TEST: Yeti SB 100 - působivý chameleon

V sedle i před a za ním

Když jsem si SB100 přebíral do testu koncem loňského roku, měl jsem o ní toho už dost nastudováno, takže jsem byl připravený na to, že nejde o úplně ryzí XC model. Přece jenom jsem si ale v duchu říkal, že přeci nemůže být tak jiná a tak návyková. Vždyť má vzadu pořád jenom deset centimetrů zdvihu a s nimi se sice dá sehrát velké divadlo, ale enduro bike na nich nepostavíte, ani kdybyste se na hlavu postavili :-).

Hned první nasednutí a našlápnutí do pedálů ve mně však evokuje úplně jiné pocity, než které si pamatuju z biků jako Scalpel, Epic nebo Spark. Cože? Tohle má být stovkový XC bike? Tak to ani náhodou. Uvelebuji se v sedle, nastavuju prostřední polohu tlumiče a vyrážím otestovat stoupací schopnosti tohodle biku. Posed je o hodně pohodlnější, než jsem čekal. Nemám problém s nastavením mé výšky sedla, přesto si v duchu pohrávám s otázkou, jaké by to asi bylo na XLku? eLková velikost se pro mne totiž v posledních letech stává pomalu minoritní volbou, protože většina výrobců pro mých 189 cm už rovnou doporučuje největší velikost nebo alibisticky dává ke zvážení obě z výše jmenovaných.

V každém případě, kraťoučký představec spolu se 760 mm širokými řídítky a hodně položenou vidlicí dává prostor pro mnoho otázek. Tu první, zdali se nebude příliš kolo stavět na zadní, si zodpovídám vzápětí. Nebude. Dokonce je až k nevíře, jak si bike dokáže poradit ve výjezdu nejenom s kořeny a mokrým listím, ale především se strmým stoupákem. Tlumič navíc požírá jen ty nerovnosti, které brání plynulé jízdě a nijak zbytečně neubírá jezdcovu energii. V tomhle ohledu musím s respektem Yeti pochválit, jak se popasovalo s veledůležitými výjezdovými schopnosti biku.

Jak se s bikem začínám sžívat, musím přiznat, že se mi jeho chameleonství začíná líbit čím dál víc. První, na co velice rychle zapomínám, je vyšší hmotnost. Ono vlastně nejde o až tak těžký bike, ale přeci jenom od kultovního XC biku nečekáte váhu 13 kg. Jeho schopnosti a projev ale dokáží váhu mistrně kamuflovat, až si říkám, jestli váha nekecá.

Poté, co se vyšplhám na kopec, mají se začít zodpovídat mé otázky týkající se sjezdových schopností biku. Tady už mám jistá očekávání a na pochybách o jejich oprávněnosti mě rozhodně nenechávají ani obuté pláště. Mimochodem, Miniona DHF jezdím dost často i na kolech s výrazně větším zdvihem a je jenom hodně málo věcí, které bych mu chtěl vytýkat.

Lehké první seznámení s kolem řeším protáhnutím pár zatáčkami v borůvčí a následným rozbitějším kořenovým intermezzem, které mi připomene, že jsem neudělal asi úplně chybu, když jsem zadní plášť záměrně nabombil na skoro 3 bary. Jasně, psychicky si tím vědomě snižuju grip zadní gumy i pár centimetrů pocitového zdvihu, ale kdo by chtěl v tom blátě a sněhu řešit uprostřed lesa defekt? Na kořenech si přesto několikrát v duchu říkám - tak teď, to jsem musel prorazit. Neprorazil.

Bike se pod vámi strašně snadno vrhá nejenom do zatáček ať už těch klopených, nebo neklopených, ale ochotně si nechá líbit i sjezdíky, nebo přeskoky pařezů či bunnyhopy, které jsou v lese plném popadaných větví denním chlebem snad pro většinu z nás. Zatímco při výjezdech přeci jenom preferuji přitažený útlum zadní vzduchové jednotky, při běžné jízdě preferuji tlumič otevřený. Zábavnosti kola to přidává na maximum a přitom jsem nezaznamenal, že by mě to nějak zvlášť omezovalo v akceleraci.

K ovládání tlumiče snad jediná připomínka. Je sice hned pod horní rámovkou, ale díky velkému slopingu je přeci jenom potřeba pro jeho ovládání větší předklon, než páčku nahmátnete. Vím, že na podobném kole páčku s dálkovým ovládáním z řídítek většina zákazníků nevyžaduje, ale jelikož mám v blahé paměti ještě jízdu na Scottu Genius a tam jsem si ji hodně oblíbil, trochu mi tady chyběla.

Jakmile teď po svátcích pořádně nasněžilo, vyrazil jsem na esbéstovce vyzkoušet známé terény i tak trochu naslepo. Přeci jenom sníh v lese mnohé záludnosti zakryje a je potřeba tak do každé zatáčky najíždět o poznání opatrněji, resp. předvídat všemožný drifting. V tomhle ohledu jsem si několikrát ověřil, jak je dobré mít hodně místa pro kolena nad rámem. Manévrovacího prostoru pro ně je zde opravdu hodně a to dává přesně v těchto situacích daleko větší pocit jistoty.

Ve sjezdech pak samozřejmě hodně pomůže teleskopická sedlovka, která dovolí maximální a snadnou změnu jezdcovy pozice. V tomhle ohledu se mi hodně líbilo, že na rozdíl od některých jiných XC biků jsem tady byl i v základní poloze uprostřed kola nikoliv více nad řídítky, resp. předním kolem. Svůj díl tady samozřejmě nese hlavně krátký představec, ale tahle kombinace přeci jenom nebývá u echt XC kol zatím úplně běžnou. Pokaždé, když o tomhle píšu, musím si vzpomenout na specificky nízko pozicovaný kokpit Járy Kulhavého na jeho Epicu. Tohle Yeti by Jarouch na XC rozhodně nerozdejchal :-).

Rozepisovat se tu o fungujících komponentech dnes záměrně nebudu. Jednak proto, že jde o osvědčené kousky, které nezklamou, jednak proto, že mnoho jízd probíhalo v teplotách kolem i pod nulou a to oleje ve vidlicích i sedlovkách nemají úplně v lásce a jejich chod se tak stává houbovitějším a pomalejším. Ve sněhu se většinou také nevyhnete pískajícím kotoučům a hodnotit, jak na ledu nefungují ani ty nejlepší směsi, nemá příliš význam. Přesto, nebo možná právě proto, mám opravdu zimní testování rád. O zábavu při něm totiž není nouze, jen to stojí o dost víc úsilí kvůli výrazně větším nárokům na oblečení a následný servis.