Ty vole, tys vyhrál svěťák! Uvědomil si až později Martin Bína

Poslední rozhovor, který jsme s Martinem Bínou uveřejňovali, byl v září a začínal: Už chtěl pověsit kolo na hřebík, teď má Bína chuť závodit. A že si dostatečné množství chutě během dvouleté pauzy nastřádal, dokázal právě v neděli. V téměř třiceti letech se cyklokrosař Martin Bína, člen týmu ČEZ Cykloteam Tábor, dočkal prvního vítězství v závodě Světového poháru v elitní kategorii.

Martine, když jsme spolu mluvili naposledy, o ambicích ve svěťáku jsi nehovořil. Asi tě v září ani nenapadlo, že bys mohl ještě v této sezoně vyhrát závod?
To jsem tedy nedoufal, to ani náhodou. Ta zdravotní pauza byla hodně, hodně dlouhá. Nedá se ani říct, že bych na začátku sezony pomýšlel na nějaký konkrétní místa. Každý závod jsem chtěl být co nejlépe, vletěl jsem do Toi Toi Cupu výhrami, ale to se nedá se světem srovnávat. Pak přišlo otevření očí na prvních svěťácích. Nicméně jsem věřil, že to co děláme, děláme dobře. A děláme to na 110 %. Je to poděkování pro ně, ale i pro mě.

O kom vlastně mluvíš? Kdo to je "my"?
Trenér Vojta Červínek, fyzioterapeutka Zuzka Malá a mechanik Pepa Nový, zajišťují pro mě všechno. To nedělní vítězství je pro ně poděkování. Ale vlastně i pro mě, já si taky pěkně oddřel.

Když jsi dorazil do Hoogerheide a viděl zasněženou trať, pomýšlel jsi na tak dobrý výsledek?
Už v sobotu tam byl sníh a když jsem to viděl, tak jsem si říkal: to bude pecka! V sobotu to ještě nebylo ale tak nebezpečný, dala se najít dobrá stopa. V neděli při oficiálním tréninku se to výrazně zhoršilo, samý led, zapadalo to sněhem, řekl bych i dost nebezpečný.

A to ti vyhovovalo?
Věřím si na sněhu. Ty ledové plotny jsem si užíval, bylo to možná nebezpečné, ale mně to nevadí. Rád si s kolem na ledě hraju.

Takže až v neděli před startem jsi začal věřit?
Před závodem jsem se cítil líp, vlastně celý týden to bylo dobrý. Okolo vánoc jsem byl nemocnej, zřejmě jsem si ale odpočal a to mi pomoho. Ani jsem si neříkal, jak by to mohlo dopadnout, chtěl jsem hlavně dobře odstartovat. Můj cíl byl pohybovat se vepředu a vyhnout se pádům, jet si svojí stopu. Což se nakonec povedlo, jezdil jsem tu nejlepší cestu, nikoho jsem nepustil před sebe...

V posledních dvou kolech tě začal nejdříve stahovat Pauwels a pak van der Haar. Nebyl jsi nervózní, že to nedopadne?
Byl jsem na tom celkem dobře, někdy člověk před koncem závodu dělá chyby, ale já byl v klidu. Věděl jsem, že Haar má asi deset vteřin, tak jsem techniku jel pomaleji. Říkal jsem si raději ztratit vteřinu pomalejší jízdou než deset vteřin pádem. Jel jsem to na jistotu, on riskoval. Byl bych blbej, kdybych si to nechal vzít...

Jaké to byly pocity projíždět cílovou rovinku a protnout pásku s rukama nad hlavou?
Paráda, vyhrát první svěťák je naprostá pecka. K tomu se nedá co dodat. Je to velký dík za tu naší cestu, pro nás čtyři.

Věděl jsi, že ti Radek Šimůnek brzdil soupeře?
Nic konkrétního jsem neviděl, snad jen, že netáhnul na rovince. Ale asi se mu něco povedlo, taky jsem mu potom děkoval...

Byl jsi na měkko? Ukápla slza?
Nebyl jsem na měkko, užíval jsem si to. Až potom později v autě jsem si říkal: Ty vole, tys vyhrál světák! Euforie neuvěřitelná. A víš, co je zvláštní? Že mě při tom závodě nic nebolelo. Vrchol sezony je ale pořád před námi. Jo, kdyby to takhle dopadlo i v Americe, to bych se vůbec nezlobil...

Jaká bude tvá příprava do šampionátu?
Původně jsem chtěl odletět ještě na Mallorku, ale hlavně kvůli teplotním výkyvům zůstanu doma. I tady se dá dobře potrénovat. Od středy budou ještě těžký treninky a pak v pondělí 28. ledna odlétám do Louisville. Mělo by to stačit, bavil jsem se o tom s Katkou, dal jsem na její rady...

Tvůj realizační tým letí do Kentucky s tebou?
Jen fyzioterapeutka Zuzka a mechanik Pepa. Trenér Červínek zůstává doma.

Foto: Balint Hamvas, Cyclephoto.uk.co, Michal Červený