Mario Vlček: Na e-biku dále než na kole – třeba sami k sobě

Ten příběh je skoro notoricky známý. Už za socialismu si začal pro sebe a kamarády šít péřové bundy, další horolezecké oblečení anebo spacáky a jinou výstroj – prostě vše, co na trhu tehdy chybělo. A na začátku devadesátých let se pustil do výroby funkčního oblečení, které dobře odvádí pot a vlhkost a současně udržuje tělo v teple. Ačkoli je název značky a společnosti Moira de facto přesmyčkou křestního jména majitele, přímou inspirací k pojmenování jednoho speciálního vlákna a celé firmy byla Mariu Vlčkovi jedna kanadská novinářka, která měla stejné křestní jméno a o české horolezecké výpravě kdysi psala článek. Strakonická firma Moira je se svou škálou produktů pro sportovce a všechny aktivní lidi největším výrobcem funkčního prádla v ČR a získala skutečně světové renomé. S majitelem Mariem Vlčkem jsme si povídali o sportu, o životě, o cyklistice, a také o elektrokolech.

Pane Vlčku, jaký je vlastně váš nejoblíbenější sport? 
Silniční motocyklové závody a hned potom létání na závěsném kluzáku neboli rogalu.

A trávíte také nějaký čas v sedle bicyklu?
Nádherná vrstevnicová silnička s výhledy na šumavský hřeben v pozadí a nekonečně proměnlivé prostředí v popředí, dvěma slovy: Pošumaví – Prácheňsko. Každý den jiný prostor pode mnou a mnohdy zde za celou cestu nepotkám vůbec nikoho.

V čem obecně spatřujete kouzlo jízdního kola a čím je pro vás zajímavé?
Fascinující, nenahraditelný a krásný dopravní prostředek.

Jaké kolo máte nejvíce v oblibě a kam na něm nejraději jezdíte?
Těžká odpověď na dvě nenápadné otázky. Bicyklů pojízdných mám 26. Tedy na každou myslitelnou cestu si mohu vybrat nějaký nejvhodnější. Bicykly si sám stavím nebo přestavuji, ale nevyrábím je. Snažím se vyhovět své představě o kráse a funkci, protože v konečném důsledku jde o jedno a totéž. Slouží mi k tomu účelu cyklokomponenty, které mám doma k dispozici nebo s radostí zakoupím nějaké zcela nové. Z řečeného vyplývá, že některé moje bicykly, ač pojízdné, nejsou vlastně ještě zcela hotové. Budou-li kdy.

To vypadá na unikátní sbírku, nechystáte třeba muzeum?
Nad tím se zatím nezamýšlím, musel bych začít závodními motocykly. Ty taky neprodávám, jen odkládám vždy v provozuschopném stavu. A pokud byly havarovány nevratně, stavím cosi jako pokus o zachycení podstaty rychlosti. Je to ale vždy závodní moto, jenom nefunkční.

A převažují u vás klasická silniční kola, anebo spíše horská kola či nějaké specifické nebo hybridní stavby?
Zatím převažují kola klasická, neboť období, kdy vznikala, je zatím nejdelší. Ale mám třeba zajímavé české horské kolo z devadesátých let značky Ortus, jehož dva stavitelé, letečtí konstruktéři, tak důsledně hájili svoje rozdílná stanoviska už při první sérii, takže výroba dále nepokračovala. Z hybridů mám dvě tříkolky s jedním a dvěma řiditelnými koly. 

Je kolo i součástí aktivního trávení volného času ve vaší rodině, případně součástí „firemní kultury Moira“?
Volný čas v naší rodině převážně chybí. A firemní kultura Moiry spočívá v etice svobody jednotlivce. A k etice vnímavý vztah k pohybu nepochybně vede. Bicykly ale patří k životu, a tak u nás nemohou chybět.

Máte za sebou nějaký extrémní cyklistický zážitek? Dálková jízda, horská expedice, dlouhý maraton na kole a tak podobně?
Spíš je potíž vybrat který. Považuji se za jednoho z prvních, ne-li vůbec prvního, kdo si zhotovil za komunismu „horské kolo“. Ihned po jeho dokončení jsem v parku Na Jezerce v Praze 4 asi za pět minut zjistil jeho dva zásadní limity, a to kde jinde než ve stoupání. Buď vám v prudkém kopci proklouzne pneumatika, nebo se zvrhnete dozadu. Kolo mělo ale ještě jeden neduh: na ocelových ráfcích se v dešti nedalo spolehlivě zabrzdit (stejně jako mnohem později na celé sérii Velamosů). Bicykl jsem tahal všude s sebou, i na hory. Na Kraslicku na hřebeni je osada Sněžná. Dolů do Kraslic vede strmá úvozová cesta dva a půl kilometru dlouhá, toho času ve sněhu a ledu. Byla už tma, a tak mě napadlo, že do hospody sjedu na kole. Protože zážitky a zkušenosti jsou nepřenosné, bude vám muset stačit tato informace: nepodařilo se mi cestou ani zastavit, ani upadnout. Stal jsem se jen na několik hodin poněkud tichým a zamlklým.

To vypadá na skutečný extrém na limitu schopností člověka i možností stroje. Jste v dnešní době vybaven také nějakým karbonovým horským kolem s promyšlenou geometrií, odpružením a dostatečně dimenzovanými brzdami, na kterém se dá bezpečně sjet i extrémní kopec? Jezdíte rád v terénu?
Kola, o kterých mluvíte, nemám, jen je obdivuji. V tu dobu, kdy začalo jít v terénu do tuhého, jsem byl pracovně vytížen natolik, že se mi podařilo dosáhnout hmotnosti 98 kg a osm let jsem neměl jediný den volna. Měl jsem ale za obchodního partnera Petra Kramuleho (bývalý elitní sjezdař pozn. redakce), a tak se ke mně spolehlivé informace dostávaly. Jízda v terénu láká myslím každého. Na úplném začátku jsem se snažil s kolem prostoupit terénem spíš expedičně. Dnes mi to připadá jako úchylka. Podařilo se mi třeba, při opatrném sjíždění prudkého zalesněného svahu, se pomaloučku převážit dopředu a po chvíli a několika metrech dopadnout na temeno hlavy do jehličím vystlané jamky mezi kořeny zakrslého smrku. Kdybych neměl na hlavě polystyrenovou přilbu, kterou jsem vozil velmi nerad, kdoví, jak by to dopadlo. Zlomil jsem si tehdy podruhé stejný krční obratel. Nešlo jinak než pokračovat, byl jsem tam sám.

O elektrokolech, jejich přínosech i budoucnosti

Pojďme tedy na bezpečnější půdu. Kdy jste zjistil, že existují elektrokola?
V horizontu několika let (tak asi šesti až osmi) se o nich hlasitě mluví a mně přísluší zpovzdáli sledovat, jak pokračuje vývoj. A v pravou chvíli zareagovat koupí již spolehlivého elektrického bicyklu.

Jaký jste na ně měl jako sportovec zprvu náhled?
Mohu-li se považovat za zkušeného, mohu i předpovědět, jak to s nimi skončí. No neskončí, protože jejich přínos jednoznačně převažuje možná negativa…

Neodpověděl jste na otázku, jak jste se na kolo s elektrickým pohonem zpočátku tvářil?
Vůbec mi to nevadilo, protože udržet trénovanost v současné všeobecně rozptylující době je obtížné a tušil jsem, že to časem může být ještě těžší. To říkám pro ty, kterým se po vytrénovaném pohybu stýská a myslí si, že to někdy doženou. Nedoženou.

Změnilo se něco po osobním vyzkoušení?
Jsem nadšený. Ani mě moc nepřekvapilo, že prakticky vše, co jsem předpokládal, že se stane, se stalo lépe, než jsem čekal. To přisuzuji již rozvinutému vývoji, široké nabídce trhu a vyspělé technice…

Co nového do života sportovce a aktivního člověka může podle vás přinést právě kolo s elektrickou dopomocí?
Jednoznačně větší dynamiku. Ta mi přišla až návyková. Vrátí vás to do doby, kdy jste se těšili na úpatí kopce, jak si dáte do těla při cestě vzhůru.

Může elektrokolo nějak změnit kvalitu vašeho života anebo lidí ve vašem okolí? Umožnit rodinnou cyklistiku a překonání překážek?
Zcela jednoznačně ano! Nedřete se. Zplacatí se kopce. To je pro rodinu nebo výkonnostně nesourodé skupiny ideální. Přináší lepší soustředění, po chvilce jízdy odpadá nejistota méně disponovaných a začíná radost.

Nahlížíte na jízdu na elektrokole také pohledem návrháře funkčního oblečení pro sport? S eventuální variantou konkrétního produktu značky Moira přímo podle potřeb jezdců na elektrokolech?
Mou životní náplní je pozorování, takže nová zkušenost se promítne zcela přirozeně do produktu…

V čem považujete zátěž a aktivitu v sedle elektrokola za specifickou nebo odlišnou od jízdy na běžném kole, běhu nebo lezení po horách?
Jde o zcela nový druh aktivity. Protože si můžete její intenzitu a zátěž zvolit podle chuti. Pohyb, a to i velmi rychlý, nemusí bolet, když nechcete. Můžete se tak věnovat naplno radosti z ovládání kola.

Bude značka na segment elektrocyklistiky reagovat nějakou specifickou kolekcí?
Elektrické kolo většinově poskytuje menší míru pocení při vyšší rychlosti. Je tedy nutné volit jinou míru zateplení a jinou formu transportu vlhkosti. Můžete si sice vystačit s tím, co již máte, ale vhodnější by se jevil speciál. Ještě uvidíme.

Jak vnímají elektrokolo tváře značky Moira a sportovci či expediční nadšenci? Domníváte se, že v obecném povědomí lidí přetrvávají nějaké předsudky, anebo jen pouhé odsuzování neznámého?
Nám v Moiře je otevřenost pro nové věci vrozená. Tedy i našim, jak říkáte, tvářím a sportovcům, s nimiž spolupracujeme. Obecné povědomí tvoří pravděpodobně jiná schémata, spíše ekonomická. A až potom zástupné řeči.

Pohybujete se mezi dalšími lidmi či vašimi zaměstnanci, kteří uvažují o elektrokole?
Jistě, ale ti, kteří uvažují, jsou již na cestě k němu. Je potřeba pokusit se vrátit k pohybu ty ostatní, protože na elektrokole se pohodlně sedí, komíhat nohama za dopomoci motoru je příjemné a prodýchaní jedinci se mohou vlivem pozměněné nálady dostat někam, kde by jinak, třeba pěšky nebo autem, nebyli. Třeba sami k sobě. A to už je velmi dobrá kvalita.

Pokud byste měl s elektrokolem podniknout nějaký výjimečný výkon, lákalo by vás třeba zdolat nějaká konkrétní alpská sedla či jiné horské stezky?
Naposledy jsem absolvoval krkonošský Modrý důl minulý týden na Stevensu s Boschem. Ani ne na třetinu baterie. Až na několik kraťoučkých technických pasáží je sjízdný pro každého. Zpět dolů si to Stevens uháněl na asfaltových úsecích místy sedmdesátkou. Už vím, proč má kvalitní horské elektrokolo tak velké brzdové kotouče. Stabilita při dosahované rychlosti je dechberoucí.

Výjimečné výkony mě přitahovaly dříve, když jsem byl mladší. A dělal jsem je spíš pro pochopení, co je možné ještě fyzicky a psychicky vydržet, nebo kvůli soustředěné pozornosti, kde absentují myšlenky. Ale takové otázky mám již zodpovězené.

Děkuji za rozhovor a přeji mnoho dynamiky a krásných zážitků s elektrokolem!

Ve spolupráci s magazínem o elektrokolech Electric Bike Action publikujeme celý tento rozhovor. Více o magazínu najdete zde: www.electricbikeaction.cz, tištěnou i elektronickou verzi lze zakoupit zde: www.electricbikeaction.cz/predplatne. Číslo časopisu 4/2018 je k dostání v trafikách a ve vybraných prodejnách kol a elektrokol.