Mario Vlček: Na e-biku dále než na kole – třeba sami k sobě

Ten příběh je skoro notoricky známý. Už za socialismu si začal pro sebe a kamarády šít péřové bundy, další horolezecké oblečení anebo spacáky a jinou výstroj – prostě vše, co na trhu tehdy chybělo. A na začátku devadesátých let se pustil do výroby funkčního oblečení, které dobře odvádí pot a vlhkost a současně udržuje tělo v teple. Ačkoli je název značky a společnosti Moira de facto přesmyčkou křestního jména majitele, přímou inspirací k pojmenování jednoho speciálního vlákna a celé firmy byla Mariu Vlčkovi jedna kanadská novinářka, která měla stejné křestní jméno a o české horolezecké výpravě kdysi psala článek. Strakonická firma Moira je se svou škálou produktů pro sportovce a všechny aktivní lidi největším výrobcem funkčního prádla v ČR a získala skutečně světové renomé. S majitelem Mariem Vlčkem jsme si povídali o sportu, o životě, o cyklistice, a také o elektrokolech.

Pane Vlčku, jaký je vlastně váš nejoblíbenější sport? 
Silniční motocyklové závody a hned potom létání na závěsném kluzáku neboli rogalu.

A trávíte také nějaký čas v sedle bicyklu?
Nádherná vrstevnicová silnička s výhledy na šumavský hřeben v pozadí a nekonečně proměnlivé prostředí v popředí, dvěma slovy: Pošumaví – Prácheňsko. Každý den jiný prostor pode mnou a mnohdy zde za celou cestu nepotkám vůbec nikoho.

V čem obecně spatřujete kouzlo jízdního kola a čím je pro vás zajímavé?
Fascinující, nenahraditelný a krásný dopravní prostředek.

Jaké kolo máte nejvíce v oblibě a kam na něm nejraději jezdíte?
Těžká odpověď na dvě nenápadné otázky. Bicyklů pojízdných mám 26. Tedy na každou myslitelnou cestu si mohu vybrat nějaký nejvhodnější. Bicykly si sám stavím nebo přestavuji, ale nevyrábím je. Snažím se vyhovět své představě o kráse a funkci, protože v konečném důsledku jde o jedno a totéž. Slouží mi k tomu účelu cyklokomponenty, které mám doma k dispozici nebo s radostí zakoupím nějaké zcela nové. Z řečeného vyplývá, že některé moje bicykly, ač pojízdné, nejsou vlastně ještě zcela hotové. Budou-li kdy.

To vypadá na unikátní sbírku, nechystáte třeba muzeum?
Nad tím se zatím nezamýšlím, musel bych začít závodními motocykly. Ty taky neprodávám, jen odkládám vždy v provozuschopném stavu. A pokud byly havarovány nevratně, stavím cosi jako pokus o zachycení podstaty rychlosti. Je to ale vždy závodní moto, jenom nefunkční.

A převažují u vás klasická silniční kola, anebo spíše horská kola či nějaké specifické nebo hybridní stavby?
Zatím převažují kola klasická, neboť období, kdy vznikala, je zatím nejdelší. Ale mám třeba zajímavé české horské kolo z devadesátých let značky Ortus, jehož dva stavitelé, letečtí konstruktéři, tak důsledně hájili svoje rozdílná stanoviska už při první sérii, takže výroba dále nepokračovala. Z hybridů mám dvě tříkolky s jedním a dvěma řiditelnými koly. 

Je kolo i součástí aktivního trávení volného času ve vaší rodině, případně součástí „firemní kultury Moira“?
Volný čas v naší rodině převážně chybí. A firemní kultura Moiry spočívá v etice svobody jednotlivce. A k etice vnímavý vztah k pohybu nepochybně vede. Bicykly ale patří k životu, a tak u nás nemohou chybět.

Máte za sebou nějaký extrémní cyklistický zážitek? Dálková jízda, horská expedice, dlouhý maraton na kole a tak podobně?
Spíš je potíž vybrat který. Považuji se za jednoho z prvních, ne-li vůbec prvního, kdo si zhotovil za komunismu „horské kolo“. Ihned po jeho dokončení jsem v parku Na Jezerce v Praze 4 asi za pět minut zjistil jeho dva zásadní limity, a to kde jinde než ve stoupání. Buď vám v prudkém kopci proklouzne pneumatika, nebo se zvrhnete dozadu. Kolo mělo ale ještě jeden neduh: na ocelových ráfcích se v dešti nedalo spolehlivě zabrzdit (stejně jako mnohem později na celé sérii Velamosů). Bicykl jsem tahal všude s sebou, i na hory. Na Kraslicku na hřebeni je osada Sněžná. Dolů do Kraslic vede strmá úvozová cesta dva a půl kilometru dlouhá, toho času ve sněhu a ledu. Byla už tma, a tak mě napadlo, že do hospody sjedu na kole. Protože zážitky a zkušenosti jsou nepřenosné, bude vám muset stačit tato informace: nepodařilo se mi cestou ani zastavit, ani upadnout. Stal jsem se jen na několik hodin poněkud tichým a zamlklým.

To vypadá na skutečný extrém na limitu schopností člověka i možností stroje. Jste v dnešní době vybaven také nějakým karbonovým horským kolem s promyšlenou geometrií, odpružením a dostatečně dimenzovanými brzdami, na kterém se dá bezpečně sjet i extrémní kopec? Jezdíte rád v terénu?
Kola, o kterých mluvíte, nemám, jen je obdivuji. V tu dobu, kdy začalo jít v terénu do tuhého, jsem byl pracovně vytížen natolik, že se mi podařilo dosáhnout hmotnosti 98 kg a osm let jsem neměl jediný den volna. Měl jsem ale za obchodního partnera Petra Kramuleho (bývalý elitní sjezdař pozn. redakce), a tak se ke mně spolehlivé informace dostávaly. Jízda v terénu láká myslím každého. Na úplném začátku jsem se snažil s kolem prostoupit terénem spíš expedičně. Dnes mi to připadá jako úchylka. Podařilo se mi třeba, při opatrném sjíždění prudkého zalesněného svahu, se pomaloučku převážit dopředu a po chvíli a několika metrech dopadnout na temeno hlavy do jehličím vystlané jamky mezi kořeny zakrslého smrku. Kdybych neměl na hlavě polystyrenovou přilbu, kterou jsem vozil velmi nerad, kdoví, jak by to dopadlo. Zlomil jsem si tehdy podruhé stejný krční obratel. Nešlo jinak než pokračovat, byl jsem tam sám.