Cape Epic 2014 – jak jsem to viděl ze sedla biku

Celá pravda o naší účasti na Cape Epic se v některých momentech píše ztěžka. Člověk nelehce přiznává pochodující nervy, vlastní slabost a nedokonalost. Rozhodli  jsme se s Jardou Šenkem, že vám popíšeme všechny etapy tak, jak se skutečně odehrály. Se všemi pocity vítězů i ubohých poražených. A že se tyhle momenty střídaly v některých dnech hodně často. 

Odjížděli jsme do Afriky s velkou ambicí, dostat se v Grand Masters kategorii do první desítky. (Čtěte o Tomáši Přibylovi a Jaroslavu Šenkovi: Jak startovat na Cape Epic a nezbláznit se) Sám jsem si nebyl jistý, jestli to vůbec můžeme zvládnout. Měli jsme novou  nevyzkoušenou techniku, nikdy jsme spolu žádný etapák nejeli a každý máme slabiny někde jinde. Jára díky astmatu dost těžko rozdýchává první desítky minut každé etapy, já zase nestíhám v rychlých pasážích na větru, tam on s jeho býčí silou silničáře dominuje.  A takhle to tedy ve zkratce vypadalo během osmi dní a čtyřiceti  dvou závodních hodin, během kterých jsme se rozhodně neflákali, ale flákli sebou několikrát.

Partner zpravodajství

23. března, Prolog

Startujeme z rampy přesně v 10:50 po zhruba čtyřicetiminutovém rozjetí. První tři minuty je trať spíš technická, sjíždíme i schody (že by inspirace na Pražském hradě?)ale hned přichází první hodně dlouhý kopec. Jarda se zavzdušňuje a zpomalujeme. Pořád čekám, že se mu to rozjede, ale opak je pravdou. Snažím se zachovat klid, ale když nás míjí jeden tým za druhým, začínám mít trochu depresívní vzpomínky na všechny ty zmařené šance v minulých ročnících. Jarda se snaží, ale je zakyselený a z toho nervózní. Hned za vrcholem prvního kopce, když se trať láme z prvního sjezdu, trefí  křoví a jde k zemi.  Trochu to odneslo zadní kolo a my poprvé foukáme. Za čtvrt hodiny znovu a dochází bombička. Tak se to opakuje ještě dvakrát, používáme jen malou hustilku a ztráta narůstá. Oba přijíždíme do cíle vystresovaní, naštvaní a nálada je pod bodem mrazu. Katastrofální výsledek, takhle jsme to rozhodně nechtěli. Snažím se zachovat dekórum, ale asi jsem trochu nepříjemný…

24. března, 1. Etapa

Ráno stojíme na startu plni odhodlání, vidím na Jardovi, že chce dnes ukázat úplně jinou tvář. Ale mě nemusí, já vím, že je sakra dobrý, jen to musíme kurňa prodat. Je pod mrakem, ale náladu máme dobrou. Problémy jsme nechali  kdesi  v nedohlednu. Čeká nás 108 km  s docela masívním převýšením 2500 metrů a to je na první den celkem hodně. A jestli na to máme, pak to můžeme ukázat tady; časovka nic neřeší. Problém je, že startujeme až z bloku „E“ a od startu se zdržujeme předjížděním.  Jarda jede jak motorka. Chce se mi na něj zařvat, ať neblbne, že máme před sebou sedm dní, ale pak si to rozmýšlím. Potřebujeme dokázat sami sobě, že za něco stojíme. Naštěstí  stačíme hlavní pole projet na rychlých širokých cestách, než se dostaneme do hor. V prvním kopci hlásí Jarda lehké zavzdušnění, maličko zpomalujeme, ale je to jen pár minut. Pak všechno funguje jako hodinky a do cíle pořád vylepšujeme pozici. Devátí v kategorii, to je jiná káva. Posunujeme se taky asi o dvě stě míst v celkovém pořadí. To bylo vono!

25. března, 2. Etapa

V noci začíná chcát. Ráno to pokračuje a předpověď není optimistická. Oblékáme pláštěnky a jdeme na start. Nám tohle v zásadě nevadí, jezdíme přece hlavně v Česku a tam je to docela normální. Na 103 kilometrech toho dne nás ale čeká hodně překvapení. Od startu jedeme docela dobře a zase předjíždíme. Cesta mezi vinicemi je rovná, spíše klesáme a po pěti kilometrech už těžko poznat, kdo jakou má barvu dresu. Oranžová brusná pasta je všude. Strašidelné zvuky řetězů pokoušejících se procpat obalenou kazetou, chrchlající a skřípající brzdy, to byl ten správný kolorit dne. Jarda je tajnůstkář, na pátém kilometru přichází o zadní brzdu a když já si stěžuji na totéž o třicet kilometrů dál, musí se mi v duchu smát. Zjevně to snáší líp než já, protože nepozoruji, že by nějak zpomaloval.  Zato já jsem nešťastník. V jedné z mnoha technických pasáží na slizkých kamenech a vymleté úzké cestě mám chvíli hrůzy. Na sto metrech padám třikrát, z toho jednou ukázkový parakotoul do ostnatých keřů. Jarda trpělivě čeká, co si o mně tehdy myslel, jsem do dneška nezjistil. V půlce etapy přestává pršet a osychající cesty se dají zvládnout na jednu brzdu docela v pohodě. Byli jsme hodně vyrovnaní a po dobrém výkonu se zase posunuli v celkovém pořadí a znovu dojeli v první desítce „rakváčů“ 

26. března, 3. Etapa

Ten den jsem proklínal! Sto třicet pět kilometrů většinou po rychlých cestách měl být náš den. Od startu nestíhám. Fouká neuvěřitelně a jak to tak v cyklistice bývá, pořád zepředu. Zabočíš doprava, fouká zepředu, otočíš se a fouká zase zepředu. Chceme se svézt v balíku, ale odpadám po pár stovkách metrů. Jarda mě tam chvilku nechá větrat  a já sleduju, že tepu nějakých 165. No to přece nemůžu vydržet! Nakonec mě bere na milost a snaží se mě dovláčet do skupiny, co nám ujíždí. Ne, nejde to, jsem úplně mrtvý. Vichřice buší, prach mi lítá do ksichtu a míjí nás další skupinky těch, kteří se asi lépe vyspali. Dlouhé kiláky se schovávám za Jardovými zády a on jede bez řečí a famózně. Nakonec zase předjíždíme a v závěru mi naskakuje diesel a jdu dopředu. Chudák Jarda to schytával dobrých pět hodin na špici a já ho teď trhám na poslední hodině. To jsem teda hrdina! Před cílovou bránou ještě předjíždíme Švýcary a nakonec utrpíme znovu první desítku. Super!

27. března, 4. Etapa

Devadesát kiláků toho dne bylo výzvou. Startujeme po rychlé okresce a bylo by dobré chytit kvalitní skupinu  hned na začátku a trochu pošetřit. Uplyne pár desítek vteřin od startu a už zase jedeme čtyřicítkou. Nekoukám kolem sebe a snažím se přežít. Bože, co je to kolem mě za hovada! Všichni mají takovou sílu. Dusím se v oblaku prachu, který cloní i vycházející sluníčko. Koukám, že jsem docela vepředu, skupina super, ale Jarda nikde. Škoda. Podle dohody stavím u první odbočky po přibližně pěti kilometrech. Trvá minutu, než přibuší další grupa s Jardou, zapojuju se a nijak to neřešíme, protože to nemá smysl. Oba děláme, co můžeme. Přichází ojedinělý singl, který vede snad do nebe. Oba ho dáváme bez sesednutí, což je více méně hrdinský čin. Ke konci etapy Jára docela umdlévá, při pádu lehce ulamuje řídítka, ale dá se na tom jet, znovu první desítka. Při podrobném zkoumání zjišťujeme, že jsme se propracovali do prvního startovního bloku! To je euforie a odměna za tu dřinu. Zítra pojedeme s eliťákama – teda prvních sto metrů.

28. března, 5. etapa – královská

Jsme na deváté pozici v kategorii a desátí  Norové na nás ztrácejí 10 minut. Kromě toho startují o deset minut  později ze startovního  bloku „C“, mohla by to být naše výhoda, jestli se nám podaří svézt s rychlejší skupinou. Start je identický jako předchozí den a já na Jardovi vidím, že tentokrát nechce zůstat vzadu. A taky že ne! Dáváme do toho všechno, odděluje se elita, pak ještě jedna skupina, ale ve třetí se zabudujeme. Sláva! Dvanáct kilometrů trvá dobrá nálada, která je vystřídána čirým zoufalstvím. Cesta se ostře stáčí doprava, následuje dlouhý rychlý sjezd a já v oblacích prachu ztrácím Jardu z dohledu. Zastavuji po kilometru a čekám, že mě dojede.  Nic takového se neděje a mě je fakt do breku. Po více jak deseti minutách mě míjí  group „C“ i s Nory, náš náskok v celkovém je v prdeli. Ještě pět minut zoufalství a zjevuje se anděl! Je to Jarda, který přijíždí samozřejmě zepředu a vrací se pro toho blba, kterého zosobňuji dokonale.  Nic neřešíme, zaleháme za řídítka a snažíme se to napravit. Zase předjíždíme. Na padesátém kilometru přichází strašák etapy a nejtěžší stoupání celého etapáku na „Rusty Gates“.  Sluníčko pere, je 35 ve stínu a před námi se zjevuje pět kilometrů dlouhý kopec s převýšením více než 500 metrů po cestě plné písku a šutrů.  Jarda mi trochu ujíždí, ale na vršku máme mezi sebou tak padesát metrů díru a situace se zdá docela zachráněná. To jsem ale zapomněl, že provozujeme cyklistiku. Po dlouhém sjezdu přichází krátká prudká stojka, jdu ze sedla a v zadním náboji něco rupne. Svah vyjedu a když chci svěsit, řetěz se mi hrne mezi nohy; z kola mám furtošlap. Z kopce se nedá jet, je to beznaděj, hlavou se nám honí, že takhle nestihneme limit a jsme vyautovaní.  Zase nás všichni předjíždí, ale snažím se bojovat.  Asi po dvaceti minutách  zmaru a zoufalství se ozve strašlivý zvuk někde od kazety a ta se začne točit! Někdo nás má rád! Hurá! Čeká nás ještě jedno brutální stoupání. Cpeme do sebe všechno, co máme po kapsách a i za pomoci euforie ze záchrany  závodu jedeme kopec hovadsky. Jarda mě proklínal , ale tiše, řekl mi to až později. Celé jsem to jel na prostřední placku, dnes to nechápu. Visel mi za zadním kolem, občas měl štiplavou poznámku typu, jestli jsem nežral náhodou syrové maso, ale když jsme dojeli nahoru, v pustině najednou zněl z reproduktorů sbor z opery, myslím, že to byla Aida od Verdiho. Fata morgána? Asi nejsme ti správní fajnšmekři; za mnou se ozvalo jen:  „Co to kurva je?“ a hrnuli jsme to ze sjezdu. V cíli se objímáme a máme klasické smíšené pocity. Norové nám naložili 23 minut, ztratili jsme devátou pozici, ale nic víc! Jsme v cíli a můžeme pokračovat.  Je to skoro zázrak. (později mi mechanik ukázal, že mám prasklý ořech po celé délce, kus je ho ulomený a je s podivem, že kolo dojelo do cíle) 

29. března, 6. Etapa

Etapa singletrailů, délka skoro 90 kilometrů. Hned po startu se zavěšujeme za Nory, chceme s tím ještě něco udělat. Naděje plane prvních třicet kilometrů, chvílemi to vypadá, že týmová dvojka toho má dost a v kopcích ztrácí. Pořád máme pocit, že je to hratelné, ale nakonec se oba rozjedou a hlavně nám ujíždějí v technických sjezdech. Po pár krizových momentech, když se je snažíme sjíždět a děláme hrozné chyby, to raději necháváme být a smiřujeme se s lokální porážkou. Etapa má víc než třicet km hodně technických singlů a my toho máme po předchozím dni dost. Tak trochu doplácíme na mojí blbost a technickou závadu, kdy jsme se místo hospodaření se silami snažili eliminovat ztráty. Oba v etapě padáme  a Jarda zase zkracuje řídítka. V posledním singlu už ho to ani nebaví, je zakyslý a má toho dost. I přes to dojíždíme desátí, oni už ostatní také melou z posledního.   

30. března, 7. Etapa

Posledních sedmdesát kilometrů. Vím ze zkušenosti, že jsou vždycky těžké a já navíc tuhle etapu znám, jel jsem ji před dvěma lety. První třetina je skoro pořád do kopce. Jdeme na start v euforické náladě, nic neřešíme, z pověrčivosti nemluvíme o výsledku, ale chceme udržet TOP 10. I kdybych měl chcípnout! Na jedenácté IT Champions sice máme luxusní náskok tři čtvrtě hodiny, ale tady člověk nikdy neví.  A moje utajované chmury se potvrzují od prvního kilometru. Chudák Jarda má průdušky v hajzlu, dnes už můžu napsat, že jsme poslední tři dni oba navzájem tajili, že jsme tak trochu nemocní… Vůbec mu to nejede, je mi ho strašně líto, ale nemůžu s tím nic dělat, než trpělivě jet pomalou špici. Pořád do kopce, nemůže dýchat a nervozita se dá krájet. K tomu poprchává, kameny jsou slizké, trať těžká, to by bylo, skončit předčasně poslední den. IT Champions nás předjíždějí po dvaceti kilometrech a smazávají prvních deset minut. Za chvíli je už před sebou nevidíme. Mám strach, že to projebeme. Jestli takto pojedeme dál, nemůže to jinak dopadnout. V půlce etapy hledáme v kapsách všechno, co by nám mohlo pomoci. Jarda k mé úlevě nabírá dech a zrychlujeme. Když přijíždíme na druhou občerstvovačku, vidíme odjíždět Čechy. Takže průser to snad nebude. Začínáme se dostávat do pohody, už to půjde. Jarda jde na špici a v rychlejších pasážích se snaží ukrojit něco z toho, co jsme prohospodařili v prvních dvou hodinách. Je to nejlepší týmový parťák! Je to „držák“! Docela mě to dojímá, pereme se do posledního metru. Ale je vidět, že pokoušíme osud. V jednom z posledních singlů chybuji hned několikrát za sebou, nakonec se nevejdu do točky a helmou lámu docela silnou větev, která se znenadání zjevuje ve výšce mého obličeje. Asi poslední varování. Osm kiláků před cílem v dalším technickém trailu Čechy dojíždíme a jdeme nekompromisně před ně. Je to ve své podstatě zbytečnost a nesmysl. Stačilo jet a dojet. Ale já to miluju! Bojovat, nenechat nikomu metr zadarmo.

Přijíždíme do cílového prostoru, diváci fandí, řvou, mám hořkosladkou náladu. Objímáme se, fotíme, se, užíváme si to. Dojeli jsme Cape Epic a udělali výsledek, který je sladkou odměnou za všechno, co jsme za předchozích pět měsíců ztratili, vytrpěli a utratili. 

Nezbývá, než zcela otevřeně  a na férovku poděkovat našim partnerům a trochu se pozastavit nad materiálem, který nám k výsledku pomohl. Author A-Ray 5.0, celoodpružený karbonový bike, který se prodává za lidovou cenu, ale který zvládne nejtěžší závod světa a ještě k tomu bez pravidelného servisování. 

Na Authoru obuté Rubeny Scylla tubeless 2,25 šíře vydržely na obou bicyklech bez jediného defektu všechny etapy, nebylo třeba ani dofukovat. Bomba! Zatímco Continentaly a jiné přední značky na speciálech profíků trpěly defekty, my měli klid a stejně tak několik dalších místních týmů, které je jely také.

Multipower. Kdy už bude objeven větším počtem cyklistů? Super výživové doplňky, které nás provázely jak celým tréninkovým obdobím, tak i závodem.  Děkujeme.

Co k tomu všemu dodat. Byl jsem v Africe počtvrté a teď si myslím, že naposledy. V mém věku už těžko najdu tak dobrého parťáka, jakým byl Jarda. Rok se s rokem sejde a mě bude víc bolet v zádech a nebude se mi chtít uléhat do vlhkého spacáku, vstávat v pět ráno a denně se mačkat do bezvědomí. Nebudu na to mít asi ani peníze, ostatně za tento ročník ještě dlužím a bude to adrenalin dluhy včas splatit;  nechce se mi do nekonečna absolvovat diskuse o cyklistice s manželkou. Fakt nevím, co bude, ale jsem šťastný, že se mi to čtyřikrát podařilo absolvovat. Jestli vás to někoho láká, udělejte to hned. Nic se nemá odkládat. Člověk nikdy neví, co bude za hodinu, za týden, natož za rok. Jděte do toho naplno a odmění vás to. Dokud nemáte manželku, dokud máte peníze, protože jste mladí a zdraví. Budete mít na co vzpomínat do konce života. 

A protože je Cape Epic můj osud a můj závod, rád bych předal své zkušenosti někomu dalšímu, aby měl stejnou radost a stejné zážitky. Zavolejte mi, pošlete mi email a já vám rád budu dělat průvodce ve světě Cape Epic. 

Tomáš Přibyl

Foto: Sportograf.com

Partner zpravodajství