Cape Epic 2018 - na čem se jezdí?

Bohužel už něco pamatuju, ale na druhou stranu taky hodně zapomínám. Což je někdy dobře a někdy špatně. Pár dní po návratu z Cape Epic se tak snažím položit na „papír“ co nejvíc vjemů a poznatků, které jsem v Africe pochytil. Jedním z nich je taky vývoj a složení 1300hlavého pelotonu horských kol, který se letos objevil na tratích.

Přesto, že se v cyklistické oblasti pohybuji dlouho a dost intenzivně, zase mě plno věcí překvapilo. Nechci si v žádném případě dělat nárok na odborný technický článek, na to máme v redakci jiné experty, chtěl bych jen přiblížit, kde jsou bicykly ustájené, pokud na nich zrovna nikdo nezávodí, s jakými koly se na trati setkáte nejvíc, jak jsou obutá a pár dalších drobných postřehů.

Hned na úvod je třeba říct, že ta hromada karbonu, kovu a plastu reprezentuje při střízlivém výpočtu ceny nějakých 130 mil. Kč. To je docela fascinující číslo. Pokud se nezávodí, jsou kola uložena na klasických stojanech (zavěšená za sedla) a označených cedulkami po zhruba padesáti číslech, abyste se v bikeparku rychle orientovali a jednoduše našli svého oře ve své číselné řadě. Bikepark je hlídaný 24 hodin a v noci osvětlený, takže je možno provádět opravy či očistu dle libosti. Z bikeparku pak kolo dostane jen jeho vlastník, a to poté, co obsluha u vchodu prověří, zda číslo na kole souhlasí s číslem na náramku toho, kdo kolo vyvádí ven.

Poté, co ještě před deseti lety byly hardtaily převládající skupinou a samozřejmě jejich výplety nesly označení 26“, postupem let se začala karta vyrovnávat a v posledních letech fully nastoupily k zásadnímu trháku. Průměr ráfků definitivně ovládl rozměr 29“, a to i v ženské kategorii. Můj letošní průzkum ukázal, že celoodpružená kola už svou pevnou konkurenci úplně deklasovala. Samozřejmě jsem neobcházel všechny stojany, ale když řeknu, že pevný rám se objevil tak na jednom z padesáti kol, nebudu daleko od pravdy. Důvod, proč na Cape Epic použít pevný rám, mě napadá jeden, maximálně dva. Diktát sponzora anebo nedostatek financí na nové kolo. Ale když někdo zaplatí ten ranec za startovné v závodě, že by neměl peníze na bika?

Značky, které v pelotonu převládají, vás nijak nepřekvapí. V Jihoafrické republice naplno boduje Specialized, jeho popularita je jasně vidět. Celoodpružený Epic, kam se podíváš. Fascinující je skutečnost, že se jednalo v drtivé většině o model 2018, a to v nejvyšším provedení S-Works. Původně jsem si myslel, že když mě Velocentrum vybavilo jedním z mála PRO modelů (druhý v řadě po S-Works), které měli k dispozici, budu králem. Tady se ale jasně ukázalo, že priorita výrobce je v jiných trzích, než je malý český rybník. Zákazníci neměli zjevně nejmenší problém opatřit si nejvyšší model včas a v požadovaném barevném provedení.

Vítězný bike Jaroslava Kulhavého

Scott Spark Nino Schurtera se letos do cíle nedostal

Další značky, které ovládly letošní Cape Epic, byly Cannondale, Scott a Trek. Tím nechci říct, že se neobjevily další, ale rozhodně už to byly jen ojedinělé ostrůvky, reprezentované BMC, Meridou, Lapierre a dalšími. Díky vysokému počtu závodníků ze Španělska byly v pelotonu k vidění i biky s nápisy Orbea, Mondraker nebo MMR. Objevují se i kola značek, které byste nečekali, třeba americký Yeti, Santa Cruz nebo kanadské Norco. To všechno souvisí s velkou náročností tratí, v některých pasážích se vyšší zvihy mohou uplatnit docela dobře, a kdo není technicky na výši a zároveň netouží soupeřit o vteřinky, možná si na takovém kole vychutná Cape Epic docela intenzívně.

Dámská část pelotonu byla nejčastěji vidět na holčičích modelech Liv, Specialized a Merida.

Všechna kola, všechny značky mají však něco společného. A tím je jasná a drtivá dominance Sram 1x12 (1x11) převodů. Zlatý Eagle kam se podíváš, jeho černá varianta je snad na sedmdesáti procentech kol. Až takhle rozbujela původně cross countryová sada mezi maratonce. Je to fascinující; vlastně teď každý řeší jen jedno. Jakou placku dát dopředu, aby to do prudkých stojek ještě utáhnul a na rovinách a z kopce si nevytrhnul nohy z pr… Když pominu malou skupinu amatérských bikerů, pak jediný, který se vymykal tomuto tsunami trendu Sramu, byl první tým BULLS, který na svých Wild Edge Team vozil 2x11 XTR od Shimana v elektronickém provedení. Ani špičkový borec, jakým bezesporu je Karl Platt, si netroufl jet Shimano s jednou plackou, protože vzadu by měl maximálně 42 zubů.

Statistiky z loňského roku, tedy 2017.... jediný rozdíl je v užití převodníků, letos byl výraznější podíl jednoplacek

S dodavateli kol jsou nerozlučně spjatí dodavatelé pneumatik, na Cape Epic výlučně v bezdušových setech. Převládají spíše jemnější dezény a šířky 2,10-2,30 palců, Specialized, Schwalbe, Maxxis. Český Mitas se pak odvaloval na kolech českých dvojic a díky Ondřeji Fojtíkovi se dočkal celkového triumfu v Masters a díky Raize Goulao také etapového vítězství.  Skoro každý už s sebou dnes vozí nějakou evoluci opravných knotů, většinou integrovaných do jednoduchých aplikátorů, které jen vrazíte zvenku do gumy, vytáhnete a jedete dál. Ale proti předchozím letům se i přes dramaticky náročnější tratě počet defektů výrazně snížil. Už nejste svědky toho, jak celé skupiny nešťastníků pod kamenitým sjezdem opravují pláště, jde spíše o jednotlivé případy nešťastně prořízlých plášťů či jiné atypické defekty.

Nějaké další zvláštnosti? Ano, pár by se jich našlo. Předně, v maratonech nejsou lidé tak zásadním způsobem postižení dnes tak módní extrémní šířkou řídítek. Ono také, když máte v etapě třicet kilometrů trailů, kde se věčně motáte úzkými cestičkami mezi skalkami a stromy, není úplně o co stát. A pak taky nástavce řídítek (rohy), které jsou dnes v našich zeměpisných šířkách mnohými chápany spíše jako sprosté slovo. Na Cape Epic nevymřely, dá se jich na kolech vypozorovat docela dost. Opět to souvisí s tratěmi, které tu absolvujete. Když je potřeba stoupat třeba čtyřicet minut souvisle do jednoho kopce, člověk si rád uleví jiným úchopem, zkrátka je to něco diametrálně odlišného od rychlého XCO.

Jan Fojtík a Jiří Křivánek se svými stroji....

Tolik pro dnešek z afrického bikeparku, jehož dveře se na několik dalších dní zavírají a bikeři se rozjíždějí do svých domovů. Ale vězte, že je to skutečně jen na pár dní. Jihoafrická biková sezona je totiž svědkem v jednom kalendářním roce celkem 65 etapových závodů, což je pro našince neuvěřitelné číslo. Jak by zazpíval Freddie; Show must go on!