Andrea Maťhová: Od kola s košíkem až těsně pod bednu na MČR. Výkon začíná v hlavě, říká...

19. 08. 2026
Pavla Hajpišlová
Ostatní
Foto: Jan Brychta, Jan Suchý a archiv Andreji Maťhové

Na domácích maratonech pravidelně bojuje o stupně vítězů, zároveň učí výživu, dokončuje doktorát a otevřeně přiznává, že život profesionální závodnice by pro ni nebyl. S Andreou Maťhovou o cestě od kola s košíkem až mezi českou elitu, přetrénování, hlavě i hledání rovnováhy...

S Andreou Maťhovou, závodnicí PELLS Teamu, jsme se setkaly v kampusu ČZU. Zatímco univerzitní chodby osiřely, ona píše disertační práci a učí se na státnice. Vedle akademické dráhy přitom patří k české cyklistické elitě. V roce 2024 dojela druhá na Českém poháru Silesia Bike Marathon a pátá se štafetou na Red Bull Dolomitenmann. O rok později vyhrála slovenský pohár Horal MTB Maraton a na Redpoint Rallye Sudety skončila třetí v kategorii a čtvrtá celkově.

Letos zvítězila na Jičínské 50, na Bikemaratonu Drásal ovládla svou kategorii a dojela třetí celkově a na mistrovství republiky na Zadově obsadila čtvrté místo. Jak vypadají dny budoucí absolventky doktorského studia v oblasti výživy? V čem jí pomáhá fyzioterapie a proč podle ní o výsledku často rozhoduje hlava?

Jak vypadají dny budoucí Ph.D.?
Vstávám kolem půl šesté, rychle si sbalím věci a jedu do Prahy, abych se vyhnula kolonám. Někdy se ještě maluji na semaforech a snídám v autě. Po příjezdu buď rovnou učím předměty zaměřené na výživu, nebo pracuji na disertaci. Dva dny v týdnu trávím v Poděbradech, kde sbírám data od lázeňských pacientů, zbytek na ČZU. Teď navíc píšu disertační práci a připravuji se na státní zkoušky.

Co ve své disertační práci zkoumáš?
Zpracovávám jídelníčky lázeňských pacientů a sleduji také vliv nutriční edukace. Většinou jde o lidi kolem sedmdesáti let po operaci kyčle nebo kolene. Je to specifická skupina. Někteří nemají chytrý telefon, jiní ani přesně nevědí, co dostali k jídlu, protože nerozumějí názvům pokrmů. Část pacientů si poradit nechá, ale někteří už své návyky příliš měnit nechtějí.

Mezi pacienty vidíš bývalé sportovce i lidi, kteří se téměř nehýbali. Co ti to ukazuje?
Jsou to dva extrémy. Jedni mají klouby opotřebované sportem, druzí se celý život téměř nehýbali a často se potýkají s nadváhou. Sama s nadsázkou říkám, že patřím k těm, kteří své tělo huntují sportem. Problémem může být nečinnost i nepřiměřená zátěž. Důležité je najít rovnováhu a průběžně se o tělo starat.

Kudy vedly tvoje kroky k cyklistice?
Na kole jsem jezdila odmalička, ale jen po ulici nebo do obchodu. Později jsem začala jezdit na koních. Stáj byla sedmnáct kilometrů od domu a tatínek mě tam vozil. Jednou jsme se pohádali a on mi to vyčetl. Druhý den jsem si vzala maminčino dámské kolo s košíkem a vyrazila sama. Cestu jsem si chtěla zkrátit přes rozbahněné pole, takže jsem do stáje dorazila špinavá a úplně vyčerpaná. Pak jsem ještě odjezdila koně a musela se vrátit domů. Tehdy mi to připadalo jako obrovský výkon. Postupně jsem se rozjezdila. Kamarád mi jednou řekl, že mi to docela jede, a vzal mě na závod poblíž našeho domu. Přijela jsem na městském kole a vyhrála. Tam si mě všiml trenér z Poděbrad a nabídl mi, abych začala jezdit s jejich skupinou.

První společný trénink ale málem skončil katastrofou…
Jeli jsme do Kolína sjíždět schody. Vůbec jsem nevěděla, jak se to dělá, ale bylo mi trapné se zeptat. Vymyslela jsem si, že čím rychleji pojedu, tím snadněji je přeletím. Rozjela jsem se asi třicítkou a skončila saltem přes řídítka. Měla jsem zničený tachometr a poraněnou ruku, ale trénink jsem dojela s jednou rukou na řídítkách. Všichni si mysleli, že už nikdy nepřijedu. Další týden jsem tam byla znovu.

Později jsi poznala i opačný extrém a skončila přetrénovaná. Co se stalo?
Do té doby jsme jezdili hodně punkově. Objeli jsme padesát kilometrů a pak zašli na pivo. Když si mě všiml trenér zaměřený na vyhledávání talentů, všechno se změnilo. Začala jsem trénovat s cílem jezdit české poháry a silniční závody. Mluvilo se také o mistrovství Evropy. Najednou jsem měla dlouhé tréninky téměř každý den, a to i v zimě. Současně jsem začala studovat vysokou školu. Každou volnou chvíli jsem se snažila využít, abych splnila předepsané hodiny. Po třech měsících jsem byla fyzicky i psychicky úplně vyčerpaná.

Co ti tato zkušenost dala?
Pochopila jsem, že žádný plán nemůže fungovat bez respektu k tělu a psychice. Když člověk přestane vnímat únavu a jen slepě plní trénink, výkon stejně nepřijde. V podstatě jsem vynechala celou sezonu. Až později jsem se dala dohromady a postupně se vrátila k závodům.

Jaký průběh měla tvoje cesta mezi elitu?
Přečetla jsem si článek s Barčou Průdkovou, která mluvila o podmínkách v Ghostu a přístupu Honzy Hrušky. Napsala jsem tam a přijali mě. Několik let jsem jezdila jako hobby závodnice, ale už tehdy jsem chtěla postoupit do elity.

První elitní sezonu jsem absolvovala v Bike Ranch týmu. Dali mi kolo a podmínky, díky kterým jsem se mohla výkonnostně posunout. V průběhu sezony jsem vedla Český pohár. Potom se znovu ozval Honza Hruška a nabídl mi lepší podmínky. Vrátila jsem se do Ghostu a jsem tam dodnes.

Kam se dnes sama řadíš?
Řekla bych, že jsem výkonnostně lepší hobby jezdkyně, která díky vytrvalosti a hlavě patří do elity. Dokážu zajet elitní výsledek, ale vím, že některé holky jsou výkonnostně lepší. Mou výhodou jsou dlouhé závody. Některé závodnice rozhodí problém na trati nebo chvíle, kdy jim přestane být dobře. Já už tyto situace zvládám lépe. Před závody se téměř nestresuji.

O výsledku podle tebe tedy často rozhoduje hlava?
Rozhodně. Výkonnost je důležitá, ale čísla sama nestačí. V dlouhém závodě vždy přijde chvíle, kdy něco bolí nebo nejde podle plánu. Tehdy záleží na tom, co se odehrává v hlavě. Psychika ovlivňuje i tělo, svalové napětí, držení těla nebo vnímání bolesti. Hlava a tělo se nedají oddělit.

Boříš stereotyp, že elitní závodnice musí všechno podřídit kolu. Nelákalo tě věnovat se jen cyklistice?
Mně by to nestačilo. Nedokážu si představit, že celý den jen odtrénuji a potom odpočívám. Kdyby přišla nabídka na profesionální angažmá, asi bych si to vyzkoušela, ale dlouhodobě potřebuji dělat i něco jiného. V akademickém prostředí jsem mezi vzdělanými lidmi, kteří mě posouvají. Učím se od nich a dostávám se k novým pohledům. Cyklistika je pro mě důležitá, ale sama o sobě by mi nestačila.

Pomáhá ti vzdělání ve fyzioterapii a výživě k lepším výsledkům?
Fyzioterapie mi pomáhá obrovsky. Nejde jen o školu, ale také o praxi a zkušenosti s vlastním tělem. O to se mi stará Petr Šifta. Jeho péče mi pomáhá zvládat dlouhodobou zátěž i problémy spojené se špatným držením těla. Kdybych s nimi nepracovala, možná bych vůbec nemohla jezdit. Díky znalosti těla dokážu lépe odhadnout, odkud bolest vychází. Často totiž bolí jiné místo, než kde je skutečná příčina.

Co je tedy nejdůležitější?
Naučit se své tělo vnímat. Nestačí odstranit aktuální bolest. Člověk by měl pochopit, proč vznikla a jak souvisí s jeho držením těla, pohybovými stereotypy, únavou nebo psychikou.

A dokážeš své znalosti o výživě vždy převést do praxe?
Teoreticky toho vím hodně, ale v praxi to občas pokulhává. Nejsem člověk, který má všechno dokonale propočítané a striktně dodržuje jídelníček. Našla jsem si systém, který mi funguje. Vím, co tělo při zátěži potřebuje, ale nechci, aby se ze stravy stal další zdroj stresu.

Obrací se na tebe pro radu ostatní závodnice?
Občas někdo z týmu, ale ostatní závodnice příliš ne. Na závodech spolu normálně vycházíme a popovídáme si, osobní problémy ale většinou neřešíme. Každá si je řeší spíš ve svém prostředí.

Ve sportu se často řeší váha a vzhled závodnic. Zažila jsi podobný tlak?
V cyklistice téměř ne. Trenér, se kterým jsem skončila přetrénovaná, mě chválil za výrazné zhubnutí. Zpětně vím, že už ho bylo příliš a taková pochvala nebyla v pořádku.

Silnější zkušenost mám ze sedmé třídy, kdy jsem dělala závodní aerobik. Trenérka nám řekla, že s takovými břichy nemůžeme nosit krátké topy. Okamžitě jsem začala přemýšlet, jestli si můžu dát svou běžnou svačinu. Pamatuji si to dodnes.

Co by se v přístupu trenérů mělo změnit?
Komentáře k tělu mohou dítě ovlivnit na mnoho let. Myslím, že dnes už jsme dál a mladší trenéři vědí, že ženské tělo potřebuje pro správné fungování určitou hranici, pod kterou by se nemělo dostat. Váha může výkon ovlivnit, ale musí se řešit individuálně, odborně a citlivě. Prosté „musíš zhubnout“ může napáchat víc škody než užitku.

Před MTB Trilogy jsi patřila k favoritkám na vítězství. Místo očekávaného úspěchu ale přišlo odstoupení. Co se během závodu dělo?
Trilogy mě pořádně vyškolila. Zimní příprava nebyla ideální, protože jsem řešila zdravotní problémy a výpadky. Přesto byly jarní výsledky dobré, takže jsem si začala připadat trochu nesmrtelná. Týden před Trilogy jsem jela Drásala v extrémním vedru. Během závodu mi připadalo, že jsem v pohodě, ale v dalších dnech mi dobře nebylo. Na Trilogy už tělo nefungovalo. V poslední etapě jsem měla problém vůbec nasednout. Když jsem se o to pokusila, spadla jsem do borůvčí. Dál to nešlo.

Co takový neúspěch udělá se závodnickým egem?
Dostala jsem pořádnou lekci. Přijela jsem s velkým očekáváním a závod nedokončila. Zároveň vím, že na jednom výsledku můj život nestojí. Dalším závodem bylo mistrovství republiky na Zadově. Čekala jsem sedmé nebo osmé místo, ale skončila čtvrtá. Měla jsem obrovskou radost. Jeden víkend člověk nedokončí, za pár dní zajede jeden ze svých nejlepších výsledků.

Dokážeš si radost z výsledku dlouho užívat?
Radost mám, ale život se tím zásadně nezmění. Když jsem se v prvním roce mezi elitou začala umisťovat na stupních vítězů, zjistila jsem, že se v neděli ráno probudím doma a je to stejná neděle jako před týdnem, kdy jsem nic nevyhrála. Výsledek je krásný, ale neměl by určovat hodnotu člověka ani to, jak se bude cítit po zbytek týdne.

Pomáhá ti v tom prostředí týmu?
Hodně. Myslím, že závodím tak dlouho právě díky přístupu Honzy Hrušky. Není na nás vyvíjen tlak a při sestavování programu máme volnou ruku.

Kdybych každý víkend jela přes celou republiku s pocitem, že musím skončit na pódiu, rychle by mě to přestalo bavit. Takhle se na závody pořád těším. Sobota je můj nejoblíbenější den, protože se závodí.

Je pestrý život důvodem, proč dokážeš neúspěch rychleji přijmout?
Určitě. Když se závod nepovede, jsem smutná, ale za pár dní dělám něco úplně jiného. Po Trilogy jsem například odjela do Švédska. Nikdo mě za nedokončený závod nepotrestal a život pokračoval. Mám práci, studium, cyklistiku a lidi, se kterými je mi dobře. Díky tomu na závody nenakládám zbytečný tlak. Paradoxně mi to pomáhá k lepším výsledkům.

Kde se vidíš za pět let?
V kategorii Masters 😂😂😂 Ale vážně, líbil by se mi pěkný dům se zahradou a vlastní rodina. V sobotu bych přijela na závody, běhala kolem svého dítěte, které by také závodilo, a potom si šla zazávodit sama. Taková představa se mi líbí.