Huříková: Přemýšlela jsem, že skončím. Teď jsem šťastná

Loňská sezona byla ve znamení staré dobré Terezy, mělo to vliv na nabídky týmů nebo bylo těžké nějaký tým sehnat?
No vlastně asi ano, mělo. Když se to tak vezme, tak jsem dostala dvě nabídky a jedna z nich vyšla.

Můžeš být konkrétnější?
Ještě před mistrovstvím světa jsem se dozvěděla o zájmu ze strany Subaru Trek. Byla jsem z toho nadšená, všechno vypadalo dobře, pak se ale dlouho neozývali a já začala tušit průšvih. Ještě jsem měla možnost zůstat u Sabine, ale hledala jsem novou výzvu, chtěla jsem se posunout dál. A pak, v podstatě v jeden den jsem se dozvěděla, že v Subaru Trek to nevyjde, ale že ve Specialized Racing ano. Byla jsem strašně šťastná, protože být v takovém týmu je asi sen každého bikera!"
 

Jít zpátky do Čech jsi neuvažovala, žádná nabídka z Česka nepřišla?
Ne, vždycky jsem chtěla být v zahraničním týmu. Myslím, že jsem to vždy důrazně všem říkala, takže se nikdo o nic už nesnaží.

Musela to být úleva. Konečně v takovém týmu?
Strašná úleva, bylo to psychicky dost náročné, podzim jsem prožila v šílené nejistotě. Nakonec ale vše dopadlo dobře, jsem v týmu, který je luxusní, jeden z nejlepších na světě. Byl to můj sen, jít do takového týmu. Pro mě je to neuvěřitelná výzva. Už jsem prošla několika týmy a vím, že součástí dobrého výkonu je i materiál, který budu mít špičkový a v neposlední řadě je to i senzační zázemí. Já pevně věřím, že to, co mně tým bude dávat jim vrátím v podobě skvělých výsledků. 

Kdy jsi smlouvu podepsala?
Bylo to někdy na začátku prosince, datum si teď z hlavy nepamatuju přesně.

Na jak dlouho?
Na dva roky.

Proč jsi vlastně odešla od Sabine Spitz?
Byla jsem s nimi spokojená, ale chtěla jsem změnu. Novou výzvu, dobrý zázemí, novou motivaci, pocit, že se mám kam posouvat. Cítila jsem, že v Haibiku se můj čas naplnil. Ale jsem jí moc vděčná, pomohla mi v mnoha směrech.
 

Jak moc těžké byly ty dva nebo tři roky, které jsi se dostávala zpět do formy světové bikerky?
Nejhorší to bylo než jsem našla Karla Martinka. Skončila jsem školu, musela jsem se s tím srovnat, protože jsem si musela uvědomit, že už nejsem studentka na gymplu a že se o sebe musím postarat sama. Přestěhovala jsem se ze Šumavy do Beskyd, zkrátka spousta nových věcí. Do všeho jsem musela jít s vlastním rozhodnutím, což jsem předtím nemusela řešit. Dost jsem si natloukla nos. Teď mám pocit, že jsem se našla a svou cestu znám. Neříkám, že to půjde už jen nahoru, živím se sportem a to je jako podnikání.

Uvažovala jsi, když to nešlo, o konci kariéry?
To víš, že jsem o tom uvažovala. Bylo to těžké, už to nebyla ta cyklistika, kterou jsem si zamilovala, bylo to víc trápení než to co jsem si měla ráda. Vůbec jsem nerozuměla, proč to nejde. Neužívala jsem si to a začala jsem nad tím víc přemýšlet. Měla jsem pocit, že se pohár naplnil a já bych si měla hledat nové povolání. Ale pak jsem si řekla, že ztratit tak luxusní povolání bych nechtěla a šla jsem do toho dál. Což bylo moc dobře, protože to bylo z vlastní vůle, nikdo mě do toho nenutil, nebylo to kvůli výsledkům, trenérovi nebo škole. Bylo to jen moje rozhodnutí doufat, že se karty obrátí.

Kdo ti v těch těžkých dnech, měsích či letech pomohl nejvíce?
Pomohla mi spousta lidí. Ale asi nejvíc mi pomohl Pavel, stál při mě, když jsem proživala to nejtěžší období. Pak samozřejmě Karel Martinek, ten mě přivedl na správnou cestu tréninku. Cestu, která mi sedí. Je to s ním skvělá práce, vkládá do toho svoje zkušenosti a já zase svoje pocity. Naprosto mu důvěřuju, snažili jsme se společnými silami najít to správné ořechové.

Vypadá to, že jste to spolu našli, výsledky se začaly dostavovat. Jaký tě letos nejvíc potěšil?
Ten úplný závěr sezony. Ne ten výsledek, ale to jak jsem si to užívala. Na Evropě to bylo taky dobrý, nikdy jsem nedoufala, že bych mohlo skončit těsně pod pódiem. Ale já na čísla moc nehraju, největší radost bylo mistrovství světa. Už na startu jsem se cítila jinak, šla jsem do toho s tím, že si to užiju.

Největší závod sezony si ale musela vynechat. Mrzela moc neúčast na olympijských hrách?
Mrzelo mě to hodně, fakt jsem tomu do poslední chvíle hodně věřila, že by to mohlo dopadnout. Bohužel se to nepovedlo. Definitivně jsem se s tím rozloučila, až když jsem jela komentovat olympiádu do České televize, byl to zvláštní pocit. Už jsem byla v Pekingu, tak jsem si nedokázala představit, že bych v Londýně neměla být. Srovnávala jsem se s tím dlouho, ale při olympiádě to pak bylo skvělý, to jsem si užívala. A když Jára vyhrál, tak jsem doma skákala radostí.
 

Jak probíhá trénink na novou sezonu?
Leden mám zaměřený na všeobecnou přípravu, takže hodně lyžuju, běhám, chodím do posilovny, doplňuju to jízdou na válcích a trenažérem. Koncem ledna jedu na Mallorku, cca na 14 dnů, potom na Kanáry zase asi na stejnou dobu. První závody v Langenlois. S týmem se uvidím na prvním svěťáku...

S jakými cíli jdeš do sezony?
Chtěla bych se posunout ještě dále. Vidím, že to jde, takže předpokládám, že si to můžu dovolit, chtít být lepší. Na svěťáku bych to chtěla držet v top ten a třeba i jednou na bednu. Vrcholy budou samozřejmě Evropa a svět. V Bernu by mi to mohlo sedět, už jsem tam několkrát závodila a něčím mi to tam připomíná Šumavu. Nesmím zapomenout ani na závod Světového poháru v Novém Městě na Moravě...


foto: Michal Červený