Český biker míří za extrémy Aljašky

Zrovna řešil balík jídla a sladkostí, který se mu zasekl na celnici v New Yorku a přitom už za pár dní by mohl být jeho spásou kdesi v malém srubu uprostřed zmrzlé pustiny. Pražskému bikerovi Pavlu Richtrovi je 36 let a kamarádi o něm říkají, že mu hráblo.
Třikrát jel kultovní TransRockies v Kanadě, jednou Xterru na Hawaii. Teď před ním stojí další výzva a sice závod Iditarod Trail Invitational na Aljašce.
Legendární závod psích spřežení se jezdí na 1000 mil dlouhé trati už od roku 1973. Od roku 1997 závodní na kratší trati také bikeři na speciálních sněžných kolech. Českým průkopníkem tu byl Jan Kopka. Na Pavla čekají drsné, nevyzpytatalné a rychle se měnící podmínky a také trať dlouhá přes 350 mil vedoucí z Kniku přes pohoří do eskymácké vesničky McGrath. Letošní ročník odstartuje 26. února.

Organizace závodu je hodně volná. Každý se musí postarat sám o sebe a vše si veze s sebou. Dopředu si může poslat jen zmíněné balíčky, které na něj budou čekat na dvou z celkových sedmi checkpointů. V tisícidolarovém startovném je doprava autobusem na místo startu, jídlo a vyhřívaný stan na prvních dvou kontrolních bodech a potom až v cíli. A pro ty úspěšné vysněné triko s nápisem "Finisher". Nejede se o peníze ani žádné ceny. Vítěz získává startovné na další rok.
Více se o tomhle ne zcela úplně normálním závodě a připravě na něj dočtete v následujícím rozhovoru...

Kdy jsi přišel na to, že chceš jet na závod na Aljašku? 
"Mohlo to být tak před šesti lety, když jsem se dozvěděl, že to jel Honza Kopka. Tenkrát mě to začalo lákat. Pak trvalo několik let, než jsem přišel na to, že to určitě udělat chci, že by to mohlo jít realizovat a připravit se na to tak, abych minimalizoval riziko, které závod přináší."

Je těžké se na takový závod přihlásit? 
"Jak napovídá název závodu, pořadatelé si vybírají koho na start pozvou. Zajímají je tvoje předešlé zimní/arktické zkušenosti a expedice a samozřejmě výsledky absolvovaných závodů. Nemají zájem z toho dělat moc velkou věc, je to takový trochu rodinný podnik a většina vetéránů závodu se zná. Pořadatelé nechtějí, aby jim tam jezdili nepřipravení a tím pádem sebe i ostatní ohrožující lovci zážitků. Veteráni mají při přihlašování přednost a jelikož se pro většinu z nich stává závod drogou, je jich každý rok na startu obvykle více než nováčků. Zájem o závod roste a letos se limit zvedl z 50 na 55 závodníků, přesto jich na start zpravidla dorazí zhruba 45 a méně - pár lidí přihlášených letos už teď dopředu vzdalo. Já jsem se poprvé hlásil už předloni na loňský ročník, ačkoliv jsem jsem tušil že je už pozdě. Tenkrát mi k odhodlání pomohla sklenka vína. Ale už bylo pozdě, byl jsem 14. pod čarou a nevzali mě. Stejně jsem ale věděl, že bych se nestihl do té doby připravit. Počítal jsem spíš s tím, že si vyrábím lepší pozici pro přihlášku na letošní ročník. Vloni v dubnu jsem už dobře věděl co chci a poslal email přesně o půlnoci, kdy registrace začala."
 

Jak to vzali doma? 
"Než jsem se přihlásil a byl přijat, tak jsem o tom nikomu neřekl a nosil si to ve své hlavě jako svůj sen. Potom jsem to naopak všem kamarádům okolo rychle řekl, aby mě nenapadalo covnout. Přítelkyně to vzala perfektně. Našim jsem to řekl před čtrnácti dny... Vzali to také překvapivě v pohodě. Musel jsem je teda ujistit, že budu jezdit ve skupince a tak..."

Tušíš, co tě na Aljašce čeká? 
"Veteráni závodu vtipkují, že ačkoliv přijede nováček 100% teoreticky připraven, stejně ho mnoho věcí zaskočí. Největší neznámá je počasí a sněhové podmínky. Ty to mohou celé úplně převrátit. Byly roky, kdy pořadatelé museli závod přesunout výrazně na sever k Yukonu, protože trať vede z velké části po řekách a ty musí být zamrzlé. V létě ta cesta neexistuje. Letos je na Aljašce mimořádně bohatá zima na sníh. V některých oblastech napadlo za den i metr a půl sněhu a musela tam pomáhat národní garda."

Jaké je tam nebezpečí? Zvířata? Medvědi? 
"Medvědi spí, to je dobrý. Vlci mají údajně z lidí respekt a rád tomu věřím. Problém je s losy. To je úplně tupý zvíře s mozkem stejně velkým jako má slepice. Je nevyzpytatelný a i místní s nimi mívají problémy. Letos jak je hodně sněhu, tak losi chodí po cestách vyjetých od skútrů. Musíš mu uhnout, nechat ho projít a pak můžeš pokračovat."

Dalším nebezpečím je prý voda...
"Velké řeky zamrzají, ale malé potůčky místy ne a musíš je občas překonávat. Pak jsou zrádná místa označovaná jako overflow. To je prasklý led, přes který se přehrne voda. Přes všechnu opatrnost si občas do vody někdo šlápne. Tekoucí voda je v té zimě a izolace od civilizace velké riziko. Nesmíte se namočit a nesmí vám tam spadnout kolo, na kterém máte všechny věci pro přežití."
 

Jak jsi se na takové extrémní podmínky připravoval?
"Letošní zima byla super. Hodně jsem si toho mohl u nás vyzkoušet, přesto to tam může být ještě někde úplně jinde. Celý leden tam bylo téměř -50C a když se k tomu přidá vítr jsou to úplně jiné podmínky, než -35C na Kvildě.
Třetí zimu jezdím na snowbiku, dvakrát jsem byl s Honzou Kopkou na expedicích v Laponsku, kde jsem vždy přespával venku před sruby. Teď na Šediváčkově longu jsem vezl téměř kompletní výbavu a zvykal si na specifika jízdy s plnou polní. Jak se na tobě podepíše balancování v úzké stopě s bagáží na řidítkách nebo několika kilometrové tlačení kola v hlubokém sněhu jinak než naostro člověk nenatrénuje. Při bivaku v -15C jsem dvě hodiny zhruba po dvou minutách odvětrával vlhkost ze spacáku, kam jsem si úplně propocený lehnul. Voda by jinak šla do peří a to by po pár takových nocích výrazně ztratilo své vlastnosti. Tohle konkrétně ale na Aljašce řešit nebudu muset, tam se moc nespotím - není to žádný sprint. Jinak je to ale strašně moc věcí na pečlivou, někdy až puntičkářskou přípravu… Člověk si nemůže dovolit, aby nějaká maličkost selhala - a když ano tak to musí umět v pohodě zvládnout." 
^{Fatback Titanium. Více informací o exkluzivním snowbiku najdete v druhé kapitole článku.}

Jak je to v takových mrazech s oblékáním? 
"Je to úplně jiný systém, než se propaguje a než běžně vozíme na biku. Normálně si člověk vrství oblečení tak, aby odvádělo pot od těla. Jenže v extrémní zimě pot na vnější vrstvě zmrzne a věškerá vlhkost zůstavá v termoizolačních vrstvách a čím dál víc prochladáš. V situaci, kdy můžete mezi dvěma místy s teplýma kamnama strávit i několik dnů, je to velký problém. Při tomto závodu člověk nejede tak rychle a tolik se nepotí a proto lze aplikovat systém uplně opačný. Prvni vrstva nepouští žádný pot dál a ty další zůstavají suché a tedy perfektně izolují. Není to systém pro každého, pro každé podmínky a je se s ním potřeba naučit správně pracovat. Já povezu vestu z materiálu nepropouštějící pot, pak vlnu/fleece izolaci a na to winstopper softshell od Tilaku, stejně tak kalhoty. Dokud se člověk pohybuje a vyrábí si teplo, lze takto fungovat i pod -30C. Do velkých mrazů, při větru a při zastavení budu přioblékat lehkou goretexku a kalhoty, také od Tilaku. Na oblečení mám několik speciálních úprav. Do největší zimy jde úplně navrch péřovka od Sir Joseph. Rukavice od tenkých po palčáky, maska, kukla, lyžařské brýle… Na nohách budu mít ponožky ze zmíněného neprodyšného materiálů, navrch teplé ponožky, lehce zateplené běžecké Salomony (o dvě čísla větší) a přes ně obouvám izolované galoše s hroty na podrážce, se kterými můžu do půli lýtek do vody. Někteří s menšíma nohama jedou v o několik čísel větších zimních tretrách (a brody řeší pomocí igelitových pytlů nebo doufají že vodu nepotkají), moje velikost nohy mě diskvalifikovala a jedu tedy bez nášlapů."

Co všechno povezeš s sebou? 
"Nějaké záložní ponožky kdybych se namočil, rukavice, péřový spacák (SirJoseph, extrém -54C), karimatku, duši, nůž, multiklíč, pumpičku, spojku na řetěz, lepící pásku, dvě čelovky s baterkama na kabelu, nějaké léky, větší množství náhradních baterií, foťák. Potom nějaké jídlo, lehký benzínový vařič s trochou paliva a hrnec. Ne že bych si tam dělal guláš, ale pro případ kdyby mi došla voda, kterou vezu v Camelbaku pod bundou. Dohromady ty věci i s kolem budou vážit nějakých 30 až 35 kilo. Pravidla nedefinují žádnou povinnou výbava, vše je na uvážení závodníka. Ti zkušení toho obvykle vezou výrazně méně a trochu více riskují, což si však vzhledem ke zkušenostem mohou dovolit. Celé je to o tom jak být co nejlehčí ale přitom zůstat dokonale připraven a někdy doslova přežít."

  

Jaké jídlo si s sebou povezeš? 
"Zdravá výživa jde stranou. Jíš co ti chutná, co je energeticky výživné a přitom váží co nejmíň a co vydržíš jíst nekolik dnů aniž by ti z toho bylo blbě . Cukry a tuky. Když ti kamna dobře hoří, tak přikládáš dubový polena, ale když ti to nehoří, tak tam cpeš chroští horem dolem a doufáš že to chytne... Takže pro ten první případ mám třeba sušené maso a ořechy, pro ten druhý M&M, Snickersky, čokoládu. Ne vše jde rozkousat zmrzlý, takže i tady musí být vše vyzkoušeno a ověřeno, s minimálním obsahem vody. Když nebyla zima tak jsem si pomáhal mrazákem. Jídlo, které jsem si posílal na checkpointy, jsem balil 7 hodin! Včetně baterií a hřejivých pytlíku toho musí být do 4.5kg, takže jsem to vážil, počítal kalorie, natrhával pytlíky a krájel na sousta, abych ho mohl kousat a jíst v rukavicích nebo i když bych měl zmrzlý ruce. V extrémním mrazu si musíš před každým vyndáním rukou z vatových návleků na řídítkách rozmyslet, co s nima chceš dělat, případně kde, co budeš hledat, tím spíš ve tmě. Až na pár výjimek by si měl být schopný vše zvládnout v rukavicích, v extrémní zimě omrzá odhalená kůže během pár sekund." 

Co třeba GPS navigace? 
"Budu ji mít. Spíš pro kontrolu a pro nalezení se, kdybych nejel správně. Jinak se jede po vyjetých cestách od skútrů mezi checkpointy. Jet přímo někam sněhem ani nejde. Když se cesta zafouká nebo zasněží a nevíš kam dál, nepokračuješ."
 

Jak jsi před závodem trénoval? 
"Hlavně objem. Člověk by měl být schopný se tam pohybovat dvanáct a více hodin v kuse. Teď jak byla zima, tak jsem se snažil jezdit i 8 hodin a víc. V pracovní dny jsem toho teď v zimě většinu najezdil po večerech a nocích.  Dost jsem toho najezdil na Šumavě. Využil jsem i těch -30C a níže, to už ale není moc o švihání, to jsou spíš takové malé expedice, ostatně jako Aljaška. Jsou ale věci, které nenatrénuješ. Do posledního okamžiku nebudu vědět, jak se hlavně moje hlava vypořádá s tím vším, co mě tam bude uprostřed ničeho obklopovat a s permanentní obavou z toho, co může být špatně…"

A co když bude něco špatně? 
"V první řadě by si měl být na co nejvíc toho "špatně" co nejlépe fyzicky, technicky a psychicky připraven, protože pomoc může být mnoho hodin nebo i dnů daleko. Pořadatel povoluje satelitní telefon, ale pro mizernou výdrž baterií a spolehlivost v mrazu ho nikdo nevozí. Jako úplně nejposlednější zálohu mám s sebou nouzový satelitní lokátor (PLB), systém který používají hlavně letadla a lodě. Až v poslední době je to malý jako mobil takže použitelný i pro expedice. Funguje přes vlastní družicový systém a je to jen pro případ absolutního ohrožení života. Když ten signál vyšleš, tak tě berou, že máš fakt problém."