Cape Epic – symbol úspěchu

Necelý měsíc nás dělí od startu desátého jubilejního ročníku etapového závodu Cape Epic v Jihoafrické republice (17.-24.3. 2013). Když se podíváme pár let dozadu a trochu srovnáváme, nezbyde nám než se poklonit německému pořadateli, který se svými místními spolupracovníky dokázal uspořádat a hlavně stále zlepšovat v celkově nehostinných podmínkách monstrózní akci takovým způsobem, že zájem o start, pro některé z nás na výspě světa, má neustále více lidí, než kolik umožňuje již tak široká startovní listina. Je to o to víc obdivuhodné, jakým tempem a v jaké míře se zvyšuje startovné na tomto dech beroucím podniku. Ještě v roce 2006 jste mohli za start dvoučlenného týmu zaplatit "pouhých" 1600 Euro; dnes by vám tato částka nestačila ani za jednoho závodníka. Přesto poptávka značně převyšuje nabídku, i když o kolik vlastně, to je jedno z mála tajemství, která si pořadatel nechává chytře pro sebe. Letošní ročník je v tomto ohledu zřejmě výjimečný, řekl bych až bizarní; ředitelka závodu si mně v rozhovoru někdy v půlce prosince stěžovala, že už nemají dostatek vlastních volných míst pro elitní týmy, a že bude muset z trhu odkoupit nazpět některá vrácená startovné od týmů, které ze zdravotních či jiných důvodů nemohou do závodu zasáhnout.

Letošní desátý ročník byl částečně medializován už v průběhu toho minulého. Jako obvykle bylo jeho aktérům umožněno koupit si (nikoliv za zvýhodněnou cenu) startovné – těch pár desítek míst zmizelo dříve, než by se našinec stačil rozkoukat. V průběhu roku se pak horečka po startovném postupně zvyšovala, neuspokojení účastníci loterie dělali možné i nemožné, aby mohli do Afriky odcestovat. Jihoafrické cyklistické weby byly plné inzerátů typu "koupím startovné, jinak nepřežiju", apod. Byl vypuštěn obláček s informací, že se organizátoři k oslavě deseti let závodu vrátí k původní trase krystalického etapového závodu, když start bude východně od Kapského města a ve své podstatě povede západním směrem podél Indického oceánu až do magického Kapského města pod Stolovou horou. Každý den na jiném místě, to byla ale pohádka, která definitivně skončila v roce 2006. S přibývajícími sponzory, službami aktérům a zkvalitňováním zázemí závodu se stalo nemožné, aby celý monstrózní areál putoval každý den se závodníky a mít k dispozici dva identické by bylo finančně značně náročné. Stalo se ale i to, co by člověk v Africe nečekal, ale pořadatelé našich seriálů závodů asi budou vědět… V úvodních ročnících byly managementy každého městečka a vesnice nadšené, že na dva dny mohou přivítat tak prestižní akci. Nemusíme si nalhávat, že úroveň infrastruktury těchto sídel nedosahuje té, na kterou jsme zvyklí v Evropě, takže každý přísun více než patnácti set lidí z celého světa přinášel domorodcům nové impulsy a třeba i možnost si vydělat peníze. Rok se sešel s rokem a ty stejné managementy ne že by nebyly znovu natěšené, ale přišly na to, že vydělat se dá i jinak. Vždyť průjezd návsí nemusí být přece zadarmo a stanový kemp na fotbalovém hřišti, no to je přece příležitost jak si nechat zaplatit za zmařené utkání místní odborářské ligy. Vodní zdroje také nejsou bezedné a tak bychom mohli pokračovat dál. Nic naplat, peníze vládnou světem.

Tady se začala psát nová kapitola tohoto fenomenálního etapáku. Nemám jakékoliv pochybnosti, že i pořadatel vycítil příležitost vydělat na celém cirkusu více než v prvních pionýrských letech. To vše rezultovalo ve změnu formátu závodu. Již pár let se nejedná o trasu podobnou evropskému TransAlpu, tj. zakroucenou linku. Pokud bych se pokusil nejlépe vyjádřit jeho podobu, pak by se dala vyjádřit slovy "hvězdicová jízda". Během osmi etap se obvykle mění místo kempu třikrát a pořadatelé to mimo již zmíněné zdůvodňují tím, že dokáží lépe zajistit bezpečnost a závodníci si více odpočinou, když nemusí tak často balit svá fidlátka. Ve druhé polovině dekády byla rovněž jedna z etap nahrazena časovkou, takže i penzum kilometrů v součtu celého závodu se zredukovalo. Pokud nejdelší ročník atakoval celkovou vzdálenost 1000 kilometrů, pak současné tratě jsou designovány v celkové délce přibližně 750 kilometrů. Je ale férové říct, že kratší závod není rozhodně jednodušší. Dnes se jedná o náročné "pomalé", místy technicky dost náročné trasy s velmi často měnícím se povrchem pískem počínaje a skálou konče.

V raném vývojovém stádiu závodu byly etapy delší, ale i rychlejší; jezdilo se po místních hliněných "okreskách", takže sice žádný asfalt, ale bylo to docela rychlé a technicky nikoliv komplikované. Neznamená to však, že by v dřevních dobách závodu všichni účastníci zvládali trať bez problémů. Byla to tehdy doba, kdy exotika lákala lidi z celého světa, aniž by si uvědomili, jak těžké je se všemi etapami osm dní po sobě prokousat a jejich trénink by často nestačil ani na jednorázovku Polabskou nížinou. Osobně jsem byl těchto úkazů svědkem v roce 2006, tedy ve třetím ročníku. Do závodu se například prezentovala dvojice maďarských bikerů, z nichž ten zkušenější už nějaký domácí závod jel, ale jeho kolega, kterého přemluvil k účasti pod rouškou nefalšovaného afrického dobrodružství, přijel s bikem opatřeným nejen plastovými blatníky, ale i dynamem, světlem a nosičem. Sledoval jsem se zájmem jejich mentální rozklad celé tři dni před startem první etapy a z původně bojovně naladěné dvojice se postupem několika desítek hodin stal uzlíček nervů. Ten s blatníky nakonec vůbec neodstartoval, druhý Maďar si to střihnul mimo soutěž, ale do cíle rovněž nedorazil… A mohl bych pokračovat dál; Duo norských borců – otec a syn, kteří již po dvou etapách byli otlučení a ofačovaní jako Pepin z legendárních Postřižin, nebo americké dámy, které vzdaly již v první etapě, protože zapršelo a trať byla dle jejich názoru smrtelně nebezpečná.

To vše je dnes více či méně uvěřitelná pohádka. Na start míří borci zvučných jmen, osobnosti a celebrity, medailisté světových šampionátů v jiných sportech. A když se podíváte na hlavní masu hobíků, padá vám čelist. I když na startu nemohou stát jen ti nejlepší, protože selekce je zajištěna loterií, je kvalita obrovská. Mám pocit, že už si nikdo nedovolí do Afriky odcestovat bez patřičné přípravy, která je ale zejména pro nás Evropany v zimních měsících dost krutá. Zrychlení v etapách je rovněž dáno tím, že pořadatel podobně jako na jiných závodech, zařadil kontrolní body s časovými limity. Dlužno podotknout, že k vyřazování těch, kteří nestačí, jsou rozhodčí nekompromisní.

Letošní Cape Epic může být o to atraktivnější pro našince, když na startu budou stát hned tři týmy s českou účastí, které by mohly zasáhnout do bojů o čelní umístění v elitní kategorii. Vždyť svou účast potvrdil olympijský vítěz Jaroslav Kulhavý, který pojede s Christopherem Sauserem za zesnulého kamaráda Burryho Standera. Pohříchu musím napsat, že jsou to týmy s českou účastí a nikoliv české. To se bohužel nepodařilo; týmové zájmy jsou prioritní a dva skvělé závodníky v jednom profi týmu, který na Cape Epic pojede, opravdu nemáme. Ale i tak se domnívám, že potenciál českých borců je letos nejvyšší v celých dějinách závodu.

Už za měsíc se máme rozhodně na co těšit. Všichni budeme po zimě hladoví po cyklistice a velké sousto v podobě osmi dní nefalšovaného bikingu v podání nejlepších borců světa by nás mohlo aspoň částečně nasytit, zvlášť pokud naši pojedou na špici. A abychom se mohli ještě lépe usadit u počítače a denně sledovat výsledky etap, rozhovory s vítězi a zaznamenat reakce našich závodníků, v dalším pokračování informačního servisu o Cape Epic vám brzy naservírujeme již konkrétní jména ze startovní listiny i pár dalších zajímavostí, které by vás mohly potěšit.

Zůstaňte připojeni!

Tomáš Přibyl

Foto: Michal Červený