Český cyklokros: Pryč jsou medailové žně. Chybí tah na bránu a závodnická drzost

 

Tak už to bude dvacet let, co Česká republika získala na mistrovství světa v roce 2001 v Táboře šest medailí. Nevídané, ještě dnes mi naskočí husí kůže při vzpomínce, jak doslova fanatičtí diváci hnali naše reprezentanty za ziskem rekordního medailového přídělu. Jenže to bývávalo, dneska jsme už vděční, když se objeví česká vlaječka v top 10. Ano, to je tvrdá realita. Výsledková mizérie pokračuje. Čím to je? Na to se pokusím odpovědět tak, jak to vnímám já.

Ve vyrovnaném startovním poli často rozhodují o konečném výsledku sebemenší maličkosti. A pokud se jich nasčítá několik najednou, pak je zaděláno na průšvih. Ano, zaspali jsme. A nelichotivé výsledky se brzy dostavily. Momentální závodnická generace je vedena pod dojmem, že nejsme tak špatní a o moc horší, než ti nejlepší. Jenom nám chybí to pověstné štěstí a souhra náhod.

Takhle si před deseti lety Tomáš Paprstka v Táboře vychutnal Juliana Alapphilippa v závodě juniorů...

Po nominování do reprezentačního dresu přichází u spousty jedinců celkové uspokojení a mnoho báječných postů na Instagramu, ale chybí očekávaný progres a výkonnostní růst. V juniorských kategoriích naši cyklokrosaři nezaostávají, naopak sbírají medaile a směle prohání ty nejlepší. Jenže pak přichází útlum a spánek na vavřínech. Příkladem je namátkou juniorské zlato Paprstky z Tábora v roce 2010, kdy porazil dnešní silničářskou hvězdu a mistra světa Alaphilippa. Jejich cesty se rozdělily, ale každá jiným směrem. Přestal snad Tomáš najednou trénovat a víc spoléhal na svůj talent?

Trénink je základem úspěchu. Když byl před třemi roky v belgickém Koksijde zrušen kvůli silnému větru závod Světového poháru, hvězdy světového cyklokrosu Mathiu Van der Poel a Wout Van Aert neváhaly ani na okamžik a vydaly se po vlastní ose na dvěstěpadesátikilometrovou cestu domů. Dokázal by to vůbec někdo z našich?

Kateřina Nash má doma dva světové bronzy, poslední z MS 2017. Ještě vloni v 41 letech vyhrála závod Světového poháru...

Nemusím chodit nějak daleko, byl jsem svědkem několika reprezentačních soustředění v Táboře. Nevěřil jsem, že by ranní rozcvička mohla tolik vyčerpat trénované, mladé sportovce, že by pak sotva chodili? Nepochybuji o tom, že reprezentanti musí pro zisk národního dresu dřít, ale každý z jedinců by si měl dát ruku na srdce, jestli dává přípravě maximum.

Jak je potom možné, že ještě loni vyhrávají u nás doma čtyřicátníci – Kateřina Nash, Pavla Havlíková nebo Emil Hekele? Při vší úctě a obdivu k českým matadorům je to ale i ostuda mladé generace. Mladým totiž chybí drive a jsou moc „hodní“. Vzpomínám na dobu, kdy se několikrát poprali oddíloví kolegové a vzájemně si nic nedarovali. V době totality totiž bojovali o reprezentační dres, ale i vysněnou cestu na západ a budoucí angažmá.

MS 2020 Dübendorf: Za českými cyklokrosaři jezdí fanoušci po celé Evropě

Dneska má už málokdo „tah na branku“, při domácích závodech se příliš taktizuje. Výjimky existují – Havlíková, Tomáš Kopecký, Jan Zatloukal nebo současní zástupci juniorských kategorií to dokázali a několikrát praktikovali. A právě tato opatrná taktika se našim nejlepším vymstí během zahraničních závodů, kde se jede podlaha od startovního výstřelu.

Starého psa novým kouskům nenaučíš je velmi poučné pořekadlo. Jak jinak si lze vysvětlit neochotu a odmítavost zlepšovat se v technice? Zajímavý pohled nabízí tradiční překonávání překážek na tratích. Zatímco zástupci nejmladší generace se nebojí je skákat, ti starší tvrdošíjně seskakují z kola a zbytečně ztrácí drahocenné vteřiny.  

Tomáš Kopecký je posledním českým medailistou z MS, v roce 2018 získal stříbro mezi juniory. Talentovaného cyklokrosaře žijícího v Nizozemsku bohužel zastavily zdravotní problémy...

Našim chybí i závodnická drzost. Před dvěma roky na ME v Rosmalenu jsem byl svědkem zajímavé události. Při řazení na start v závodě žen kategorie U23 nastoupila Jana Czeczinkarová do druhé řady. Jedna z domácích Nizozemek se sice zařadila o dvě řady dále, ale těsně před výstřelem už stála vedle ní. Takových případů je ale víc, tohle by se stávat rozhodně nemělo.

Dalším našim negativem je, že často děláme z našich závodníků zbytečně velké hvězdy, které si moc hýčkáme. Pak zákonitě chybí každodenní, nepostradatelná a věcná kritika. Pokud v Belgii nebo Holandsku někdo závod vypustí, okamžitě to má druhý den na talíři. Proto si ani ty největší hvězdy netroufnou závod zabalit a jedou naplno až do posledních metrů. Pokud už se jim náhodou závod nepovede, jsou si velmi dobře vědomy své zodpovědnosti vůči novinářům. 

Na posledních světových šampionátech bylo uvaleno na některé zástupkyně něžného pohlaví tiskové embargo, kvůli špatnému psychickému rozpoložení. Proboha proč? Zřejmě,aby se děvčatům nerozklepala kolena. Ani další reprezentanti nebyli po mistrovském závodě zrovna v ideální psychické pohodě, což je jistě pochopitelné, nicméně závodění v národním dresu je nejen čest a zásluha, ale i závazek. Radši se zbaběle schovávali a nedokázali přijmout kritiku a chlapsky zdůvodnit nepříjemnou porážku.

Za necelé tři roky se v Táboře koná mistrovství světa. Ještě je čas něco udělat. Kdo se nebojí výzev, ten to může dokázat. Je to sice běh na dlouhou trať, ale ani před dvaceti lety v roce 2001 nepatřili naši cyklokrosaři k favoritům. Přesto to dokázali a vybojovali šest cenných kovů. Věřím, že nová nastupující generace dokáže, že český cyklokros opět může patřit na výsluní. Ale bude to sakra bolet…