nesouce kola slaňují několik drsných úseků pěšky.

Únava se začíná objevovat stále víc i u trénovaných jedinců, rozestupy se prodlužují a přichází také první nechtěné roztržení naší skupiny. "Asi jsme blbě odbočili," konstatujeme po dvaceti minutách a několika nervózních cigaretách. Nadaří se nám ani podpálit místní pouštní porost, a tak část naší skupiny vyráží zpět, abychom se napojili opět na závěrečnou část trailu LPS, který se posléze mění na závěrečný a nejdelší trail Porcupine Rim. Po zkratce, prašné cestě ústící na spodní silnici, která vede zpět do Moabu, se nechce ani našemu expertovi na montáž pedálů, a tak si poctivých třicet kilometrů dává jako pěší výlet s kolem.

Pohledy do Castle Valley se průběžně mění a nabízejí neustále nové scenerie, zatímco trail poněkud přitvrzuje. O tom, že by byl flow, však nemůže být vůbec řeč. Je to něco ve stylu 15 kilometrů jízdy po kamenných schodech občas proložených hlubokým pouštním pískem a ošklivě strmými výjezdy. Na cestě jsme už víc jak pět hodin, a sil i vody pomalu všem ubývá. Vedro je klasické, přesně to, na které jsme byli upozorněni. Pár stupňů nad třicítkou, plus prudké bičující slunce. Prostě klasika - poušť, Utah.

Porcupine Rim je nekonečný. To víme z mapy. Jenomže kromě toho také víme, že na jeho konci nás ještě čeká silniční vložka podél řeky Colorado v délce necelých deseti kilometrů, kterou musíme ještě zdolat, než se budeme moct položit k pivům na pokoji. Naštěstí dojíždíme ztracenou část party, závěr trailu zase jedeme pospolu, byť ve větších rozestupech. Necítím už skoro ruce. Skoro sedm hodin drncání na "jenom" stodvacítce zdvihu, byť na devětadvacetipalcovém Nineru Rip9, prostě dá zabrat, a ne že ne! Poslední část trailu už jede každý sám za sebe a na morál. Voda někomu došla, jiný hltá poslední kapky z camelu, a byť už vidíme řeku v caňonu pod námi a tušíme místo, ve kterém se k ní probojujeme, je posledních několik kilometrů kamenitého sjezdu skutečným očistcem.

Na malém parkovišti u řeky toho máme všichni plné zuby. Sedáme, leháme, relaxujeme a psychicky se připravujeme na závěrečnou silniční vložku. Nejhůř dopadl kolega Marek ze silničního elektronického plátku, který se z posledních sil dostal k řece na parkoviště, ale sil na návrat domů už mu moc nezbylo. Tak se pro něj Tomáš po dohodě vydává autem nazpět a dováží ho do hotelu naším velkým americkým vozem.

Mimochodem, americká cyklostezka vedoucí podél řeky Colorado téměř až do Moabu, po které jedeme domů, si v ničem nezadala s běžnou silnicí u nás. Rovný asfalt, vodorovné značení, ukazatele směru, prostě hustě to tam v tej Americe mají pro cyklisty udělaný:-)