Míle očima Ondry Ženky: 1000 mil na německé plečce

Pokukoval jsem po Mílích už roky. Vždycky jsem si říkal, že bych si to někdy chtěl zajet, ale až loni jsem se rozhodl se přihlásit. Tímto se omlouvám své ženě, že jsem místo novoročního polibku zuřivě vyplňoval formulář a snažil se ho procpat na přeplněný server. Za dvě minuty je totiž plno. Povedlo se. Původně jsem chtěl jet jen 500 mil a celou trasu si nechat na příště, ale zjištění, že je moje žena těhotná, změnilo plány a rozhodl jsem se jet celých 1668 km krásy a 40 km líbezného převýšení, které Míle nabízí. Na start se chtěla postavit taky, takže se domlouváme, že příští start bude ten její.

Následující měsíce vypadají jako závod ve snižování sebevědomí, za což můžou především dvě věci. První z nich je setkání s Lubošem Seidlem, který byl loni druhý (což jsem nevěděl) a dal to za 8 dnů (což jsem taky nevěděl), to znamená 220 km a 5.000 metrů převýšení denně (což jsem zaplaťpánbůh nevěděl), a kterého jsem náhodně oslovil s tím, že z něj vytáhnu rozumy, jak že se to jezdí. S Lubošem se potkáváme v hospodě a padají z něj divné věty jako: „Jak jsi na tom s ježděním? Já měl najeto 10.000 km od začátku roku do startu.“ Na můj plán jet 14 dní zhruba 120 km denně odpovídá: „Jééé, dovolenkové tempo, to budeš mít moc hezký pokoukání.“ Ale hodně se usmívá a podporuje mě v úmyslu jet to celé, navíc to nevypadá, že by si myslel, že tam umřu, takže já jsem spokojený. Po čtyřech pivech a od stolu pár měsíců před startem to nevypadá obtížně. Víc mě štve druhá věc. Komukoliv se o Mílích zmíním, vyhrkne: „To jezdíš tolik na kole?“ „No, to ani ne, ale ono se tam i hodně chodí,“ odpovídám nejčastěji a netuším, že je to asi jediná věc, kterou jsem trefil.

V zimě pořizuju trenažér pod zadní kolo a snažím se co nejvíc osedět zadek ještě před sezonou, ještě že hraje Kometa playoff. Celé jaro trénuju na půlmaraton v dubnu, na ježdění na kole zbývá jen květen a červen, naštěstí se mi tam podaří vtlačit týden na kole v Chorvatsku na Kololodi. Díky průvodkyni Verče - její volba tras typu „kozí stezky“ je nejlepší trénink. A tak stojím 1. července, v den svých šestatřicátých narozenin, na startu v Hranicích u Aše, v nohách mám letos slabých 1440 km a přemýšlím, jestli takhle vypadá krize středního věku v chudém provedení, kdy místo růžové košile, posilovny a kabrioletu mám upocený dres, doma trenažér a pod sebou kolo.

Den 1.

Startuje se v 15:00 odpoledne, počasí je pohoda. Všichni vystřelí, jako kdyby se rozdávaly medaile za testosteron, a valí dopředu. Naštěstí to znám z ultrazávodů v běhu, takže si jedu svoje a zůstávám v klidu na chvostu startovního pole i ve chvíli, kdy mě „vyprudí“ jeden ze závodníků, že mě nemůže už 30 metrů předjet. „Pij kafe bez kofeinu,“ říkám si jen pro sebe. Jede se hodně pohromadě, zbytek dne tak rychle uplyne v rozhovoru s dalšími Mílaři. Pak mi upadne držák na bidon i s bidonem a přestane mi fungovat tachometr. Maličkosti.  Na závěr dne nakoupíme v Kraslicích (celý závod zachraňují vietnamské obchody otevřené „furt“) a nad Kraslicemi najdeme v lese spolu s dalšími závodníky místo na spaní v lese. Na navigaci svítí ujetých 90 km, velká spokojenost, měkká tráva pod sebou, péřový spacák krásně hřeje, hvězdné nebe nad hlavou. Nevím, co všichni s těma Mílema mají, dyť je to pohodinda. „Nastavuju budíka na pátou,“ oznamuju spolunocležníkům a dmu se pýchou. Ranní vstávání mi vždycky šlo. „Zkusíme tě nevzbudit,“ přichází odpověď. „Já na čtvrtou.“ „Já až 4:30.“ To si dělaj p...? Já budu vstávat v pět a budu tady za zápecníka? Po jemném zvážení situace nastavuju budíka na 4:30 s tím, že když se vzbudím dřív, tak vstanu, což se stane do konce Mílí mým standardem.

Povinná SMS:

Dneska školní výlet ve vláčku s pančelkou vepředu. Urval jsem držák na bidon, ztratil bidon, našel bidon a nefunguje mi tachometr. Copak mi upadne zítra?

Den 2.

Ráno je jeden nad nulou. Mám o tom dost času přemýšlet při dlouhém sjezdu v letním oblečení jinovatkou podél Rolavy. Ruce mi asi upadnou a bolí mě v té zimě koleno (jak mám brzo zjistit, není to jen v zimě, ale zatím se tím úspěšně utěšuju). Počasí je výtečné, jede to dobře, jen ke konci dne mě začíná bolet zadek a to jedu od začátku s dvěma plínama (díky za tip, Luboši). Jen to jde, jak to jen říct…, prostě pomalu. Daří se mi dojet na neoficiální checkpoint na Cínovci, což je něco přes 140 km za den, ale stojí mě to skoro 16 hodin pohybu. Možná to úplně tak pohodka nebude. Na Cínovci mě ale čeká bramboračka, teplo a možnost vyspat se ve stanu. Paráda! Chmury jdou stranou.

Povinná SMS:

Po dnešku mě nejvíc bolí ego.

Den 3.

Po Cínovci to jede až ke stěnám v Tisé. Tam si při tahání kola z kopce udělám na řetězu smyčku a do ní z kopce zaberu. Výsledkem je ohnutý řetěz na zhruba pětině délky. Naštěstí mi to střílí jen na nejtěžší převody, což znamená, že mně to vadí jen na pěti kilometrech podél Labe. Pak už je nezařadím. Nevadí, za 500 kiláků v půlce cesty mám v bedně nový. Taky mám defekt na zadním kole. Největší brzdou dne je ale to, jak dostat na přívoz 60 německých důchodců s elektrokoly.  Na konci dne přejedeme i obávaný Nordkapp. Teprve až dojedeme na nejsevernější místo České republiky, zjistím, že „to je TEN Nordkapp“, o kterém všichni závodníci mluví. Mně to přišlo na pohodu, prostě jen pár hodin táhnete kolo přes kameny a kořeny. Nerozumím závodníkům, kteří se přihlásí na těžký závod a pak si stěžují, že je to těžký. Hodilo by se celopéro, ale největší problém 29" celopéra na téhle trati je ten, že ho nemám.  Navíc jsme jeli ve dvou, tak to ubíhalo. Aspoň si uleví zadek. Už mě fakt bolí. Fakt dost. Natočil jsem něco k 140 km, ale dneska jsem na to potřeboval 17 hodin. Spíme v lese, je teplo.

Povinná SMS:

Tři věci naplňují mé srdce obdivem a úctou. Hvězdné nebe nade mnou, mravní zákon ve mně a krém na zadek pode mnou. Ohnul jsem řetěz.

Den 4.

Ty v..., mně bolí zadek. Chvíli to ráno trvá rozjet. Taky mě bolí koleno. Ale to přestane po hodině jízdy, takže jsem se rozhodl nedělat pauzy a ono nebude bolet. Oslněn svým geniálním řešením jedu skoro bez přestávky. Spolu s jezdivou tratí to dá krásný den a 135 km. Na checkpointu si chci postěžovat, jak mě bolí zadek, taky by mě mohl někdo politovat, že jo, ale vedle mě zastavuje borec, kterýmu z odřenýho zadku teče krev, takže hlásím, že jsem na tom dobře. Když se myju v jezírku, je kolem mě olejový povlak. Je teplo, a navíc nedokážu dostat z hlavy písničku, kterou si zpívám už od startu. Tímto bych se chtěl přiznat, že jsem strávil tři dny a tři noci s Ewou Farnou. Spím před zákazem noční jízdy v Harachově.

Povinná SMS:

Můj mentální stav ohrožuje vedro a taky to, že už tři dny nemůžu dostat z hlavy píseň „Mám boky jako skříň“.

Den 5.

P... mám nadranc, mažu ji furt, ale mám pocit, že to nepomáhá. Z osezení se mi udělaly puchýře, které praskly. Nasedám na sedlo jako kvočna na vejce, ale stejně si musím udělat systém na rozjíždění zadku. Tak pojď, Ondro, vteřina sezení, minuta chůze, pět vteřin sezení, minuta chůze, patnáct vteřin sezení…. Za hodinu už se dá alespoň souvisle jet. Krkonoše mi dávají ochutnat, zač je toho kopec. Bolí mě koleno a zadek, hodně tlačím, je teplo, moc to neubíhá, sjezdy jsou náročný. Na konci dne totálně promoknu, spím na lavičce na autobusové zastávce v Teplicích nad Metují. Lavička je krátká, zastávka má naštěstí vymlácené okno, tak si můžu natáhnout nohy ven. Poprvé spím v tom, v čem jsem jel. Navíc mám natočeno jen 115 km za 17,5 hodiny. V noci se budím. Naštěstí nevím to, co se dozvídám až v polovině závodu – spím kilometr od zázemí závodu MTB Trilogy, kde kolegové dostávají servis, zbylé jídlo a suché místo na spaní… Tímto se omlouvám tomu malýmu klukovi, co chtěl čekat na zastávce, ale když mě uviděl, tak utekl.

Povinná SMS:

Já: Už nemůžu. Krkonoše: Drž hubu a umři jako chlap! Dneska to dotáhnu někam za Ádr.

Den 6.

Výhoda hnusného spaní je brzký start. Nevím, co mě bolí. Nohy mě bolí už pořád. Jako motivaci na začátek dne si dávám odměnu. Až ujedu 40 kilometrů, můžu si vyčistit zuby. Nakonec nezastavuju, protože by mě zase začalo bolet koleno, ale těším se na to celé ráno. Taky myslím, že smrdím. Ale zítra bych to měl dotáhnout k checkpointu, tak se snad umeju. Orlické hory jsou nádherné a skvěle jedou, občas zaprší, ale i tak kousnu něco k 150 km za 18,5 hodiny. Na konci dne to dotáhnu až za Kralický sněžník, ale zhorší se počasí, znovu zmoknu a začne foukat nárazový ledový vítr. Celý den v mokrých botách a rukavicích, při noční jízdě mám halucinace, naštěstí vidím krávu s oranžovým majákem na hlavě, takže se i pobavím. Podaří se mi najít přístřešek, kde spí už dva závodníci, ale celou noc fouká. Pod spacák mám jen alumatku a podlaha je kamenná, ale jsem tak unavený, že jen zalezu do spacáku, zaujmu polohu na boku podle kamenů a usnu s prvním výdechem při ohřívání rukou. Ráno děkuju své ženě, že mě „povinně“ vybavila péřákem, místo mého původního spacáku s komfortem v + 18 stupních. Začíná smrdět i spacák.

Povinná SMS:

Orlické hory byly pro Krkonoších jako wellness. Včetně ledové sprchy a parní lázně na loukách.

Den 7.

Vstávám do ledového počasí. Věci na mně docela uschly nebo tak nějak „oschly“, boty a rukavice mám už třetí den mokré. Začala mě bolet achilovka. Ale díky větší bolesti v achilovce necítím tolik zadek ani koleno. V deset ráno dorážím do poloviny trasy (832 km), což je v závodním čase 5 dní a 19 hodin. Řekl jsem si před startem, že pokud nedorazím do půlky do 7 dní, tak skončím, takže jsem nadšený. Navíc se osprchuju, vyčistím kolo, vyměním řetěz a brzdové destičky, najím se a vyhodím do balíku zbytečnou zátěž. Beztak nepoužívám jiné oblečení, než mám na sobě… Také se dopouštím zásadní chyby – zapomenu si vzít náhradní ponožky, takže mám na zbytek závodu zase jen jedny… Při rozepnutí dresu z něj vypadnou čtyři malá uschlá klíšťata. Podle mě to nemohly žrát… Vyrážím povzbuzený s optimismem, který mi úspěšně bere osmikilometrové stoupání z checkpointu následované patnáctikilometrovým stoupáním na Dlouhé stráně. Sedmý den se ale něco láme. Zřejmě začíná fungovat můj nuzný zjev (přes vypraný dres) a neznámí lidé mi sami od sebe začínají dávat jídlo. Když přijedu večer do Václavova u Bruntálu a v hospodě se ptám, jestli mají něco k jídlu, tak se dozvím: „Už jsme zavřeli kuchyň, ale když na vás koukám, tak ji znovu otevřeme.“ Dostanu řízek s hranolkama, a protože už prsty nedokážu držet příbor, sním to rukama. To zjevně prohlubuje lítost, takže kromě soucitných pohledů dostanu na cestu i štrúdl zadarmo. Dám 115 km a spím na poli.

Povinná SMS:

Vyčerpávací Nádrž Dlouhé Skráně.

Den 8.

Dneska si mě našel na trati Luboš, který už pár dní jezdí podél trati a povzbuzuje letošní závodníky. Jedeme kus dne spolu, ve dvou to krásně odsýpá a jsem rád, že si popovídám, psychicky mě to nakopne. Taky jsem na Lubošovi vyprosil šroubek na držák bidonu, takže už ho nemusím mít přidělaný gumicukem (i když mi to dost šetřilo vodu). Večer tak končím ve Vizovicích, kde se opakuje scéna z minulého večera. Tímto děkuju restauraci U Tonka, že jsem ještě vyprosil jídlo, a místním cyklistickým nadšencům za příjemné povídání. „Ty vole, to jedeš dva týdny a vítěz dostane tričko?“ Zajímavý pohled. Taky v hospodě potkávám německého kolegu, který má krizi, vůbec nemůže a na noc to balí do penzionu. Končím v lese nad Vizovicemi, najeto mám kolem 165 km a užil jsem si Hostýnské vrchy. Už jsem si docela zvykl na svou denní rutinu. Vstát mezi 4:00 a 4:30, v prvním otevřeném obchodě si dát snídani, v 11:00 si dát něco pořádného na oběd, večer už jen polévku nebo klobásu a od 21:30 začínám hledat pěkné místo na spaní, od 22:30 beru jakékoliv místo.

Povinná SMS:

Dneska to frčelo. Díky Lubošovi za milé překvapení, té paní, co mi dala štrúdly, a tomu borci, co mi dal svoje tyčky. Jste naše hvězdy.

Den 9.

Nemám boky jako skříň, ale achilovku ano. Když sedím, bolí mě zadek, když na kole stojím, bolí mě koleno, a když jdu, bolí mě achilovka. V 11:00 dorazím na třetí checkpoint, přebrodit Váh se povede na třetí pokus. Naštěstí první dva zkouším bez kola a brašen, v checkpointu potkávám Kubu, který to utopil komplet. Měním destičky, mažu kolo a mažu dál. Do cíle už to není daleko, utěšuju se. Pak se však stane něco podivného. Pokud jste viděli ve Star Treku brzdit loď z warp pohonu, víte, co myslím. Všechno zpomalí, ztěžkne, cesty jsou náročné, prostě je to celé hnusné a já koukám, jak mi 30 kilometrů trvalo pět a půl hodiny. Strážovské vrchy mě vítají průměrem 5,4 km za hodinu. Navíc se přidaly zóny se zákazem noční jízdy kvůli medvědům, takže přibylo počítání, kam to stihnu, jestli to stihnu projet. Mizí svoboda a euforie. Marně se snažím v hlavě přepočítat, jestli jsem neudělal chybu, přece nemůžu být takhle pomalý. Ve čtyřech se potkáme v sedle pod Magurou, jedním z „vyhlášených“ vrcholů 1000 Mil. Konečně využijeme část podpalovače z povinné výbavy a uděláme oheň. Aby nám romantiku nezkazila noční návštěva, raději dojím tu klobásu, co mám v batohu. V nohách sotva 100 km po 16 hodinách tvrdé dřiny. Průměr 6 km/hod. za den, to je rajc! Jeden z německých závodníků prasknul osu v zadním kole, a protože to nebyl schopen opravit ani v servisu, rozhodl se, že si koupí v bazaru nějaký „crap bike“, plečku, na které závod dojede. Dostanu záchvat smíchu, když uvidím přesně to kolo, na kterém jedu já, byť s původním osazením… Taky mi praskl obvodový pásek, kterým se utahuje přilba, takže mi v každém sjezdu padá do čela. První dvě hodiny mě to neskutečně vytáčí, pak si zvykám a zbytek závodu dojíždím sjezdy s hlavou v mírném záklonu.

Povinná SMS:

Teplo, kopce, brodění. Most přes řeku Kwai.

Den 10.

Magura má tvrdou kůrku. Raději kolo nesu na zádech, tlačit se někdy nedá. Nechápu, jak to lidi dělají ve špatném počasí, což však záhy zjistím. Obloha se zatáhla, začíná pršet. Každé dvě hodiny mě to úplně vypláchne, pak je mi půl hodiny zima, pak je to hodinu dobré a začne to nanovo. Kde jsi Ewo Farna, když tě potřebuju? Po čtvrtém kolečku deště mi dochází morál. „Proč, ty v...., proč?“ křičím do nebe na kohokoliv, kdo za to může. Hlava to nedává. Stojím pod dvaceticentimetrovým přesahem stříšky u zamčené boudy uprostřed Velké Fatry a dívám se, jak leje. Od rána jedu jenom v mokru. Na některém z kopců si v dešti po hrstech rvu do pusy celý pytlík bonbónů „kyselé žížalky“ a směju se u toho na celé kolo. Pak se dozvídám, že kousek ode mne stojí v lese pod stromem Kuba a ze zoufalství fouká do píšťalky. Prý to byla alespoň jediná věc, kterou mohl ovlivnit. Chápu to. Přestává pršet, vyjedu. Do deseti minut začne lít znova, po páté ten den. A mě to láme, zkouším do sebe narvat jídlo, jestli to nepomůže, ale hlava už to pro dnešek vzdala. Včerejší šnečí tempo, dnešní pomalý posun v dešti a neustálé průplachy jsou na mě moc. Snažím se podpořit svou oblíbenou větou: „Já jsem rád, že prší. Ono by pršelo, i kdybych nebyl rád, tak jsem raději rád.“ Ale už to nefunguje. Domlouvám penzión v Liptovských Revúcích, abych se alespoň najedl a usušil. Trochu mě mrzí i to, že budu spát v penziónu, nepřipadá mi to „v duchu závodu“, ale dneska na to nemám. „Nepromokavá“ brašna úplně tak nepromokavá není (sorry, Force), takže suším skoro všechno. Druhý den na Slovensku a tentokrát 80 kilometrů za 12 hodin, 6,6 km/hod! „No ty číčo, takhle to pojedeš ještě deset dní!“ Z nejhoršího mě na dálku dostávají moje žena Petra a Luboš. Celou cestu dostávám spoustu vzkazů a povzbuzení od kamarádů a známých, teď mě vytahují z nejhoršího. Díky za ně. Asi ani netušíte, jak důležité byly.

Povinná SMS:

Nálada pod bodem mrazu, Slovensko si mě zatím maže na chleba. Jezdím tužku a prší.

Den 11.

Alespoň trochu usušený se ráno potkávám s Kubou před nočním zákazem. Jedeme spolu, docela to valí, i když je hodně mokro a ze sjezdů a z luk jsem stejně durch. Dopoledne nabízí čarokrásnou krajinu výhledů na Tatry, v poledne se ale zatáhne…. A dál už to znáte. Vydržíme jet v dešti šest hodin, když se před námi objeví prostorný krmelec se seníkem, kterému se jen těžko odolává. Dokonce jsou v něm staré matrace, které jsou trochu eklhaft, ale představa měkkého spaní je lákavější než smrad. Jel bych dál, je mi líto času na jízdu a nechce se mi sedět půl dne v seníku, máme najeto jen kolem 95 km, ale nakonec zůstávám. Dobré rozhodnutí, následující čtyři hodiny bez přestávky hustě leje. Kolem osmé prochází další závodník, ptáme se, jestli se nechce připojit. „Jdu se někam zastřelit,“ odvětí a tlačí kolo do tmy mraků a deště. Znovu mně na dálku zvedají náladu Luboš s Petrou. Signál na většině trasy stačí na SMS zprávu, ale data jedou buď málo, nebo vůbec, nakonec se mi daří zjistit z předpovědi, že pršet má až do pěti ráno. „Uvidíme, jak bude zítra,“ ukládáme se k nejdelšímu spánku na Mílích.

Povinná SMS:

Fénix vstal z popela, aby ho zase zastavil déšť. Prší nekonečně.

Den 12.

Ráno neprší, ale stejně bojuju s nejtěžší disciplínou Mil. Vylézt ve čtyři ráno ze suchého teplého spacáku a obléknout si úplně promočené ledové oblečení. Na to si nezvyknu. Po ránu nás čeká další legendární „Tourmalet“, a to Kozí kameň. Vyslovte tato dvě slova v cíli před závodníkem a odpovědí vám bude rychlý výdech nosem, zakroucení hlavou a oči v sloup. Eufemisticky podáno je to hodně do kopce a ne příliš dobrou cestou. Dlouhý spánek mě nakopnul, nakonec to nějak vyjdeme a odměnou je neuvěřitelný výhled s inverzí. Dál už trasa dobře jede a já se snažím moc nezastavovat a využít dobrého počasí. Do obchodů si přilbu ani nesundávám, přestalo mi být trapně za smrad a hltavě sním na chodníku u popelnic před obchodem cokoliv, co se sníst dá. Vynechávám i oběd, abych nemusel zastavovat. Někde ke konci dne odjíždím Kubovi a pokračuju sám. Nakonec to dá něco k 160 km za 17 hodin, což je po minulých dnech naprostá a ryzí dokonalost. Vrací se mi dobrá nálada. „Ewo Farna, já to snad dojedu.“ Jedu až do tmy a pak si prostě lehnu uprostřed louky, kam jsem dojel. Převlékat se nemá smysl, nesundávám si ani boty, jen přes sebe přehodím spacák.

Povinná SMS:

Druhá míza, Fénix podruhé.

Den 13.

Dnes mě čekají dva brody, 130 km a jeden zákaz až 17 km před cílem, takže vstávám ve 3, stejně mě probudí chlad. Mám trochu obavy, jak budou po deštích brody vypadat. První brod je bez problému, při brodění Laborce se mi daří najít místo, kde je voda jen po hrudník, tak je z toho vlastně hygienická očista před cílem. Boty nesundávám, mám je na sobě už zhruba 40 hodin a bojím se, abych se nevyděsil, kdybych viděl svoje nohy. Jede se většinou šotolina nebo lesní cesty a asfalt, odsýpá to. A tak kolem třetí hodiny dorážím do cíle v čase 12 dní a 48 minut na neuvěřitelném 24. místě, což je pro mě výsledek z říše snů. Mám obrovskou radost. V hospodě si dám sprchu, gulášovku, smažák, halušky, česnečku, pivo a dvě kofoly, od startu jsem zhubnul šest kilo. Obsluha už je zvyklá, takže po první volbě jídla zůstává stát a čeká na další objednávku. Jíst bych mohl pořád a rozežranej jsem ještě dva týdny po závodu. Nohy dostávají alespoň základní péči, mokrem jsou prsty slité do jedné velké brambory. Necítím moc sedm prstů, ale prý to do Vánoc přejde, nakonec se to lepší už během dvou týdnů. Přijíždí moje žena, která se rozhodla mě překvapit v cíli, moc mě to dojímá. Navíc jsem ji poprosil, aby mi neposílala zprávy z domu o ní nebo o dceři, bál jsem se, že by se mi stýskalo a chtěl bych to v krizi víc zabalit, takže hltám fotky a užívám si svoji úžasnou ženu. Příště jsi na řadě ty, Petro. Obrovsky mě těší, že zítra už nikam nemusím. Na zpáteční cestě dáme boty do igelitové tašky do kufru pod podlážku, stejně však celou cestu musím větrat okýnkem. A pozítří už mi to nedá a stejně si na to kolo jdu sednout. Aspoň na chvilku. A taky by mě zajímalo, jak to chutná, když se to jede z opačného směru…..

Povinná SMS:

Fénix přistál v cíli. Jedu jako šváb, nezastaví mě ani atomovej výbuch.

Na čem jsem to jel (aneb německý „crap bike“):

Rám: 26" HT Specialized HR XC 2008, vidlice: Rockshox Reba solo air, kola: Fulcrum Red Power, řazení: Shimano XT 2x11, brzdy: Shimano SLX, pláště: Schwalbe Nobby Nic 26x2,2 vpředu i vzadu

Měnil jsem dvoje brzdové destičky, ohnul řetěz (druhý jsem měl připravený a zkrácený v balíku v půlce) a jednou měnil duši, což na standard Mílí znamená „bez technických závad“.