Politicky (ne)korektní povídání o Cape Epic

Přiznám se vám hned na začátku; nemám rád politicky ani jinak přehnaně korektní přístup. Ostatně to s ním ve světě ani v Evropě zrovna nevyhráváme. Takže se pojďme vrátit ještě na pár chvil do Jihoafrické republiky a popovídat si o Cape Epic také z trochu jiných úhlů pohledu. A chvílemi buďme politicky (i jinak) nekorektní…

Ano, Cape Epic je dnes mantrou etapového závodění. Nevím o nikom, kdo by se do Kapského města a jeho okolí nechtěl někdy podívat. Ale je tady pár překážek; nebo jsou to předsudky? Hlavně ta finanční. Startovné je nekřesťansky drahé a řada lidí nechápe proč. A také ta bezpečnost… Říká se to jen potají a hodně potichu. Do JAR se vrací pomaloučku polehoučku apartheid, ale trošku v opačném gardu. A tak se můžeme dočkat, od těch nejodvážnějších a nejupřímnějších i otázky, jestli má Cape Epic do budoucna nějakou perspektivu, při vědomí všech těchto skutečností.

Díky tomu, že jsem se za posledních deset let do Kapského města vracel opakovaně, vybudoval jsem si vztahy s několika lidmi, kteří jsou své názory ochotni říkat tak, jak současný stav země cítí. Nemají třeba žádný vztah k cyklistice, ale dobře sledují, co se v zemi děje. Tak například můj „soukromý“ taxikář v Cape Town. Je to černoch a s oblibou se nechává slyšet, že kdyby za Mandely nechodil na demonstrace a raději se učil, nemusel by dnes jezdit jako řidič taxi. Takže vidí věci celkem rozumně a k bílým spoluobčanům necítí vůbec žádnou nenávist, neb uznává, že zkušenosti jsou nenahraditelné a drtivá většina černých spoluobčanů, kteří se překotně hrnou do všech možných pozic a funkcí, je zkrátka nemá. Praxe je dnes taková, že v mnoha provinciích, regionech a firmách, se vedoucí úlohy (řečeno nomenklaturní terminologií) ujali veskrze černé managementy nebo jednotlivci. A také mi hned přidává své hodnocení. V drtivé většině těchto míst nastává docela slušný chaos a anarchie. Navenek to není vidět, protože věci tohoto typu mají poměrně slušnou setrvačnost, takže například než zchátrají městské budovy, protože starosta a jeho radní je přestanou opravovat, uběhne pár let.

A tak dochází při uvědomění si vlastní neschopnosti, u těch sebekritičtějších, k tomu, že do funkcí svých poradců a poradkyň zvou zpátky bílé manažery, třeba i důchodce. To jim má zajistit, že věci půjdou přece jen tím správným směrem. Trochu kostrbaté řešení, ale budiž. Otázkou je, jakou má v čase perspektivu… Management Cape Epic je z tohoto pohledu zcela původní a rozhodně nepůsobí dojmem, že by nevěděl, co dělat. Každým rokem servis kolem závodu vylepšuje, ať v oblasti marketingu, vyhledávání atraktivnějších tratí, či služeb pro závodníky. Ale jak jsem zmínil v úvodu, náklady nemilosrdně rostou. Mluvil jsem o tom s několika lidmi, třeba i se samotným zakladatelem etapáku Kevinem Vermaakem. Řada věcí byla v počátcích historie závodu nesrovnatelně jednodušší. Třeba etapová městečka soupeřila o to, aby k nim závod zavítal. Nabízela všemožné služby zdarma, byli rádi, když se jejich občané nějak účastnili na přípravě jako dobrovolníci, prezentovali se jako turisticky přitažlivé destinace. Po deseti letech je situace jiná. I díky tomu, že celý závodní areál dramaticky narostl do velikosti a je tedy obtížné najít vhodnou plochu pro jeho budování, začaly být managementy měst a vesnic řekněme vychytralé. Chcete tady být? Zaplaťte! Chcete vodu? Zaplaťte! A tak je to třeba i s průjezdy některými pozemky na trati etap. Zdá se, že vzácnou výjimkou jsou zde vinaři. Ptáte se proč vinaři? Kapsko je známo jako světová vinařská oblast a v některých místech je vinicemi doslova pohlceno. Útulná vinařství, vlastněná stále přistěhovalci z Evropy, jsou tak oázou, která je zpravidla cyklistům otevřená. Je nanejvýš přitažlivé, když v průběhu etapy projíždíte třeba několikrát otevřenými vraty na soukromý pozemek, vidíte ceduli „Wine Tasting“ a lidi u stolu, kteří vám kynou skleničkou bílého a vytrvale fandí. Tady zpravidla žádné problémy nehledejme.

A pak ti sponzoři a partneři… Hlavní z nich, který závod provází od samého počátku, banka ABSA, málem zmizel z názvu již letos. Spali jsme ve stanech popsaných názvem jiného bankovního giganta – Barclays. Mělo to být prý tak, že Barclays v průběhu minulého roku ABSA koupí, takže stany už nesly název nového majitele. Z obchodu ale na poslední chvíli sešlo. Jak to je s penězi, to jsem se nedozvěděl, ale 1400 stanů, to už je pěkná finanční nálož.

A ABSA Cape Epic má i jiné problémy. Vzhledem k situaci, kterou jsem velmi zkratkovitě popsal výše, domácí měna – Rand, velice oslabila vůči Euru. Kromě toho, že plošně v JAR stouply ceny úplně všeho o 20-30 %, nastala třeba unikátní situace, kdy domácí závodníci platí vyšší startovné než cizinci. Údajně je to v rozporu s platnými zákony… A ještě jednou ta ABSA; představte si, že tento hlavní partner, který nepochybně do Cape Epic masivně investuje, si údajně bere 75 míst pro zákaznické týmy. Při celkovém počtu 620 je to docela slušná rána. A tím se také logicky vybere na startovném dramaticky míň peněz. Takže zdražíme. Trh tady funguje a jak jste sami mohli registrovat, prvních sto startovních pozic na rok 2017 bylo den po skončení letošního ročníku vyprodáno za devět vteřin.

Jen tak trochu jsme poodhalili roušku z té odvrácené strany a určitě je k tomu potřeba říct, že není dostatek informací, aby bylo možné dělat nějaké zásadní závěry. Ať si každý udělá svůj obrázek…

Tomáš Přibyl je historicky prvním Čechem, který se může pyšnit členstvím v Amabubesi Clubu

Každopádně ale zůstává pořád mnohem víc toho, co je třeba na ABSA Cape Epic obdivovat a brát si z toho příklad, nechat se inspirovat. Tak třeba Amabubesi club. To je jedna z věcí, na které je založena úspěšnost akce. Ačkoliv se to nemusí zdát. Tomu, kdo netuší, se pokusím stručně vysvětlit sílu tohoto nápadu. V afrikánštině znamená Amabubesi „lví smečka“ . Tento výraz tedy ukazuje něco krásného, silného, dominantního, statečného. Ano, do tohoto klubu patří ti, kterým se podařilo v historii absolvovat etapák minimálně třikrát. A management závodu si těchto lidí velice váží. Měl jsem to štěstí se letos účastnit slavnostní snídaně členů klubu den před startem Cape Epic. V krásné restauraci v prestižní části města se sešlo přibližně sto členů a také kompletní management Cape Epic. Zakladatel Kevin Vermaak si vzal slovo a v emocionálním projevu mimo jiné ocenil čtyři existující závodníky, kteří absolvovali všech 12 uplynulých ročníků. Součástí krátkého ceremoniálu bylo i předání velice hodnotných dárků, které byly navíc opatřeny přísně individualizovaným designem se jmény toho kterého závodníka. I na všechny ostatní čekaly při odchodu připomínkové předměty s emblémem klubu a skvělé neformální setkání bylo asi po dvou hodinách ukončeno.

Bylo by to dlouhé povídání o tom, jaká privilegia mají členové lví smečky, všechno lze najít na webových stránkách závodu. Co tam však nenajdete, je doslova elektrizující snaha mnoha z nás dosáhnout na metu tří úspěšných účastí a stát se členem klubu výjimečných. Ano, přiznejme si to; máme rádi výjimečnost, jsme ješitní a rádi se něčím takovým pochlubíme. Já taky… Přál bych si, aby se takto pracovalo i v našich podmínkách. Vždyť máme řadu tradičních maratonů s mnohem delší historií, než je opěvovaný Cape Epic. Věřte mi, že to funguje…

Marketing je vůbec strašně silnou stránkou Cape Epic. Každý rok přichází s něčím novým, každý rok se člověk diví, na co všechno nepřijdou. Letošní „Stá etapa v dějinách Cape Epic“, to byl také pěkný moment. Nejenom, že na ni člověk nikdy nezapomene díky zcela unikátnímu profilu, ale byla vydána i pamětní trička, v cíli každý závodník fasoval minidezert s číslem 100, bylo připravenou slavnostní focení na pozadí unikátního baneru, každý závodník už při registraci obdržel voucher, který použil, pokud si chtěl za poloviční cenu koupit již zmíněné triko připravené ku příležitosti této události.

Záběry z kamery 360 stupňů, kterou vozil bývalý vítěz Cape Epic (Stefan Sahm/Bulls) z roku 2013, přinášely famózní zážitky. Měl jsem možnost sledovat v tiskovém středisku přímý přenos úvodního prologu v jeho závěrečné fázi, kdy byly na trati ty nejlepší dvojice a řeknu vám, bylo to lepší než nějaká detektivka. A pak že přenosy ze závodů horských kol jsou nuda… Jen pro oživení, amatérské fotografie Stefanova e-biku značky Bulls, z kterého záběry pořizoval, můžete vidět zde.

A mohli bychom pokračovat. Třeba skvělá práce lékařského týmu ve stanu Mediclinic; Bohužel jsme mohli ocenit jejich schopnosti na vlastní kůži, neb můj parťák měl po pádu poměrně nehezké zranění. Poprvé přišel ze stanu a říká: „Člověče, ti se chovají podstatně líp, než v kdovíjaké naší nemocnici!“

A tak dál… Nemůžu se ještě nezmínit o designu letošních etap. Jak už jsem dříve psal, závod se za ty roky vyvinul a jde úplně jiným směrem, než na svém počátku. Letošní technicky obtížný ročník byl pro mnoho účastníků zřejmě příliš silná káva; závod dokončilo pouhých 74 % týmů v kompletním složení. Přesto musím stavitelům tratí vyseknout obrovskou pochvalu. Desítky kilometrů trailů všeho druhu, mnoho těžkých pasáží na hraně sjízdnosti, ale žádné pochoďáky jako někdy v minulosti. Skvělá zábava! Jsem zvědavý, kam půjde Cape Epic v budoucnosti. A tady jsme se dostali tak zvaným oslím můstkem zpět na začátek mého povídání a pochybnostem o tom, co bude.

Poslední den jsem ve slavností atmosféře, když už bylo „hotovo“, potkal člověka, který zastupoval dalšího ze sponzorů, firmu Columbia. Gratuloval mi k absolvování závodu a já se odhodlal k tak trochu odvážnému dotazu týkajícímu se jeho vnímání perspektivy Cape Epic. Zvážněl, dlouze se na mě podíval a já věděl, že chápe, co jsem svým dotazem myslel. „Tvrdě tady na tom makáme a děláme všechno pro to, aby všechno zůstalo aspoň tak, jak je teď.“ Potřásli jsme si rukou a já měl radost, že jsem dostal korektní odpověď…

 Foto: Emma Hill, Nick Muzik, Gary Perkin, Shaun Roy/Cape Epic/SPORTZPICS