Přesmykač je mrtev aneb TEST Sram XX1

Test peklem - v nebi

Ale dost už technických okecávek a katalogových teoretizování. To už má každý, kdo hltá novinky, načteno desetkrát a všechny technické detaily jsou snadno dohledatelné. Pojďme se spíš podívat na subjektivní jízdní dojmy, neboť my jsme měli možnost sadu XX1 otestovat. A když říkáme otestovat, tak tím nemyslíme jízdu po parkovišti u supermarketu, ale pořádně proklepnout v těžkých podmínkách. Sram totiž testování pojal ve velkém stylu a během festivalu Crankworx v kanadském Whistleru novináře vzal na nejnovější trail – Top of the World, kam se denně dostane pouze sto jezdců.

Jako testovací stroje jsme nafasovali modely Trek Slash, které se jevily pro tento nový trail jako ideální volba. Točité stezky mezi kameny s překrásnými výhledy na okolní hory, kterým dominuje monument Black Tusk, nejsou tím pravým pro sjezdové kolo, enduro si s nimi poradí mnohem lépe. Jediná nevýhoda testované sady na Topu byla v tom, že jsme to tam neznali, takže pro nás byl nový jak systém, tak i trail. Naštěstí s námi kromě lidí ze sramu a dalších novinářů jel také Jerome Clementz, který tady v tomtéž týdnu vyhrál závod Enduro, takže měl trať dokonale načtenou. Pro lepší představu se mrkněte na video, které jsme pořídili ze sedlovky kola.

 

První, co člověk za jízdy automaticky často hledá, je levá páčka řazení. Místo ní je tu však jen ovladač hydraulické sedlovky Reverb. A ten funguje ve srovnání s lankovou konkurencí absolutně dokonale. Takže díky absenci řazení je o jednu starost míň. Při pohledu mezi pedály se člověk zpočátku lekne, že něco ztratil, nebo že jede na Sobi 20. Jednopřevodník s řetězem bez jakékoli ochrany či upevnění působí opravdu oldskůlově. Ale řetěz z něj nepadá.

Simon, šéf PR evropské odnože Sramu, se při každém zastavení novinářů ptá: „Tak co, co na to říkáte?“ Jak na to mám něco říkat? Prostě to tam dole vypadá jak čerstvě oholený dámský klín, čistě a hladce. Říkám tedy: „Nic mě neobtěžuje, řetěz nedrncá, nepadá, tak asi dobrý“. Známkou kvality je to, když tě kolo nerozčiluje. Na běžném kole s dvou či trojpřevodníkem si ve sjezdu vždycky musím přehodit na velký převodník, aby byl řetěz co nejnapnutější a nepadal, a stejně si mezi zatáčkami vždycky radši pro jistotu zašlapu, abych ho v případě spadnutí znova natáhl na největší placku. To u Sram XX1 odpadá. Jízda skoro v nebi na tichém kole tak umocňuje bikovou nirvánu.

Začínám si uvědomovat, že tohle je cesta, jak se zbavit zbytečných problémů s převodníky, které již při běžné vyjížďce bereme jako součást hry. Navíc hmotnostní posun do zadní části kola, o kterém jsme se bavili na začátku článku, rozhodně poznat není. Je to stejné, jako kdybyste namontovali přehazovačku doleva, také nevyváženost kola nepocítíte.

Ačkoliv jsem s projevem kola spokojen, šťouravá novinářská dušička ve mně přece jen hlodá, a tak přicházím s dotazem, na který jistě nebude mít Simon odpověď: „Co když budeme s kolem jezdit pozadu, jak to známe třeba od Dannyho McAskilla?“ Kliky se totiž při couvání díky volnoběžce samovolně točí vzad, což jistě způsobí, že řetěz musí vykolejit. Na můj krátký pokus o jízdu pozadu kouká Simon zcela s klidem. Němci ze Sramu totiž nejsou včerejší a testují systém ve všech režimech, takže mě Simon setře zcela lakonickou větou: „Testovali to naši zaměstnanci, kteří jezdí freestyle mtb a street. A zadaný úkol sundat řetěz z převodníku nesplnili“. Ok, jedeme dál.

Trail Top of the World a jeho nebeský klid se s klesající nadmořskou výškou pomalu přerodil do freeridových tratí v bikeparku Whistler. Jedeme kořenitý a kamenitý trail No Joke, kde to drncá fest, dále skáčeme dvoumetrové dropy, létáme na lavicích Freight Trainu, sjíždíme kolmou skálu na Drop in clinic, a pak najíždíme na nejzábavnější letecký trail Dirt Merchant, kde se dokonce skáče přes potok. Řetěz drží.