TEST: Rock Machine Blizz TRL

Jízdní dojmy

Po dvou letech jsem se “nechal ukecat”, abych osedlal nové provedení hliníkového hardtailu Rockmachine Blizz TRL, které jsem v blahé paměti drtil nedlouho po jeho premiéře během nejhlubšího covidu, ale od té doby se na něm pár věcí změnilo, tak “proč ne”, řekl jsem si.

TEST: Rock Machine Blizz TRL 70-29

Pravda, chvíli jsem se zdráhal, protože proč bych měl dvakrát po sobě vstupovat do stejné řeky? Přeci jenom na Blizzu se toho mnoho během dvou posledních let nezměnilo, nicméně v hlavě se mi zrodil nápad. Naposledy jsem totiž testoval největší rámovou velikost XL a teď byl na test k dispozici menší eLkový rám, tak jsem rozhodl, že to pojmu tak trochu nejenom jako otestování změn, ale také jako porovnání vlastností dvou různých velikostí.

Díky mým předpokladům jsem očekával mírné Déja vu. Jenže skutečnost byla nakonec o dost jiná, než jsem čekal.

Ačkoli tovární web Rock Machinu naznačuje, že je eLková velikost vhodná i pro čahouny kolem 190 mm, ocitl jsem se při nastavování svého posedu na tomto eLku na hranici možností vysunutí sedlovky. Rock Machine totiž naordinoval trailovému Blizzu hodně nízký rám, a ačkoli je zde teleskopická sedlovka se 170mm zdvihem, musel jsem ji z rámu vysunout opravdu vysoko, abych docílil svého optimálního posedu.

Na druhou stranu musím přiznat, že takto nízký, ale přitom relativně dlouhý rám má své velké plusy, které se týkají nejenom nízko položeného těžiště, ale z mého pohledu především velkého prostoru pro kolena a manévrovatelnost v technických pasážích.

Moje předchozí zkušenosti s XLkem byly hodně příjemné. Od eLka jsem sice očekával čitelnější a možná i o něco agilnější řízení, ale na zbytek už jsem byl zvědavý.

Oproti největší velikosti XL je tady výrazněji méně natažený posed. Rozdíl v dosahu (reachi) obou těchto rámových velikostí je bezmála 25 mm a to je dost. Komfortnější pozice za řídítky však nepřináší jen samé plusy. Kratší rozvor a mírný posun těžiště vzad mi přišel sice fajn při jízdě po rovině a v mírně zvlněném terénu, Ale jakmile se kopec před vámi postavil a bylo potřeba zdolat prudší výjezd, už to vyžadovalo vědomé posunutí těžiště více před řídítka tak, abyste udrželi trakci zadního kola.

Tenhle “nešvar” jsem daleko méně vnímal právě na velikosti XL, zatímco eLko jím pode mnou trpělo daleko víc. Dílem za to může samozřejmě i kraťoučký 35mm představec, ale ten bych rozhodně na kole nechal a za delší neměnil.

Pravdou je, že během posledních let se zase o kus posunuly trendy v tvorbě nových geometrií kol a progresivita úhlů i délek zase pokročila. Zatímco Blizz TRL ujíždí z tohoto pohledu stále na původní geometrii, o které se sice nedá říct, že by byla vysloveně zastaralá, nicméně její facelift v rámci nové rámové generace se dá časem zřejmě očekávat.

Ale pojďme zpět k jízdním vlastnostem. Během testu jsem o nich musel stále více přemýšlet ať už v porovnání s větší velikostí, nebo s jinými, podobnými biky. Blizz TRL se mi v tomto ohledu zdál daleko normálnějším a běžnějším kolem, než jak jsou dnes koncipovány trailové hardtaily. Autobusoidní pocit z ovládání? Kdeže. Absolutní lehkost zatáčení a manévrovatelnost kola v pomalejších i svižnějších rychlostech mě čím dál víc dostávala. Pro méně technické úseky mi tenhle koncept ovládání naprosto vyhovoval. Jakmile se ale rozjedete rychleji nebo z prudšího kopce, cítíte přeci jenom mírný neklid nebo možná spíš nervozitu a neochotu kola držet přímý směr. Asi bych si uměl představit i o něco níže položený střed, ale to je u Rock Machinu něco jako součást DNA, takže bych to za mínus raději neoznačoval. Alespoň se vám jen tak nestane, že byste někde nechali převodník nebo pedál. Biku se prostě líbí kličkovat mezi stromy namísto toho, abyste mezi nimi prosvištěli padesátkou pěkně šusem.

Vlastně musím uznat, že je tento přístup úplně v pořádku, protože podobně jako jiní výrobci i Rock Machine dokázal udělat rám, u kterého si stejně vysoký člověk může vybrat z více velikostí rámů podle toho, jaký styly jízdy preferuje, nebo na kterém se cítí lépe.

Co musím vyzdvihnout, je sametový chod odpružené vidlice. Kombinace 140milimetrového zdvihu s pevným rámem se sice může někomu zdát nevyváženou, ale v tomto případě musím vidlici jednoznačně pochválit. Po předchozích zkušenostech s DVOčkem jsem bike pro jistotu schválně skladoval při pokojových teplotách, abych nemusel hanět vymrzlou nechodící vidlici a vyplatilo se. Rock Machine spolupráce s DVO svědčí a nebál bych se v tomto případě ani srovnání s nejdražšími Foxy.

Z pohledu delších švihů mě potěšilo odlehčení plášťů, které oproti předchozí verzi Rock Machine zredukoval z původních 2,8” na 2,6”. Osazené WTB Trail Bossy na obou kolech pak dávaly dostatečnou oporu pro běžné ježdění. Na nějakou bláznivější enduro erzetu bych ale raději nasadil něco s lepivější směsí a odolnějšími boky kvůli prevenci defektu.

Jednoznačně pochválit musím brzdy. Tady se Rock Machine konečně vymanil z diktátu covidové nedostupnosti lepších modelů a namísto lowcost modelu MT400 osadil pořádné Deore čtyřpístkové kotoučovky, které svou ergonomií i funkčností naprosto předčí dříve používaný základní model. Jediné, co bych na nich časem vyměnil, jsou kotouče, které ve svém základním provedení s vyseknutého plechu funkci brzd mírně limitují a občas si i nehezky zapískaly.

K řazení bych dodal snad jen jediné - řadí. Deore sada sice nepatří k technicky nejvyspělejším ani váhově nejlehčím, na druhou stranu nabízí výrobcům ekonomické osazení s určitou zárukou výdrže a to se v tomto segmentu počítá. Rozsah převodů je taktéž zcela dostačující pro daný typ kola.