TEST Canyon Strive CF 6.0

Jízdní dojmy

Hned v úvodu musím říct, že ačkoliv tenhle Canyon všichni dávají do kolonky enduro, já bych byl s tímto označením daleko opatrnější. Že je tu posed pohodlnější a i celkem vzpřímený, je dnes zcela běžné. Canyon sice nejde v dispozicích rámu do rekordních hodnot, zejména úhly jsou zde hodně konzervativní v rámci segmentu, nicméně tahle generace má reach rozhodně delší a to o poznání, než některé jiné značky.

Díky mým předchozím zkušenostem jsem v tomto případě neváhal a zvolil největší velikost XL s reachem 500 mm a 40mm představcem. Kombinace naprosto skvělá a nebál bych se říct, že optimální. Posez je tu delší, ale pohodlný a díky širokým řídítkům také dostatečně jistý.

Rozjíždíme se na kopec

V první části testu tradičně začínám výjezdem. Ačkoliv jde o vysokozdvihový bike, je tu něco, co jinde nenajdete. A to něco se jmenuje Shapeshifter. Tahle věc dokáže jednak "vytuhnout" zadní tlumič a jednak pocitově upravit geometrii tak, že se s bikem výrazně lépe stoupá.

Podobný systém historicky nabízely pouze dvě značky; Cannondale a Scott. Obě podobnou funkci řešily speciálním tlumičem. Canyon na to šel jinak a ve spolupráci s Foxem připravil speciální systém variabilního přepákování tlumiče, které ovládáte páčkou pod řídítky. Z počátku si na přepínání musíte trochu zvyknout. Je potřeba trochu propružit aby se systém přepnul do druhé polohy, ale změna je to pak opravdu citelná.

Ve výjezdu nicméně stále vnímáte propružování tlumiče. Úplně do XC módu bike nedostanete. Redukce zdvihu z původních 150 na 135 mm je v kopci sympatická, a dokáže opravdu výrazně pošetřit síly. Problém je ale v tom, že jak je tlumič umístěný v rámu obráceně, nemáte prakticky šanci si za jízdy sáhnout na páčku a upravit tlumení. A zastavovat kvůli tomu každou chvíli a přecvakávat páčku se vám tedy opravdu nechce. Přitom v rámu je možnost dálkového ovládání tlumiče na levé straně evidentně připravena, tak možná se třeba někdy dočkáme.

Na enduro dokáže bike až překvapivě jednoduše zdolávat i prudší výjezdy. Ani krátký představec přitom není potřeba tlačit nějak zvlášť k hrudníku aby se přední kolo udrželo na zemi. Jasně, určitý handicap v podobě patnáctikilové hmotnosti kola XCéčkové ambice biku mírně brzdí, stejně tak jako těžší kola, ale to je u této kategorie prostě normální.

Canyon ovšem předpokládá, že většinu času na Strivu budete trávit v druhém módu nastavení, kde je tlumič otevřený, pracuje s plným 150mm zdvihem a geometrie nabídne položenější úhel vidlice.

Dolů z kopce

Sjezdové resp. endurové nastavení kola prozrazuje jak konstruktéři Canyonu vnímají, resp. vnímali enduro kola v době, kdy tenhle bike navrhovali. Strive sice patří mezi hodně mladé modely, ale skok, který v enduro kategorii udělali letos někteří výrobci, ho staví tak trochu na pomezí trailové a enduro kategorie a to zejména kvůli strmému hlavovému úhlu.

Na druhou stranu se musím přiznat, že jsem se projevu tabulkových hodnot geometrie bál evidentně víc, než co ukázala praxe. Tady si ještě dovolím malou odbočku a takové retro okénko. Canyon totiž předchozí generaci Striva nabízel jako 27,5” model s vyšším zdvihem (160 mm) a tuhle generaci designoval výhradně jako devětadvacítku se zdvihem o něco menším (150 mm) a proto se konstruktéři možná tak trochu báli horší ovladatelnosti a zvolili strmější úhel vidlice.

V praxi bych to zhodnotil tak, že celkem dost záleží na tom jaké typy sjezdů vám více vyhovují. Mírnější prudkost, hodně zatáček, a nižší rychlosti Strivu hrají do not, protože zalomit ho kolem stromu, nebo se rychle pokládat do klopenek následujících těsně po sobě mu nedělá žádný velký problém. Vyšší rychlost, rovnější úseky nebo speed kořenité pasáže pak ukormidlovat zvládne také, ale stopu musíte držet pevně ve svých rukou spíše vy, než že by vám Strive nějak extra pomáhal. Přeci jenom, dneska je v této kategorii běžná o 1,5°položenější hlava a to je setsakra ve sjezdu znát.

Ohledně ovladatelnosti kola nemám výtek ani k šířce řídítek ani délce představce. Co mě přeci jen trošku iritovalo, byla levá trojkombinace páček. U levé rukojeti totiž nahoře najdete poměrně velkou dvoupáčku zajišťující funkci Shapeshifteru a teprve pod ní je páčka pro ovládání teleskopické sedlovky. Zvyknout si na její pozici a rychle ji za jízdy nahmátnout, není z počátku nic jednoduchého. Poměrně dlouhý chod má ale také samotná páčka Shapeshifteru, takže v okamžiku, kdy využíváte XC režim, trčí vám velká páčka hodně dolů a už začíná hrozit nechtěný kontakt s kolenem.

Mám rád trailbiky, a docela mě baví poslední trend, kdy dostávají super enduro geometrie a přitom si zachovávají zdvihy kolem 130 mm. U moderních enduro kol už mi ale přijde, že se z nich stávají tak trochu specifické sjezďáky s jednobrýlovými vidlicemi, které jsou ale o poznání méně přátelské celodenním terénním vyjížďkám, protože jsou těžké, neohrabané a značnou část aktivního zdvihu spolkne jejich odpružení. Strive ale není ani jedno. Zdvihově to není trailbike, byť se tak v XC režimu se 135mm zdvihem chová, ale vlastnostmi to není ani čistokrevné enduro, protože ho v extrémních sjezdech bude limitovat jeho geometrie. Mám ale takový pocit, že si právě kvůli těmto vlastnostem najde nejednoho příznivce.