Když české zastoupení Bosch eBike Systems vypsalo v rámci podzimního Blindura na Dalešíně u Vírské přehrady neoficiální mistrovství republiky cyklistických novinářů na e-biku, MTBS.cz samozřejmě nemohlo chybět. Do souboje osmi redakcí jsme vyslali Lukáše Kindla. Mělo to ovšem jeden drobný háček – na e-biku seděl podruhé v životě a enduro závod nejel nikdy. Ideální kombinace... Jaké to bylo? Tady jsou jeho slova:

Moji premiéru na endurovém závodě lze vlastně nazvat tak trochu manifestací. Pár měsíců zpátky jsem z práce ukořistil na několik dnů testovací e-bike a zkoušel s ním traily za barákem. A samozřejmě se okamžitě objevila myšlenka na další disciplínu, kterou bych mohl zkusit.

Za čtrnáct let na převážně bikové hobby scéně jsem si prošel XCC, XCO, XCM, cyklokrosem i silnicí a postupně jsem začal přičichávat také k terénnímu motorsportu – motokros, enduro, cross-country, offroad maraton, navigační rally až po EnduroSprint. A ten má s rychlostními zkouškami Blindura vlastně dost společného.

Pak přišla nabídka reprezentovat MTBS na neoficiálním mediálním šampionátu pod záštitou české party Bosch. Blinduro, enduro „na oči“, tedy na blind. Trať předem neznáš a nevíš přesně, co tě čeká. Několik dnů jsem přemýšlel, jestli do toho jít.

Definitivně rozhodl Vobejda /externí spolupracovník MTBS.cz Zdeněk Vobecký, pozn. redakce/ jasným příkazem: „Vole jeď, půjčím ti veškerý nutný vybavení.“

Tak jsem jel.

Jenže hned druhý den jsem skončil na rentgenu s naraženými žebry, čelistí a vyoseným ramenem. Ve fotbalovém zápase 10. okresní soutěže – chápej úplně nejnižší – mě protihráč sundal tak, že jsem měl dva týdny před Blindurem o zábavu postaráno. Do toho viróza. Ideální příprava.

Jediný zelenáč v partě

V pátek před závodem jsme se sešli s ostatními novináři a zástupci Bosch. Pro mě příjemná změna – být jednou účastníkem a ne pořadatelem. Nafasovali jsme kola Whyte a při večerní debatě v místní hasičárně jsem zjistil, že jsem z celé party jediný bez zkušeností s touhle disciplínou.

Z původního lehkého rozhození se rázem stala výzva.

V sobotu bylo všechno připravené perfektně – kola, vybavení, počasí. Transferem jsme vyrazili na první rychlostní zkoušku a po zhruba deseti kilometrech dorazili na kopec. Přede mnou štrůdl masožravců čekajících, až konečně proletí první fotobuňkou.

Kupodivu žádná nervozita. Spíš jsem se těšil na reality check.

Startuju v Turbu a snažím se prodat všechno, co jsem se za ty roky na kole i mimo něj naučil. Šutry, prach, kořeny, tepy, bolavý žebírko a nudle pod nosem. Přesně takhle jsem si to představoval.

Co mě ale překvapilo, byla hmotnost e-biku. Vozit se na něm za barákem je jedna věc, závodit druhá. První myšlenka byla jasná: na klasickém XC biku bych tady byl rychlejší a jistější. Zkušenější kolegové mě uklidňovali, že si musím zvyknout. Je to prý podobné, jako když přejdete z brunetky na blond. Prostě si zvyknete.

A měli pravdu.

Druhá erzeta byla techničtější a právě nutnost soustředit se na kolo mi pomohla se s ním postupně sžít. Pak přišla první Power Stage – speciální měřený úsek pro e-biky vedený do kopce – a tam už jsem začal využívat bikové zkušenosti. Najednou to fungovalo a dopamin začal makat.

Třetí RZ byla podle mě nejtěžší sobotní zkouškou. Nenápadný začátek se změnil v prudký kamenitý sjezd, kde už chyba mohla znamenat další návštěvu rentgenu nebo rovnou přelet nad kukaččím hnízdem. Jenže čím těžší úsek přicházel, tím lepší pocit jsem měl ze sebe i z kola.

Tohle potřebuju.

V neděli už nechci jen přežít

Druhý den ráno byla fyzická kondice podobná, ale závodní nastavení už úplně jiné. Nechtěl jsem se jen zúčastnit a zvykat si. Chtěl jsem se pokusit chytit tempo.

Hned RZ5, označená jako Red Bull speciálka, měla být nejtěžší zkouškou víkendu. Pařezy, skalky, vybržděná místa, zatáčky kolem stromů. Dojel jsem ji bez chyby.

Ještě víc mě bavila šestka. Taková správná prasárna – hrabanka, borůvčí, volné kameny, kořeny a možnost volit stopu. Žádný prostor pro zaváhání. S vyšší rychlostí přicházel stres. A přesně tak to chceme.

Sedmička naopak připomínala klasické XC, něco jako naši oblíbenou Točnou. Klopenky, lávky, jemný písek. Tam už jsem nejel pod stresem, ale spíš ze zkušenosti, a výsledkem bylo moje nejlepší umístění ze všech erzet.

A pak přišla druhá Power Stage.

Na tu bych nejraději zapomněl.

Jelo se prudce do kopce, přes vybržděné díry, hrabanku a obnažené kořeny. Kvůli vlastní neznalosti ovládání pomocných režimů jsem to nezvládl a zhruba dvě třetiny úseku tlačil. Tep někde ve vesmíru, nedařilo se mi nasednout ani zacvaknout a ždímal jsem se tam jak při zkoušení z fyziky. A aby toho nebylo málo, celé utrpení sledovalo poměrně dost diváků.

Neobstál jsem. A nechal tam hromadu vteřin.

Poslední RZ naštěstí všechno napravila. Plynulá, čistá jízda bez chyby a důstojná tečka za mým prvním Blindurem.

36. místo? Závodní srdce stejně spokojeno není

Blinduro ale není jen o měřených erzetách. Je o transferech, partě, zázemí, občerstvovačkách, přírodě a výzvě, kterou si každý vytváří sám pro sebe. A parta, která se sešla kolem mediálního závodu, k celému víkendu přidala obrovský kus zážitku.

Do e-bike kategorie nastoupilo 67 závodníků a já skončil 36., tedy přibližně v polovině výsledkové listiny. V jednotlivých erzetách jsem se pohyboval zhruba mezi 21. a 40. místem. V rámci osmičlenného mediálního šampionátu z toho bylo šesté místo.

Nejrychlejším novinářem byl Marek Bělovský z Bikestocku, který v celkovém pořadí e-biků obsadil skvělé třetí místo. Mediální titul tak skončil naprosto zaslouženě u něj.

A já? Vzhledem k tomu, že to bylo moje první Blinduro, prakticky první pořádné závodění na e-biku a navíc jsem dva týdny před startem skončil na rentgenu, bych měl být s výsledkem spokojený.

Jenže závodní srdce neobejdeš!

Díky celé partě, českému zastoupení Bosch eBike Systems za nápad a pozvání, Aspire za zapůjčení stroje Whyte Kado RSX, jehož kvality jsem ještě plně nemohl docenit a Blinduru za tradičně uvolněnou punkovou atmosféru. Moje první enduro je za mnou. A obávám se, že zároveň vznikl další problém – disciplína, kterou budu chtít jet znovu.