Marianne Vos: V MTB není hustá atmosféra jako na silnici

Marianne, strávila jsi na Kypru deset dní. Jak je hodnotíš?
Přijela jsem na Kypr hodně se učit. A také zjistit, kde je moje místo v mezinárodní konkurenci a jak se mi bude dařit. Že jsem vyhrála bylo nad moje očekávání. Velký dík patří celému týmu a mému trenérovi (Leo van Zeeland, trenér a manažer týmu), kteří mi věřili do těchto závodů víc než já sama sobě.

Jak vznikl nápad vyrazit sem na takový desetidenní kemp ve vztahu k celé sezoně?
Po cyklokrosové sezoně jsem chtěla investovat do tréninku techniky na horském kole. Fyzička je v pohodě, výkon mám, protože stále trénuji na silniční a cyklokrosové závody. Ale chtěla jsem zapracovat na specifickém aspektu horských kol. I proto jsem třeba byla v Barceloně u Oscara Saize, bývalého profesionálního sjezdaře, a proto jsem taky tady na Kypru. Dobře se tu trénuje, jsou tu hezké tratě, ne příliš těžké, ale stále s určitými nároky na technickou zdatnost jezdce. Byla jsem tu s celým týmem Giant, což bylo také skvělé, protože jsme se od sebe mohli vzájemně hodně naučit a připravovat se na novou sezonu. Probíhalo i nějaké focení a natáčení videí, což nás také hodně bavilo. A taky jsme tu samozřejmě závodili a vyjeli si nějaké body.

Jaké tedy máš plány na horských kolech pro rok 2013?
Pojedu dva závody v Nizozemí, v Nieuwkijku a v Norgu. To bude mezi jarními klasikami na silnici, kde mám v kalendáři Flandry, Valónský šíp a některé další velké silniční závody zařazené do světového poháru. Pak pojedu na horském kole zase až Sea Otter Classics a pak už mi zbyde čas jen na dva MTB závody, a to Val di Sole a Vallnord. Víc se do nabitého závodního kalendáře na silnici nepodařilo prosadit. Výsledky na Kypru jsou sice výjimečné, ale nezmění to již hotové plány na sezonu 2013. Mám motivaci se posunout dále a pokračovat v MTB, kde je mým snem startovat na Olympijských hrách v Riu v roce 2016. Tento rok ale beru jako studijní stáž v MTB. Jsem moc šťastná za to, kde teď jsem, a vážím si toho, jaký tým lidí se o mě stará.

Na tratích závodů Afxentia na Kypru jsi hodně trénovala…
Ano, projížděla jsem si všechno několikrát, abych si našla ideální stopu. Dvakrát jsem si také projela stoupání v point to point závodu a trénovala sjezdy. Přesně jsem tudíž věděla, co mě kde čeká. A i to mi možná přineslo to vítězství.

Kde se vůbec zrodil ten nápad jezdit horská kola?
Když mi bylo 14 let, měla jsem od jednoho sponzora cyklokrosová a silniční kola. Pak přišel Leo van Zeeland s nabídkou otevřených tréninků pro všechny zájemce o horská kola a můj sponzor mi na to toho bika poskytl. Tréninky šly dobře a tak mi Leo nabídl v tom pokračovat. Čtyři roky jsem jezdila v juniorské kategorii. Jela jsem Evropu i mistrovství světa. Bylo to docela dobré, ale ne nijak výjimečné. Byla jsem třetí na ME v roce 2003 (za tehdy stříbrnou Terezou Huříkovou – poznámka redakce) a čtvrtá na MS v Livignu 2005. Pak jsem přestoupila do elitní kategorie, ukončila studia a začala jezdit silnici, kde jsem toho času viděla svou budoucnost. Sezona se celkem povedla a ukončila jsem ji ziskem titulu na MS a tak jsem zůstala u silnice. Měla jsem zlato z dráhy na OH v Pekingu a na něj navázala v Londýně zlatou medailí i na silnici.

Takže plán splněn.
Ano, přesně. Všechny své cíle jsem si splnila. A tak bylo načase hledat nějaké nové výzvy. A horská kola tak znovu přišla na mysl. Jako juniorku mě to na horském kole bavilo a to je pro mě na cyklistice stále nejdůležitější – mít z toho radost. Někdy je to těžké, protože na zábavu přes všechen ten trénink a závodění nezbývá moc času, ale jinak vůbec nelituji, že je cyklistika náplní mého života. S kolem jsem procestovala kus světa, můžu na něm jezdit klidně každý den. Když se navíc daří v tréninku i v závodech a všechno jde podle plánu, je to skvělé. To je to, co hledám, a co myslím můžu najít i v MTB. Tento týden na Kypru mě o tom přesvědčil. Byla to úžasná zkušenost. Vždyť jsme třeba jeli deset minut z kopce, mezi kameny, napravo bylo vidět krásné údolí…o tom, že je MTB zábavný sport, nemůže být pochyb!

Je to jiné než na silnici nebo v cyklokrosu?
Ano, rozdíly tu jsou. Ale je pěkné to kombinovat. Jsou to odlišné světy. Na biku je to do kopce vždycky těžké, z kopce musíte taky udržet pozornost. A je to spravedlivé. Samozřejmě mohou do hry promluvit výrazně defekty, ale to k tomuto sportu prostě patří. Pokud jste mezi nejlepšími, závodíte v MTB vepředu. Na silnici je to naopak někdy jako hra a kdybych jezdila jen MTB, chyběla by mi ta taktická stránka silniční cyklistiky. Ale to napětí, kdy jedete po singletrailu, musíte se plně koncentrovat a zároveň ta svoboda a technická náročnost…to je to, co mě na MTB tak láká.

Silnice je týmový sport, MTB individuální. Patří obojí ke tvé osobnosti?
Myslím, že ano. V juniorském věku závodíte na silnici jako jednotlivec…

…ano, víceméně.
Dostala jsem se do profesionálního týmu a chvíli mi trvalo, než jsem se naučila jak to chodí ve velké cyklistice a pochopila taktiku závodění. Musíte dělat rozhodnutí, komunikovat. Byla jsem stydlivá holka. Ale když chcete vyhrávat a jste v roli kapitána týmu, musíte se umět rozhodnout, ptát se, rozdělit úkoly a podobně. Nějaký rok mi to zabralo, než jsem se naučila být členkou týmu a být občas i lídrem. A v tom je MTB úplně jiný svět. Opravdu. Jsme tu jako tým, ale zároveň každý z nás závodí sám za sebe. Přesto atmosféra v týmu výraznou měrou ovlivňuje i váš individuální výkon. Ale je to jiný typ týmového ducha…

Jsi členkou Giant týmu společně s muži. Je to rozdíl?
Ano, to je. Je super být v týmu složeném z mužů i žen, protože se dá mluvit o více tématech než jen mezi ženami. Těšila jsem se sem a těším se i na další společné akce. Když jsem odjížděla z domu, říkala jsem, že jedu na dovolenou na Kypr (smích).

Mluvila jsi o odlišných světech. Jsi známá jako silniční cyklistka, cyklokrosařka. Obávala ses reakcí těch z jiného světa?
Ne, to ne. Ne těch reakcí. Chtěla jsem prostě jen jezdit na horském kole a doufala, že mě svět mountainbikingu přijme. Bála jsem se jen o sebe, protože je to pro mě tak velká výzva, že nevím, jestli si povedu dost dobře. O tom jsem měla určité pochybnosti, což mi ale dávalo motivaci na sobě tvrdě pracovat. Ale jinak mě spíš potěšilo, jak pozitivně mě lidé z MTB přivítali a jak kladné reakce to v médiích i na sociálních sítích vyvolalo. A bylo hezké slyšet od holek z pódia, od Adelheid Morath nebo Blaži Klemenčič, rádi tě poznáváme a jsme rády, že jsi se rozhodla pro horské kolo. Je to určitě příjemné být přivítaná takto než s rozpaky, že jim lidově řečeno lezu do zelí.

Tvoje soupeřky před startem říkaly, že se těší na poměření sil s tebou.
Ano, to je prima. Jela jsem pak na dopingovou kontrolu s Katrin Leumann a ta se taky chovala moc hezky. To je prostě atmosféra v MTB. Je to natolik individuální sport, že tu prostě není hustá atmosféra a napětí mezi jezdci. Tedy rozhodně ne jako na silnici! Když na to máte, odrazí se to ve výsledcích. Na silnici můžete i s horší kondicí stále vyhrávat, mnohdy stačí zkušenosti. A teď mě napadá, že jsem mluvila i se Sabinou Spitz.

O čem?
Když získala medaili v Londýně, poslala jsem jí gratulaci. Byla hodně zaměstnaná, tak na to neodpověděla. A tady na Kypru za mnou přišla a omluvila se, že to tak nemyslela a že jen neměla čas. Uklidňovala jsem ji, že jsem to nevnímala jako aroganci. Bylo to od ní hezké. Jela jsem s ní pár závodů v cyklokrosu, tak jsem ji trochu znala. Ale hlavně z výsledků a televize.

Dívala ses někdy na horská kola?
To bohužel ne. Horská kola nejsou tak dobře přenášená, takže je obtížné to sledovat. Ale snažila jsem se aspoň sledovat, co se tam děje. A olympijský závod MTB a vítězství Julie Bresset v Londýně bylo vlastně jediné, co jsem z olympiády viděla.

Myslela jsi někdy na to, že bys s těmi stejnými závodnicemi mohla jednou jezdit i ty?
Asi před dvěma lety jsem nad tím přemýšlela, jestli by nestálo za to se zkusit do Londýna kvalifikovat. Ale je těžké dělat obojí a tak jsem se rozhodla nezahrávat si s ohněm a ohrozit své šance na medaili ze silnice. Vyhrát tam byl můj dlouholetý cíl. Vyšlo to a já jsem ráda, že jsem se rozhodla právě takto.

Nemyslíš si, že bude těžké se v půlce sezony "přepnout" ze silnice na MTB? Třeba na závody světového poháru ve Val di Sole a Vallnordu?
Přiznám se, že nevím. Snažila jsem se jen sladit program tak, aby byl čas mezi závody jet i nějaké specifické tréninky na horském kole. Bude to určitě těžké, protože v Nizozemí nejsou žádné hory, jen roviny. Chtěla bych trénovat s týmem Giant, ale sama jsem zvědavá, jak to půjde skloubit. Určitě ale nepůjde přesednout ze dne na den ze silnice na bike a myslet si, že to bude bez problémů. Určitě nejméně jeden závod potřebuji na to, abych se dostala v dané disciplíně zase do rytmu. To vím už z juniorské kategorie. Výkon a intenzita je v pohodě, ale tempo v závodě je jiná věc…na biku se nevezete v balíku 50 km/hod. aniž byste jedinkrát šlápnul.

Co si slibuješ od účasti v těch dvou závodech světového poháru? Máš nějaké cíle, kterých chceš dosáhnout?
Ne. Jak jsem říkala, tento rok není o výsledcích. Na startu nebudu vepředu, což je věc, kterou si musím uvědomit. Největším oříškem bude jet čistě, bez chyb a být schopna využít svých fyzických sil.

A pak se rozhodneš, jestli budeš pokračovat a jak?
Ano. Už teď si myslím, že budu chtít pokračovat. Je to rok na rozhodnutí, ale už teď to tak cítím.

MTB je hodně o materiálu, o kole samotném. Zajímáš se o to?
Na silnici vím přesně, o co jde, co potřebuji a o pocitech z kola. Na horském kole je to pro mě trochu nové, nikdy jsem se o to tolik nezajímala a nevím, co mi bude vyhovovat. Jako juniorka jsem závodila na 26" kolech, teď máme v týmu 29" biky a přijde mi to komfortnější a stabilnější. A to je příjemnější pocit, než jaké si pamatuji z dřívějších let. V týmu máme ten nejlepší materiál a jsem si jistá, že všechno půjde dobře. Hodně se budu učit ohledně obutí, protože je tu sice jistá podobnost s cyklokrosem, ale MTB pláště jsou přeci jen o něčem jiném.

Změnila jsi něco na kole?
Už jsem přesedlala z úzkých řidítek na širší. Na silnici jsem mívala řidítka šíře 42 centimetrů, kluci v Giant MTB týmu vozí 66 centimetrů. Smáli se mi, že 58 centimetrů je na biky málo a tak jsem si vzala 62 centimetrová řídítka (směje se). Je to všechno nové a každý den se něco učím. Na všechno se ptám.

Leo van Zeeland říkal, že ho týmový manažer Rabobanku Koos Moerenhout zabije, jestli se ti na horském kole něco stane.
On se toho hodně bojí. Ale já už jsem vlastně několikrát spadla během toho soustředění v Barceloně (smích). Nebylo to v kdovíjak obtížných pasážích, byly to stupidní pády. A tady na Kypru jsem už taky stihla spadnout. Jenže na horském kole je to o vás. Ne o tom, že spadne někdo v balíku a vy lehnete s ním. Takže pokud si se svým kolem rozumíte, nic se vám nestane. Ale pro mě v tom pořád určité riziko je, to ano.

Podporuje manažer ze silnice tvojí myšlenku věnovat se i horských kolům?
Je skvělé, že pod tím týmem fungují silniční i MTB celky a já tak můžu jezdit na stejném materiálu a ve stejném oblečení. Když jsem s tím minulý rok přišla, šla jsem za vedením týmu a řekli mi, že pokud chci MTB jezdit, oni mě v tom podpoří. Takže si plním sen a jsem moc ráda, že mi tolik věří. Nechci nic riskovat. Vím, čeho můžu na silnici i v cyklokrosu dosáhnout. Proto jsem taky nestartovala v první etapě Sunshine Cupu ve Voroklini. Přijeli jsme sem až v pátek a já si nebyla jistá svými technickými dovednostmi. Navíc bylo špatné počasí.

Foto: Michal Červený
Text: Erhard Göller, Jan Němec
Překlad: Tomáš Gladiš