Swiss Epic 2019: Nejdřív bez kliky, pak s klikou!

První etapa letošního Swiss Epic byla očekávaná s velkými emocemi. Předpověď počasí nemohla být snad horší a ještě k tomu se vyplnila. Když jsme v úterý ráno vstali, lilo jak z konve. Naštěstí, jak jsem psal už v preview Swiss Epic, máme s sebou Markusovu manželku a ta pro nás maká líp, než kdejaký týmový manažer.

Ráno nebylo u stolu moc do řeči. Oblečení jsem ladili už večer, měnil jsem ho asi pětkrát, ale vlastně nic nebylo úplně dobře. Buď mi bude zima, nebo budu vařit. Rozhodl jsem se nakonec pro vaření, protože na Albule 2300 metrů vysoko nebude v dešti pravděpodobně žádný vedro. Na start jsme dojeli autem jak nějací profíci a zaujali pozici ve startovním bloku „C“. Proč? Na tomhle etapáku si totiž v přihlášce každý napíše, jakým průměrem pravděpodobně bude absolvovat první etapu a podle toho ho tam zařadí. Takže když jsi honimír, budeš vepředu a pak ti budou při předjíždění všichni nadávat a pokud jsi bez sebevědomí, dáš tam čas začátečníka a budeš se na trailech nasírat, protože tě budou všichni brzdit.

Vítězné dvě dvojice Italů  1. etapy Swiss Epic 2019... 

Zvolili jsem dle nás celkem defenzivní průměr 16 kiláků za hodinu a to jsme se sakra zmýlili. Ale oni naštěstí ostatní evidentně taky, protože v tom blátě byly traily jak na skluzavce a moc to neodsýpalo ani dolů. No, takže jsme vyrazili krátce před tři čtvrtě na osm, ale pocitově bylo asi tak šest, tma jak v řiti a všude voda. Večer se dohadujeme, že pojedeme na pohodu, protože se to první den nevyhrává. Ale Markus je prostě Němec a musí mně ukázat, že má natrénováno. První kopec po šotolině hrne jak k vohni, tepovku mám rázem 163, což je v mém věku na pováženou. Říkám si, co to ten pitomec zase předvádí? Jsem na limitu a je mi jasný, že za tohle zaplatí, protože vytrvalostně na tom není nějak skvěle. Akorát je o deset let mladší…

Nějak jsem ho usměrnil, protože v trailech stejně nešlo předjíždět. Byly podmáčené a tak těžké, že jsem měl zadnici staženou až běda. Furt to nějak šlo, pár míst na hraně sjízdnosti jsme dali a pak přišla taková lehčí pasáž proložená pár stojkami, než jsem se dostali pod Albulu, stoupání dne až na 2315 metrů nad mořem. Tam to tedy opravdu začalo, teprve 34. kilometr. První pasáž přes rozbouřený potok a nekonečné prudké rozblácené traily. Markus má výraz štvaného zvířete, to už dobře znám. Párkrát jsem na něj čekal, furt ale v mezích možností, moc lidí nás nepředjelo. O chvíli později se to ale výrazně změnilo. Najednou v takový stojce šlápnu levou nohou do prázdna, kouknu dolů a nemám kliku. Trochu problém! Naštěstí se jen uvolnila a vypadla, žádná zlomenina. V bahně se snažím vyčistit hlavičky imbusů, trvá to věčnost. Nakonec se to povede, všude bláto, snažím se to udělat poctivě, utahuju a jedeme, tak to by bylo. Asi tak pět minut sekera, mohlo to dopadnout hůř. V půlce stoupání sjezd, to je deprimující, protože co sjedeme, budeme zase za pár minut vyjíždět.  Dostáváme se na hlavní silnici na Albulu. Až nahoru tedy po asfaltu, přiznám se, že mi to vyhovuje víc. Sundávám pláštěnku, pod ní je všechno durch. Markus skoro nevnímá, ale pořád ještě jede. Snažím se ho chvílemi potlačit, neprotestuje. Nekonečný výstup korunuje závěrečný trail, nahoře čeká Julie, dělá nám pár vrcholových foto a my se pouštíme do trailů směr St. Moritz. Je to moc hezký, má to flow, ale pár těžkých míst přes potoky po balvanech je adrenalin. Pak postupně přecházíme do lesních trailů, ty jsou podmáčené a těžké. A v jednom to přichází. Po pravém boku mám jakousi stěnu z balvanů, po levém sráz dolů.  Na vteřinku ztrácím koncentraci, pak ideální stopu a navrch kontrolu nad bikem. Hází mě to doprava na ty šutry, brousím je hlavou, bokem a ramenem, až nakonec letím do bláta, tady jsem tedy pro změnu tu kliku měl... Ostatní za mnou se kulturně ptají, jestli jsem OK, jako vždy tvrdím, že jo, ačkoliv mi není do zpěvu. Rychle nasedám, abych to zapomněl co nejdřív, ale jistota je pryč. O pět zatáček dál to posílám do křoví, ale nepadám. Markuse raději nechávám jet prvního a naštěstí se už dostáváme do údolí podél řeky, na šotoliny směr cíl. Tady zase přichází moje práce na špici. Deset km z ní neslezu, ale jsem rád, že mi parťák zůstává v háku a pokračujeme celkem svižně. Až na intermezzo na poslední občerstvovačce. Zavře se do Toi Toi, co tam pět minut dělal, to mi zůstalo utajeno. Před St. Moritz na nás ještě stavitel tratě připravil pár brutálních stoupání na trailech kolem města. Do cíle je už jen pět kiláků, takže se člověk tak nějak líp zmáčkne, v předtuše sprchy a žrádla. Zařízneme pár dvojic, které jsou na tom ještě hůř než my, v cíli čeká Julie, dali jsme to, máme radost všichni tři jak malý děti.

Na hotelu je všechno nachystaný a ta hodná holka mě nechává psát report, myje boty, pere oblečení, nosí nám regenerační drinky a vůbec dělá všechno pro to, abychom měli pohodu. Vrcholnou chvíli mi připravuje Markus. Ukazuje mi Grarmin, který mu po té dnešní nakládačce říká, že má regenerovat 4 dni. Tak prý pojede až pátou etapu. No, moc jsem se zasmál, mě to ukázalo jen 41 hodin…

Kdo si najdete čas přečíst si Swiss Epic v podání dvou komiků, zítra vám pošlu novou dávku.