Giant Anthem 29 TEST

Giant Anthem 29 – druhý a třetí pohled

Anthem sedlalo v redakci hned několik pisálků, takže proč neobohatit report i o další dojmy?
První nebude dlouhý a je z klávesnice Míši Červeného. Michal, fotograf a autor reportáží a testů, se na bike těšil celou cestu do rychlebského singltrekového eldoráda. Přesto hodnocení Anthemu zní: „X*//;°“§!'***+´= %---!!!!!??!“ Pro dešifraci textu je třeba uvést v legendě, že redaktor po pár desítkách metrů s bikem havaroval tak nešťastně, že si zlomil ruku v zápěstí. Tvrdý sport tenhle biking...

Druhé hodnocení nového Gianta pak patří Honzovi Němcovi, který vyměnil fotoaparát za jezdecké náčiní s kolem navázal delší vztah a absolvoval hned několik švihů: „To kolo jsem si zamiloval na první pohled. Ono je totiž elegantní na první pohled, leštěný hliník s azurově modrými doplňky k sobě náramně ladily. Toho jsem si nevšimnul jen já, Giant budil zájem i u ostatních lidí. A jestli je určitým měřítkem „krásnosti kola“ vaše přítelkyně či žena, vsadím se, že tady budete bodovat!

S Anthemem jsem najel zrhuba 200 kilometrů v různých terénech. Zkusil jsem ho na novém úseku Rychlebských stezek, byl jsem s ním na Luční boudě, protáhnul jsem ho podél Labe, po pražských cyklostezkách i v Klánovickém lese a Voděradských bučinách.

Stále jsem měl v hlavě rozumy, které se píší o devětadvacítkách: horší ovladatelnost, těžkopádné, horší akcelerace atp. Zapomeňte na to. Ano, kolo je na první pohled, zejména když stojí vedle klasické 26‘, robustní, ale rozhodně není výrazně hůře ovladatelné než šestadvacítková klasika.
Důležité je správně nastavit posed, člověk přeci jen sedí o nějaký ten centimetr výš a tak i celé těžiště je posunuté v neprospěch rovnováhy. Naštěstí má Anthem dostatečně široká řidítka, která boj s gravitací usnadňují. Vysoký posed byl ale jediný nepříjemný pocit z velkého kola, avšak čím déle jsem na něm jezdil, tím to bylo lepší.

Kolo jelo naprosto famózně, člověka doslova nutilo držet ho v otáčkách. Na rovných lesních cestách svištělo, tam jsem si ho užíval asi nejvíce. Nevadily ani časté změny rychlosti, rozjíždění mi nečinilo problémy. Spíše jsem si musel zvykat na poměrně jedovaté brzdy, které mě jednou málem katapultovaly „over“. Rozbitý těžký terén ale nebyl tím pravým ořechovým, ale to bylo také dáno i malými – závodními zdvihy. Ve sjezdu si člověk musí zvyknout na to, že je výš a než se pustí do svého oblíbeného downhillu, měl by si to na 29‘ napřed trochu vyzkoušet. Naopak ve výjezdech jsem byl velmi mile překvapen. Subjektivně mi přišlo, že jedu lehčeji. Objektivně jsem obložil z Friesovek na Luční boudu své dva kamarády. Určitě doporučím zavřít vidlici a zejména tlumič, jehož propružování mi přišlo poměrně znatelné.

- prostupnost biku členitým terénem stezek	- občasný kontakt špičky tretry s předním kolem při manévrování
- jistota v technických sekcích	- tužší chod zadního odpružení
- velmi kultivované odpružení
- skvělé brzdy