Sníh, singletracky a medvědi. Devatenáctiletá Češka okusila TransRockies

Kanadskými Skalistými horami projel už po desáté peloton bikerů z celého světa. Kultovní etapový závod horských kol letos nabídl během sedmi dní 371 kilometrů s celkovým převýšením 11.350 metrů. Pořadatelé oproti minulým rokům lehce pozměnili koncepci celého závodu a upustili od úplného extrému, kdy závodníci pochodovali horami dlouhé hodiny s koly na zádech. Tentokrát se tým organizátorů pochlubil parádním údajem, že 49 % z celkové délky závodu tvoří čistě singletracky. To je 180 kilometrů! Vedle Martina Horáka a Milana Špolce z týmu BMC, jejichž zprávy jsme vám v průběhu závodu přinášeli, si přijel kanadské bikové dobrodružství užít i další český pár - Libor Oplt a Karla Štěpánová.



Česká dvojice pod názvem Kona Cycling Point byla první, která tento závod v kategorii mixů, čili smíšených týmů, absolvovala. Do třetice všeho dobrého, mohl si říct pražský biker Libor Oplt, když konečně stanul na startovní čáře a začal plnit svůj bikový sen. Dvakrát předtím už byl totiž přihlášený a z různých důvodů musel na poslední chvíli svou účast stornovat. Tentokrát do Kanady opravdu vyrazil. Ovšem se svou partnerkou, která na horském kole seděla poprvé teprve loni v dubnu a v devatenácti letech byla pravděpodobně nejmladší účastnicí TransRockies v jejich desetileté historii.

"Když jsem se dozvěděla, že pojedu TransRockies, řikala jsem si, že je to vlastně docela dobrý. Ale po tom, co jsme dorazili do Kanady a první den se jeli projet, mi bylo jasný, že tam umřem, že to nemá smysl jet. Nejdřív jsme hned potkali medvěda a pak vůbec nevyjeli na kopec. Ve sjezdu mi zase všichni ujeli. Chtělo se mi brečet! Nemám ráda šutry a prach a tam nic jinýho nebylo! Občas ještě kořeny... Říkala jsem si, že tohle nemůžeme dojet. Třeba ve druhé etapě byl sice jediný kopec, ale měřil vpodstatě 34 kilometrů!" líčí první pocity z kanadské divočiny Karla.
A medvědi k tomuto závodu patří stejně neodmyslitelně, jako krokodýli ke Crocodile Trophy.
"Medvědů jsem se nejdřív nebála, ale po tom, co jsem si jen jela projet kolo a hned ho potkala za horizontem dvacet metrů přede mnou, jsem začla."

Se startovním výstřelem ale šly obavy stranou a začaly převažovat pozitivní chvíle a pocity. Technická zdatnost šla nahoru, fyzička díky dobře zvolenému tempu držela a psychická odolnost s každou další etapou rostla.

A nejlepší zážitek?
"Těžko říct, bylo toho opravdu hodně a až když je teď člověk doma, tak mu to pomalu dochází, jak skvělé to bylo. Ale velkou radost jsem ze sebe měla, když jsem sjela jeden technický úsek, který většina ostatních bikerů šla. Byl to takový kamenný schod, kam nebylo moc vidět. Martin Horák si tam zlomil prsty. Těžký zadek ve správnou chvíli klesnul za sedlo a bylo to..." směje se blondýnka ze Zlivu u Českých Budějovic. Domů si přivezla jen jedinou jizvu navíc. Na lopatce ji zůstala vzpomínka na salto do kamenů ze druhé etapy.
"Líbilo se mi, jak kolem trati všichni lidi fandí. Je evidentní, že tam přijedou jen kvůli tomu. Závodníci si zase pomáhají, povzbuzují se navzájem. Prostě pohodová atmosféra, žádný prestižení. Skvělé byly občerstvovačky, které mezi sebou každý den soutěžily, která bude mezi bikery oblíbenější. Dostali mě na gumový energetický medvídky a žraloky. Na ty brusinkový jsem se vyloženě těšila!"



Naopak o nejnepříjemnější momenty závodu se postaralo počasí. Krize přišla čtvrtý den, v polovině závodu. To Kanada během několika chvil změnila svou tvář a z téměř tropických veder se ve dvou tisících metrech nad mořem ochladilo na deset stupňů. Do toho přišly kroupy.
"Člověk jede úplně zmrzlý, přijede k řece a musí do té studené vody. V televizi jsem viděla, že se tu kolo nosí na zádech, tak sem si ho tam hodila a šla hlouběji a hlouběji, jenže mě začal unášet proud. Když jsem se celá mokrá dostala ven, čekal nás šotolinový úsek, kde foukalo. Tam krize byla. Vůbec jsem necítila nohy a nemohla jsem držet řídítka. Potom, jak jsem pořád vyšitá koukala na přední kolo, jsem málem trefila krávu, která šla do cesty..."

Žádný velký komfort ale po takovém dni bikového očistce nečekejte. Zmrzlé závodníky čekají vlhké stany a vlhké civilní oblečení. To závodní se snaží usušit kdekoliv je to jen trochu možné, třeba i u sebe ve svém spacáku.
"Tady jsem měl krizi zase já..." přiznává Libor chvíle před pátou etapou, kdy chtěl TransRockies zabalit. To teplota klesla k pěti stupňům a některá místa na trati pokryl sníh. "Ale když vidíte, že se vaše přitelkyně v šest ráno souká do mokrých ponožek, aby šla znovu na kolo, tak vás to zvedne. Nakonec to byl asi nejhezčí den, jelo se nám skvěle." říká k 66 kilometrů dlouhé etapě s převýšením 2000 metrů.



Do cíle dorazili po necelých 31 hodinách, na pátém místě v kategorii smíšených dvojic a mohli si obléct tričko s nápisem "Finisher".
"Je to neporovnatelný s čímkoliv u nás. Je to asi jako kdybyste jeli 7x za sebou mostecký maraton. Sedm dní po singletracích. Překvapilo mě, že se takový závod dá vůbec udělat. Je pravda, že už přemýšlíme o dalším takovémhle závodě a je dost možné, že se do Kanady vrátíme." dodává ke splněnému snu Libor Oplt.


Foto: Raven Eye Photography, archiv Kona Cycling Point