Masiv podruhé #2: Prudérní Prunéřov

Středeční večeři nepodceňuji, přejídám se. Naopak dnes na některé nešťastníky nezbylo. Nají se ještě ve Varech?

Ráno na pitoreskním mosteckém nádraží neznačí ještě, že bychom se měli potýkat s počasím: Příjemně se ochladilo, na déšť to zatím nevypadá. Ten se objevuje až s vyzvednutím strojů. Martinovo přední kolo je prázdné. Lahůdka. U vlaku není možnost, jak to vyřešit, takže na prázdném předku Martin bravurně zvládá několikakilometrový transfer podél elektrárny, ostatní účastníci zájezdu jsou lehce zaskočeni.
I já jsem se rozhodl pro upgradování bajka, vzadu sice nechám duši, ale vezmu si lehčí plášť, abych zvýšil riziko defektu. Martinovi se daří v servisu přehodit na bezdušový systém v 15minutovém limitu před startem, kdežto já zachybuji se svojí speciální pevnou osou, která mi už nejde dotáhnout. Nikdo ji nezvládá dotáhnout, závod startuje. Prý můžeme vyjet, kdy chceme. Po bezmála 20 minutách od startu se konečně daří zadní kolo upevnit, ještě se však vracím, aby nám vysvětlili cestu do terénu, poněvadž začátek trasy pochopitelně není potřeba značit. Dnes potkáme skoro všechny účastníky.

Ranní nádražní nálada...

Jsem naštvaný, takže Martina hned od prvních vertikálních metrů zatavuju, posléze zjišťujeme, že jsme napálili tempo srovnatelné s čelem. První kilometry trailů máme jen pro sebe, tak je to nejlepší. Jedeme, co to dá. Martin by tak nejel, ale je nucen. Zhruba od 8. Kilometru začínáme předjíždět první nešťastníky, během dnešní spanilé jízdy nás nikdo nepředjede. „Takhle tak 30 kiláků a chcípnu,“ komentuje Martin mnou diktované tempo. Já se necítím zle, navíc si v mnoha úsecích mohu odpočinout, takže i mezi kořeny se mi hezky manévruje.

Na kilometru s číslem 16 sjíždíme docela solidní krpál, kde se musíme vyhýbat těm, kteří si na něj netroufnou. Ještě, že pod svahem stojí klučina navigujíc nás na správnou stopu. Oba tento sjezd zapisujeme. Provizorní občerstvovačku na 18. Kilometru nařizuji projet, další pasáže vedoucí převážně z kopce nás dovedou do veliké skupiny zhruba čtvrtého výkonnostního koše, kde musíme z kopce přimáčknout brzdy. Chvíli se proplátáme hadem za zadnicemi favorizovaného ženského týmu Kuntová – Fridrichová. V jednom prudkém výjezdu míjím tlačící tandem kluku v dresů Symbio, které znám z loňského ročníku, a nechávám se zdravením unést, takže mohu tlačit taky. Hned nato předbíhám démonického Gaspiho, který sice jede poměrně rychle, ale s kolem v ruce se nikam nežene. Prý by měl Germáno založit s námi spíše atletický oddíl.

Vendula Kuntová

Chvilinku čekám na Martina, poněvadž jsem usoudil, že občerstvovačka se blíží a on by mi měl předat svůj bidon k doplnění. K občerstvovací stanici to bylo ještě pár dobrých kilometrů opepřených průjezdem hradu Hasištejn a hlavně zajímavým sjezdem končícím ostrou otáčkou doprava. Nezvládám ji. Docela kontrolovaně vystupuji. Hned beru do ruky bidon, který mi vypadl a vidím, že v ruce třímám i košík. Takže jsem bez košíku, který jsem vyrval. Fakt příjemný.

Nejdřív se snažím dovézt bidon v ústech k občerstvovačce, po chvilce na to však rezignuju a najíždím do dalšího sjezdíku. Jeď na jistotu, Martina máš kus za sebou. Rána a rázem jedu po prázdném kole. Na první křižovatce se šotolinovou cestou měním duši, hlídá ji shodou okolností mechanik, jehož v závodním rozmaru nepoznávám. Martin při průjezdu nechápavě kroutí hlavou a ráčí se občerstvit. Šetřím čas a bicepsy, nafukuju na tlak, abych volně dojel ke stánku, kde se naštěstí nachází velká pumpa. Nyní se již z tlakem nepářu volím takový, jak bych jel silniční olympijskou časovku. V údolí říčky Prunéřky se můžeme zkusit dostat opět do varu.

Předjíždění známých tváří se opaku, při každém zvyšujeme tempo asi o 50 %, abychom ukázali, že patříme do jiného výkonnostního koše. Když jdeme přes druhý ženský pár, tak Martin už netrpělivě vyhlíží dresy holek z Ghostu, neboť ty by měly být nedaleko. Asi nastoupily, docela trvá, než je po jediném rovinatém úseku v kratším stoupání dojíždíme. Při ukázání naší třídy Martin chytá poprvé křeče. Poručuji dát si hořčíkovou ampuli. Poněvadž se jede kus po rovné silnici, tým Ghost využívá našeho závětří. Snažím se držet vysoké watty, Martin bojuje a kopečíček k poslední občerstvovačce vyjíždí se mnou. Chybí nám 20 kilometrů. „To bude ještě dlouhých 20 kiláků,“ prognózuje můj parťák. Nemýlí se. Trať se podobá Cross Country, jeden ostrý sjezd sjíždím zadkem daleko za sedlem možná až nepřiměřeně rychle, vždyť brzdy už nestíhají. „Koukám, že sjezdy zase na jistotu,“ komentuje mé počínání Martin. „Tohle bylo na Hanykovu jistotu,“ vzpomínám na létajícího čaroděje s dioptrickými brýlemi ověnčeného čerstvým pódiem ze Sudet Milana Hanyka, který není žádný vytříbený technik, avšak díky své odvaze ve sjezdech ani na elitní jezdce neztrácí. Stále se probíjíme kupředu, jen jeden pár má snahu zahákovat, ale Martin i přes křeče se dostává na svůj slušný standard. Občas už úpí bolestí, v technice už také neriskuji, únava je znát i potom, co jsem mohl odjet většinu závodu komfortně. Alespoň tak říkám tempu, kdy ještě nevidím rudě. Zbývá nějakých 8 kilometrů do cíle, když Martin posílá do stojky nástup. Překvapil. Překvapivě také sviští po závěrečných singltrecích, kde to pocitově už nemám příliš pod kontrolou. Opět, skoro nejen obrazně, přelétáváme přes další duet.  V posledním výjezdů začíná svatba čertů, prší najednou opravdu hustě. V posledním sjezdu i Martin volí velkou jistotu a já jsem paradoxně rád, nechtělo se mi riskovat.

V cíli jsme na 14. pozici, zjišťuji, že i kdybych nepíchl, tak dojedeme na stejném místě, protože další pár skončil 20 minut před námi. Takhle to bylo alespoň více motivující. Náš čas je 4:31, avšak jízdou jsme dnes strávili jen asi tři hodiny a padesát minut.

Nakonec se mi daří i opravit původní bezdušový plášť, takže je i možné, že zítra se vyhneme problémům s obutím, ale zatím to vypadá jako utopie. Sháním i hliníkový košík na bidon pamatující stroje s pevnými vidlicemi, alespoň se zítra budu moci kdykoliv napít. Kdybych byl býval ve fyzických problémech, byla by bývala nemožnost napití se v terénu znatelným hendikepem.

V současnosti stojíme na kolejích poblíž Ostrova nad Ohří, je tu hezký les a venku šumí potok. Hoteloví hosté se prý naboardují do jiného vlaku, přidám se k nim i několik cykloalkoholiků, kterým vadí, že ve vozech právě došlo pivo.

Pokud se nám podaří dojet do Karlových Varů, tak zítra vzhlížíme k etapě v podobě XC na dva okruhy měřící jen něco málo přes 40 kilometrů. Vzhledem ale k postupující únavě už nelze očekávat nějaký „letecký den“.

Lídři Masiv MTB Race 2018 - nejmladší dvojice Sam Jirouš a František Honsa, junioři z týmu Česká spořitelna Specialized. Výsledky etapy najdete ZDE