Ondřej Fojtík chce obhájit na extrémní Salzkammergut Trophy

O víkendu Ondřej Fojtík zvítězil v jubilejním ročníku Bikemaratonu Drásal (více zde), teď se český maratonec chystá do Rakouska k obhajobě triumfu na nejdelší trase Salzkammergut Trophy. Závod, který měří 211 kilometrů a nabízí převýšení okolo 7000 metrů, vloni Ondřej vyhrál poprvé v kariéře. V pětatřiceti letech. Nyní, rok poté, se netají ambicemi na trase znovu vyhrát.

O Salzkammergut Trophy, přípravě na něj, ale i o avizovaném konci kariéry jsme si s Ondrou Fojtíkem popovídali těsně před jeho odjezdem do Bad Goisernu, kde Salzkammergut Trophy již tuto sobotu startuje…

Jen týden před Salzkammergut Trophy jsi vyhrál počtvrté v kariéře Bikemaraton Drásal. Jak se cítíš po Drásalovi?
Cítím se dobře. Posledních 14 dní se mi na kole konečně zase začalo jezdit dobře a to vítězství na Drásalovi je toho dokladem. Na druhou stranu jsou ale i jiné starosti – dokončujeme barák, do toho chystám na začátku srpna závod u nás v Hostýnských vrších a do toho trénuju.

Připravoval jsi se na Salzkammergut Trophy nějak specificky? 211 kilometrů v sedle bajku dá přece jenom zabrat…
Ani ne. Příprava byla tak nějak pořád stejná. Mně se ale vždycky v červenci začne jezdit lépe. Člověk už je rozježděný, rozzávoděný, tělo se s tím nějak srovná, odezní všechny ty pyly…prostě jsem se k tomu projezdil a věřím, že to zvládnu.

Ty už jsi tu extrémní trať absolvoval několikrát, vloni jsi to korunoval vítězstvím. Jsou pro tebe ty zkušenosti významné? Je výhodou absolvovat ten závod už dříve?
Zkušenosti možná roli hrát můžou, ale já si stejně myslím, že spíš záleží, jak ti to zrovna ten den jde. V desetihodinovém závodě nemůžeš jet přes závit. Nedá se jet dlouhodobě na úrovni anaerobního prahu. Je to o vytrvalosti a o tom, kde má kdo svou zónu pohodlí, ve které vydrží jet dlouho. Zpočátku můžeš ve skupině s jinými soupeři trpět, supět jako lokomotiva a zdá se ti, že ti ostatní jedou v poklidu. Ale za pět hodin může být všechno jinak…

Co tě na té trase tak fascinuje, abys ji absolvoval už poněkolikáté? Je to její náročností a délkou nebo hraje roli i určitá prestiž?
Já ti vlastně ani nevím. Určitě je to extrémní zážitek a velká výzva. Chci si zase dokázat, že na to ještě mám, to objet. Ale má to samozřejmě i své jméno. Hlavně na závodech v zahraničí má výsledek na takové trati velmi dobrý zvuk.

Start závodu je už v pět hodin ráno, jak se s tak brzkým startem vypořádáš?
Dělal jsem si srandu, že si před závodem párkrát zkusím vstát brzo a vyrazit v pět hodin na trénink, abych si to nasimuloval. Ale samozřejmě na to nedošlo (smích). Vstanu holt ve čtyři, něco sním a půjdu na to. Je ale fakt, že tělo tak brzo moc nefunguje. V prvním kopci si tam vždycky dávám daleko víc než třeba v prvním kopci na Drásalovi. Tělo v tu nekřesťanskou dobu vůbec netuší, co po něm chci (smích).

Nastínil jsi po Drásalovi možný konec kariéry. Co tě k tomu rozhodnutí vedlo?
Víš, ono už to k tomu tak nějak směřovalo nějaký ten rok zpátky. Nejde na to nemyslet, bylo by to jen odsouvání problému, který bych stejně dřív nebo později musel vyřešit. A je lepší to řešit teď než ještě později. Je mi šestatřicet, mám zodpovědnost nejen za sebe, ale i za rodinu. To už člověk přemýšlí jinak a mně to tak nějak logicky vyplynulo.

Už víš, co budeš dělat?
Kamarád z našeho týmu X-Sports mi nabídl práci u něj v pojišťovací společnosti PS Assistance. Nebylo nad čím váhat. Kde jinde pracovat než s přáteli, kteří mě znají a věří mi?

Jak si teď představuješ svou cyklistiku v budoucnu? Chceš trénovat dál, ale méně, nebo skončíš ze dne na den úplně?
U sportu zůstanu určitě, to vím jistě. Chtěl bych se podílet na více akcích i jako pořadatel. Letos budeme pořádat první ročník Hostýnské 50 (více o závodě zde), zároveň bych se možná mohl podílet v budoucnu na organizaci Drásala, který je mým srdcovým závodem. Taky kluci v týmu jsou aktivní a vymýšlejí různé projekty, tak jen doufám, že to budu všechno stíhat.

A jak to vidíš v příštích letech se závody? Netajíš se zálibou v etapácích, máš v plánu nějaké objet i po ukončení profesionální kariéry jako hobík?
Zrovna teď jsme se s bráchou (Jan Fojtík, závodník týmu Symbio+ Giant – poznámka redakce) shodli na tom, že etapové závody jsou na zážitky super. Vyrazit rovnou na etapák ale nejde, v rámci přípravy je dobré si občas střihnout i nějakou tu padesátku. Ale nechci svou práci dělat na půl plynu, takže uvidíme. Je to otevřené a zatím to až tak detailně neplánuji.

Letos objedeš sezónu ještě celou?
Ano. Po návratu z Rakouska pojedu etapáky Iron Bike a Horal Tour na Slovensku. Do Itálie se mnou letos poprvé pojede i brácha, tak se na to těším. Mezitím už budeme chystat ten závod v Hostýnských vrších, který se jede 3. sprna. Pak se mi v září rýsuje sedmidenní etapák v Mongolsku. A po sezóně nástup do nové práce.

Ondro, díky za rozhovor a hodně štěstí jak ve zbývajících závodech, tak i v životě, který přijde potom!

Foto: archiv redakce