Cape Epic 2022: Martin Stošek o slivovici, izolaci, Andreasovi a jak smutek vystřídala radost

S Martinem Stoškem, čerstvým držitelem stříbra, jež vybojoval s mistrem světa Andreasem Seewaldem na Cape Epic 2022, jsme si sedli večer po závodě. Z původně kratšího rozhovoru vzniklo delší povídání v uvolněné atmosféře. Opadl závodní tlak, bolest ze ztráty zlata vystřídala radost ze stříbra a dosažených úspěchů…

Je to radost nebo trápení z 2. místa?
Kdyby člověk nebyl skoro celý týden ve žluťáku, tak by to asi bylo jiný. Kdybychom se v poslední etapě dostali z pátýho místa na druhý, tak jsme superšťastný. Ale tohle je jako prohrát ve finále mistrovství světa ve fotbale nebo v hokeji. Týden na vlně a pak poslední den spadneš. Ale je to týmovej závod a nezáleželo to jen na mně, já vím, že jsem neudělal nic špatně a jsem přesvědčenej, že Andy taky ne. Pár okolností hrálo proti nám, jako třeba ten nešťastný Andyho pád hned v první etapě. Na druhou stranu jsme měli jeden jediný defekt – což je neuvěřitelný, to je super. Teď už převažuje rozhodně radost, uvědomil jsem si, co jsme dokázali.

Je to jako prohrát ve finále velkého finále...

První okamžiky v cíli ale radostný nebyly…
Samozřejmě, že jsem v cíli byl naštvanej a zklamanej, chtěl jsem zahodit computer a něco rozmlátit… Ale brzo jsem vychladnul, uvědomil jsem si, že teprve před třema rokama jsem byl na Epicu poprvý, když mě sem Kristián vzal jako fyzioterapeuta. Takže „jenom“ tři roky nazpátek a teď jsem jel šest dnů ve žluťáku. Nemůžu se tvářit zklamaně, když jsem dokončil svůj první Epic na druhým místě, to je přeci fantastický. Závodil jsem s mistrem světa, musím se na to dívat s nadhledem, tohle je sen… A musím za to být vděčný. 

Vraťme se ještě do poslední etapy, co bylo příčinou té velké ztráty? Za posední dvě etapy jste na Němce ztratili deset minut…
Nebylo to příjemný, když jsme se dozvěděli, že je ztráta už velká a že o dres přijdeme. Těžko se jede, když se Andymu zhoršovala žebra (Andreas si je narazil při banálním pádu v první etapě, kterou nakonec vyhráli, pozn. redakce), ono je klidně možný, že je má zlomený. Je zázrak, že to v sobotu odjel. Je zajímavý, že to pár dnů po pádu nevadilo a začalo bolet až za několik dnů, zkrátka musel udělat nějakej blbej pohyb, kterej mu to zhoršil. Jestli to má zlomený, tak smeknu čepici. Když jsem ho viděl po tý 6. etapě, jak sotva na stupních zvedl ruku, nebo když měl kýchnout, jak se svíjel v bolesti, tak jsem si říkal, že je to obdivuhodný, že to ještě objel. Ale v poslední etapě už ho to nelimitovalo, ráno mu to doktor opíchal, už to bylo asi spíš výkonem.

Po šesté etapě nebylo Andreasovi do smíchu...

Co jste si řekli před startem poslední etapy?
To, co každý den: jedem full gas. On byl ráno šťastnej, dobře se rozjel, smál se, po startu tam byl, ale pak mu chybělo takový to dvacetivteřinový vsazení. Asi mu chybí zkušenost z cross country nebo cyklokrosu, protože takových situací je tam hodně. A pak už se bojovalo těžko, i když nám kluci ze Specialized hodně pomohli, to bylo od nich moc hezký. Ale nestačilo to.

Němci vsadili na jednu kartu a ta vyšla…
Přesně tak, poslední etapa nehrála Andymu do karet, on není typ na tříhodinový závody, víme to my a vědí to i soupeři. Já s tím mám menší problém, jsem výbušnější. Každý máme slabiny a silný stránky, Andy vyniká v těch dlouhých alpských závodech, je extrémně silnej vrchař.

Dvojice se musí zkombinovat tak, aby to sedlo oběma. Myslím, že kdyby ta poslední etapa byla první den, a ta první v neděli, tak by to asi vypadalo jinak. V poslední etapě nás odpojili dost brzy, bohužel. Andymu chybí rychlost po startu, jestli to dokáže jen trošičku zlepšit, budeme nezastavitelní.

Georg Egger a Lukas Baum v podstatě v každé etapě zkoušeli utrhnout dvojici ve žlutém dresu...

Egger s Baumem v rozhovoru po závodě říkali, že vás zlomili psychicky...
To se jim ale nepovedlo, měli jen takový pocit. My byli docela v klidu, sice pod tlakem, ale spíš to bylo fyzický než psychický. Ani jeden z nás není takový typ, že by se lámal. Andy už vůbec ne. Viděli slabinu v předchozí etapě, a tak to zkusili znova a vyšlo jim to.

Tlak před poslední etapou musel být ale obrovský...
Tlak byl pořád větší a větší. S každým dalším dnem ve žluťáku byl tlak větší, ale já jsem k jednotlivým etapám přistupoval jako k jednotlivým závodům a snažil jsem se na toho žluťáka nemyslet. Poslední dva dny to bylo horší o ty Andyho žebra a vědomí, že ztrácíme. V sobotu odpoledne neřešil nic jinýho než žebra. Já vlastně musím před ním zase smeknout, jel skvěle.

Andreas a Martin strávili ve žlutém dresu celkem 6 etap. Po té poslední ho museli odevzdat... 

Šest dnů ve žluťáku je zadostiučinění?
Bylo to obrovský zadostiučinění. Mám z toho radost, i když to nakonec nedopadlo, ale taky to mohlo dopadnout ještě hůř, hodně favorizovaných dvojic mělo problémy. Myslím, že my jsme proto víc udělat nemohli, já osobně jsem se snažil ovlivnit to, co jsem mohl.   

Němce před startem v podstatě nikdo nefavorizoval, byli překvapením?
Já jsem s nima teda počítal :-) Viděl jsem je už v únoru na Mediterraneanu a vypadali strašně sehraně. Jsou podobní, asi jim to spolu sedí. Hned v prologu ukázali, že jsou silní, ale to jsem si nějak neuměl představit, že vydrží osm dnů. A oni to vydrželi, a ještě v obdivuhodným tempu. Rozhodně zasloužený vítězství. Měli i několik technických problémů a jednou zabloudili, takže klobouček.

Hrálo možná roli i to, že tu byli poprvé a o nic jim nešlo?
Může to tak být, pro nás je to defacto highlight sezony a oni sem vlastně přijedou s tím, že nemají co ztratit. Přijeli sami s jedním člověkem, bavili se a udělali dobrej výledek, ale kdyby to podělali, tak se vůbec nic nestane, protože od nich nikdo nic nečeká. Každopádně to byl dobrej souboj, podle všeho se nikdy o vítězi Cape Epic nerozhodlo v poslední etapě.

Překvapiví vítězové Cape Epic 2022 - Georg Egger a Lukas Baum, Martin Stošek a Andreas Seewald skončili druzí, třetí místo bral Christopher Blevins a Matt Beers

Vloni jste skončili po třetí etapě kvůli žaludečním problémům, jak jste se letos chránili?
Už vloni jsme tady řešili, jak podobným problémům předejít právě v letošním ročníku. Takže jsme měli plán, jak tomu předejít. Tak třeba to bylo čištění zubů jen balenou vodou. No a každý večer jsme si nalili domácí slivovici, kterou přivezl mechanik Ondra Šenk z Moravy, požádal jsem ho o to, protože s tím přišel můj taťka. Říkal, hele zkuste vypalovat červa, jak se říká. Konzultoval jsem to s Karlosem (trenér Karel Martinek), který říkal, že večer, když už je tělo v klidu, tak to nevadí. Naopak, líp se spí. Dávali jsme si oba s Andreasem, což jsem teda koukal, že držel týmovou vlnu. Vlastně jsme si dávali všichni v týmu, jen Kristián ne… Dávali jsme si jen po dně. Jeden den, když bylo v etapě hodně kravinců a já cítil, že mi to vlítlo do pusy, tak jsem si loknul hned po dojezdu.

A letos se to tedy obešlo bez problémů?
Ano, letos nás nic nepotkalo. Ale myslím, že z půlky je to náhoda. Snažili jsme se tomu ovšem maximálně vyhnout…

Třeba v cíli po dojezdu?
Tam jsme to řešili hodně. V cíli byly vždy připravený vody na pití, kýbl s vodou na mytí, čistý ručníky, za mě perfektní. Ale my jsme to řešili do nejmenšího detailu, protože se otřeš čistým ručníkem, vymácháš ho v kýblu a pak se tou vodou omeješ… a ta voda už čistá není. Zvolili jsme jinej proces: hned sundat rukavice, omýt ruce pitnou balenou vodou, vydezinfikovat a pak opláchnout hlavu taky naší donesenou pitnou vodou z barelu. Bránili jsme se tomu, oplachovat se vodou, ve který už je špína. Po každý etapě jsme každej použili čtyři čistý ručníky. Myslím, že to byl obrovský posun oproti loňsku, víc už jsme asi udělat nemohli.

Rukavice jsme každý den prali a jednou jsme je dokonce vyprali dvakrát, když jsme jeli přes tu farmu plnou kravinců. To samý s dresem pochopitelně.

V cíli čekal na první tři dvojice tzv. Winner's Lounge, kde měli možnost se připravit na stupně vítězů...

Ty sám jsi známý tím, že se chráníš velmi ostražitě…
Defacto doma před Epicem jsem hodně řešil to, abych byl zdravej a negativní. Věděl jsem, že máme na to jet dobře, cítil jsem se opravdu super a chtěl jsem tomu dát 100 %. Byl jsem extrémně opatrnej s covidem, ale to jsem byl v podstatě celý dva roky. Nešlo mi o samotné onemocnění, ale spíš o to, že bych nemohl cestovat nebo závodit. Tak jsem se chránil fakt silně, před odletem na Epic jsem byl už týden v izolaci, bez rodinných návštěv. Přítelkyni začalo bolet v krku, tak okamžitě si doma udělala dva antigeny a druhý den šla na PCR… No byl to poslední víkend před Epicem, který jsme chtěli strávit spolu, ale dopadlo to tak, že jsme ho každý trávili v jiný místnosti.

To zní až neuvěřitelně…
To si nedělám srandu. Vymezili jsme si jen společnou místnost a tou byla koupelna, kde se permanentně větralo. Taky jsem chodil v respirátoru FFP3 a jídlo mi nosila za dveře. Naštěstí byla negativní, ale stejně jsem jí pak další tři dny nedal ani pusu, protože jsem věděl, že jí bolelo v krku. Takovýhle věci jsem ochoten podstoupit proto, abych si byl jistej, že jdu do Epicu na 100 % připravenej, že jsem omezil všechna rizika. I kdyby to měla být jenom rýma.

Ale souhlasím, nesmí se to přehánět, nesmí to trvat moc dlouho, to by se z toho člověk zbláznil. Teď polevím, odpočinu si zhruba 14 dní, i přes Covid – člověk musí udržovat rodinný a kamarádský vztahy.

Martin Stošek

No to bych si právě myslel, z toho, aby se jeden zbláznil. Neměl jsi z toho nakonec těžkou hlavu?
Ne, já si řekl, že to budu takto praktikovat jen týden před odletem na Epic, během Epicu a pak polevím.

Na Epicu se startuje už v 7 hodin ráno, jak moc ti vadí brzké vstávání?
Ani mi to nevadilo. Začali jsme to trénovat tady v Africe, týden před startem. Dařilo se nám s Andym chodit spát v deset, pak v půl desátý a těsně před závodem po devátý hodině. Vstávali jsme na šestou a v osm jsme byli na kole na tréninku. A při závodě jsme vstávali ve 4:30 hod, ale to jsme zase chodili spát už v 20 hod., nejpozději v 20:30, byli jsme unavený, tak to šlo samo. Dokonce jsem se pak začal budit i ve 3:30 ráno a cítil jsem se vyspalej, ono to bylo nějakých sedm hodin spánku, což je normální.

Martin s Andreasem před závěrečnou etapou

Jste s Andreasem kamarádi?
Jo, jsme kamarádi. On je dost introvert, ale za poslední rok se to docela změnilo. A pak za poslední dva měsíce, kdy jsme od půlky ledna v podstatě furt spolu, tak nám to klapalo. Já jsem ten, který se snaží situace odlehčovat a on zase uzavřenej, zádumčivej, přemejšlivej nad číslama, nad kolem, špekuluje nad váhou, nad wattama. Já se ho snažím trochu rozhodit nějakejma vtípkama a myslím, že už to začíná brát. Myslím, že nám to spolu funguje dobře, lidsky si sedíme bych řekl, píšeme si spolu, i když nejsme na závodech. Jinak to ani asi není možný.

Co bylo na letošním Cape Epic nejlepší?
Těžko říct, ten týden je tak strašně intenzivní a plný zážitků, že není lehký něco vyzdvihnout. Ale asi nejlepší bylo, když jsme první etapu odjeli a jeli jsme sami a dojeli si v těžký etapě pro žluťáka. Byla to euforie, jeli jsme naplno, nad náma pořád helikoptéra, víš, že tě všichni sledujou, to bylo dobrý. A pak každej den oblíkání do žlutýho dresu. A musím vyzdvihnout to, jak nám tady fungoval celý tým, podařilo se nám udržet super atmosféru od prvního do posledního dne. Takže se těším na příští rok, máme motivaci se zlepšit :-)