TEST: Giant Trance X Advanced PRO 29 1

Znamená opravdu více zdvihu více zábavy?

Tuto otázku jsem si pokládal jak při samotném zjištění existence tohoto modelu, tak před samotným testem a první jízdou. Již několikrát jsem se přesvědčil, že více zdvihu není tím, co by dané kolo vyhouplo do výšin, ba kolikrát naopak. Dnes již zdvihově menšího bratra jsem měl tu čest prohánět před rokem. Jeho hravost a mrštnost si dodnes pamatuju, jako by to bylo včera. Jediné, co mi tenkrát kazilo celkový dojem z jízdy, byla nořící se přední vidlice.

Nový Trance X vyplňuje mezeru mezi klasickou verzí a Reignem v 29” sektoru. Byl jsem proto zvědavý, jestli se vlastnostmi bude více podobat klasice nebo endurovému speciálu, ale o tom až v závěru tohoto testu, nebo teda možná i v jeho průběhu.

Kolo jsem do testu dostal v základní položenější pozici. Proto mě před samotným testem, kromě štelování posedu, čekalo navíc prohození kamenů do pozice high. Nevím proč, ale měl jsem nutkání prvně oťukat kolo v tomto režimu.

Po prvním nasednutí a šlápnutí do pedálů na mě ihned vyzařují jasné charakteristiky Giantů. Posed nepatří mezi ty nejkratší, ale ani mezi nejdelší. Se 175 cm nejsem v chrtí ani výletní pozici, ale přesně někde mezi. I když mi pocitově sedí o něco delší rámy s vidinou předního kola, jsem si na Trancovi po posunutí sedla našel pozici, která dodala jak pohodlí, tak vnitřní souznění, a to především díky dobrému výhledu na ono přední kolo.

Jedna z věcí, s kterou Trance X poráží základního Trance i Reigna, je strmý úhel sedlovky, který již v low režimu disponuje 77,2° v pozici high pak 77,9°. Tyto údaje předurčují Xko jako dobrého stoupacího parťáka, což se potvrzuje hned v první ostřejší části výjezdu. Díky klidnému projevu a přilepenému přednímu kolu člověk při výjezdu prakticky řeší jen zvolení optimální cesty a dostatek sil na zdolání dané pasáže. Musím přiznat, že za celou dobu testování v obou režimech jsem se nepřistihl na špici sedla, abych pomohl přednímu kolu plnit svůj úkol.

Pro opravdu prudká stoupání stačilo menší přikrčení k řidítkům a tam, kde už toto nepomohlo, bylo lepší sesednout a kolo vytlačit, a to z důvodu pořádné stojky, ve které snad není ani zdravé se trápit a plácat svojí energií, která se vždy hodí ve sjezdu. U energie na chvíli podržíme brzdy. Co mě velice příjemně překvapilo a vyhnalo kladné vzpomínky na Konu Satori nebo Norco Sight, je právě skvěle nastavený sedlový úhel. Člověk by to ani neřekl, ale právě ten pomůže nejen ve výjezdech, ale ušetří i řádný kus energie. Šlapání pod sebe do sebe opravdu něco má, nebo při nejmenším na mě to funguje skvěle.

Testovací výjezdovou část jsem si musel dát několikrát, a to z důvodu přítomnosti toho kouzelného kamene. Jaká pozice mi přišla nejlepší? Čísla v tabulce geometrie hovoří jasně, ale já se přece jenom při výjezdech asi nejlépe cítil v dolní pozici. Chcete-li v režimu low. I v tomto módu bylo kolo klidné i předvídatelné. Možná bych narazil na pár míst, kde by horní pozice našla větší zastání, ale je to jen jedna disciplína z několika, na které se podíváme o něco níže.

Nejprve ale propružíme zadní stavbu a mrkneme na zadní plášť. Dnes již asi není žádným tajemstvím, že Giantovo Maestro patří mezi mé nejoblíbenější systémy v odpružení. Jsou aktivní, vyžehlí od menších podnětů až po velké rány většinou bez dorazů a přitom neberou jezdci vynaloženou energii. Tudíž většinou nemám tendenci sahat po páčce určené ke zklidnění tlumiče, tedy když je jí daný model vybaven. I v tomto případě zůstala páčka disponující třemi režimy až na pár případů bez mého zájmu. Jako obvykle jsem ji využil jen při delším asfaltovém stoupání a to spíš pro dobrý placebo efekt než cokoliv jiného, protože Maestro předvádělo opět dobrou práci, když bez přehnaného pohupování tlačilo s každým mým šlápnutím kolo vpřed. Příkladnou práci odváděl i nazutý zadní plášť. Maxxis Dissector určitě zaslouží pochvalu za odvalování i za ochotu držet kolo v trakci.

Oproti klasickému Trancovi je iXko citelně klidnější, a to jak v samotném stoupání, tak i v reakcích zadní stavby na šlapání, kde klasika trochu ztrácí v pohupování. S Reignem je co do klidu ve stoupání pocitově na stejné vlně, ale iXko si bere dle očekávání body za mrštnost a reakci šlápnutí.

Jaký zvolit mód?

Ano, tuto otázku jsem si díky tomu kamenu pokládal poměrně často. Proč? Protože ta možnost tu prostě je. Člověk jako by toho měl málo. Jaký si dneska vezmu hadry? Velkou nebo malou helmu? Bude pršet? Možná radši nazuju “mokrý gumy”, mám dost jídla a pití? No a vyjedu v hightu nebo v lowku? Sakra, zapomněl jsem nářadí… I takhle pro někoho může vypadat výprava na traily s dvěma koly v jednom.

Tímto jsem nasekl, jak to vypadalo při jedné z dalších ne již seznamovacích vyjížďkách na iXku. Ano, převládala jedna ze dvou poloh, ale když jedete na nové místo, kde nevíte, co vás čeká, je to další z otázek, která vám chtě nechtě prolétne hlavou. Rozdíly v polohách jsou opravdu znatelné, a tak prostě nechcete jet šlapací celodeňák plný zatáček v lowku, když víte, že v hightu by to byla větší zábava. Jasně říkáte si kameny se dají snadno vyměnit i na trailu. Jenže ne vždy je zadní stavba úplně čistá… to poslední, co chcete, zaprasit si kameny od bahna, písku apod. Tímto bych moji menší splašku občasných myšlenek ukončil a vrhneme se na samotné pocity z jízdy v obou polohách.

Jak jsem zmínil v úvodu jízdních dojmů, iXko jsem na první seznamovačku pošteloval do vrchní high pozice. V této pozici by jako z oka vypadlo o zdvih chudšímu bratrovi. Pokládání do zatáček i přes velké obruče a n zrovna nejkratší rozvor nedělalo kolu sebemenší problém. Kolo působilo dojmem jako by to pro něj byla každodenní rutina a spíš čekalo, jestli si pro něj jezdec nepřipraví něco ostřejšího. To jsem mu také ve spodní části trailu naservíroval. Nejprve dlouhý prudký padák následující menším dropem, na což navazuje další, ale techničtější padák mezi skalami s nutností obkroužit strom a zakončující kořenitý mordor opět mezi skalami, to vše navíc vyšperkovaný zimním počasím.

Trail Plzeňákama pojmenovaný jako Black Dog. Tam jsem dokázal rozhodit iXkovu i svou sebejistotu hned v prvním padáku. Kolo jako by nevědělo kam se má zaseknout, jakým směrem se pustit. Ne, že by se úplně rozhodilo a vlnilo se jako dámy v určitých barech, ale už potřebovalo pevnější úchop a o něco jistější ruku jezdce. Dropovou část odjelo jak se říká tak trochu na placku bez dorazu a v další prudké pasáži naopak překvapilo. Stačilo krátké oťukání dovedností obou jednotek, (kolo/jezdec) a jízda v padáku byla o poznání klidnější. Kolem inkriminovaného stromu se mi daří projet bez nutnosti nadhození zadního kola. Jo mrtšnost mu nezapřu.

V poslední části zvané “na morál” prověřuji nejen geometrii kola, ale především brzdy v návaznosti na aktivitu zadní stavby. Spleť kořenů doprovázený kameny v úzké průrvě mezi skalami již několikrát vyslali zamykající stavby do stěny nebo do následného smrčí na konci této pasáže. Pevná ruka, dostatečně velký kýbl na nervy, ale hlavně nezamykající se zadní stavba zachránila slabší nezajeté brzdy a vyprovodila nás s přiměřeným rohlíkem na obličeji.

Pozice high ukázala, co umí, teď je čas se trochu přiblížit k zemi a přepnout do sjezdova. Přehození kamenů v terénu není něco, co bych chtěl dělat několikrát do týdne, natož několikrát denně. Pořádně očistit a přeskládat kameny je sice otázkou několika minut, ale minimálně prvních pár přehození bude trvat o něco déle a je dobré dělat to někde v klidu, ale především mimo vysokou trávu nebo spadané listí. Tedy minimálně než vychytáte ten správný grif.

Po otočení kamene do spodní polohy si iXko začalo v zatáčkách vymáhat trochu více jezdcovy pozornosti. Neztratilo z hravosti, jen povely od jezdce musely být důraznější a v jistých situacích i s trochu větším předstihem. Prvních pár zatáček ale stačilo k navázání důvěry. Celková tuhost kola i o třídu lepších výpletů, než jsem byl u Giantu doposavad zvyklý vídat, dovolily zatáčku projet agresivně, rychle a s jistotou. Přehazování z jedné do druhé zatáčky nebyl nakonec takový problém, jaký jsem na začátku očekával. Opravdu stačil jen důraznější povel a důvěra k nasazeným plášťům. Ty byly naštěstí vždy hladové, a tak nepohrdly žádným naservírovaným podkladem. Větší změnu jsem pocítil i ve šlapacích úsecích, kde mě z euforie jednou doslova vykopnul pedál, když atakoval vystouplý pařízek. Na to jsem před přehozením nebyl zvyklý. Naopak razantní zklidnění se dostavilo v prudkých padácích, kde iXko drželo zvolenou stopu bez sebemenších protestů a tanečků.

Se stabilitou se dostavila i větší rychlost a s ní první výtka ke zvolenému obutí a brzdám. Dissector musím pochválit za skvělou trakci i boční vedení, které podrží i tam, kde by to člověk už nečekal, ale na úkor trakci citelně ztrácí na brzdách. Nové “Mini-Cody”, jak jim Sram velkolepě přezdívá, jsou k uživateli bezesporu přívětivější. Možnost štelování páčky bez pomoci imbusu opravdu potěší. Pravda je, že oproti předchůdci jsou co do výkonu o velký kus dál, ale i tak mě občas dokázaly potrápit. Musím ale přihlédnout k tomu, že šlo o nové, ještě ne úplně zajeté brzdy. Trance X se v režimu low snaží jít ve stejných šlépějích jako Reign. IXko je velice sebevědomé kolo jak v zatáčkách, tak ve strmém rozbitém terénu. Hravost a chuť jít do vzduchu při každé příležitosti rádo využije, ale pár centimetrů na pružících jednotkách a pár stupňů v geometrii ho od Reignu citelně drží v pozadí a to je dle mě v naprostém pořádku.

Komponentové osazení si ode mne dnes nevyslouží velkou kritiku. Brzdám je potřeba dát trochu prostoru na rozdýchání. Velký plus jim ale patří za přívětivost k uživateli. Pružící jednotky a obzvláště přední 36 mě bavila. Jejich souhra společně s vyladěnou zadní stavbou hrály již od první noty až po závěrečný virvál, aniž by během vystoupení klesly na dno. Trochu mě mrzí, že se mi přední vidlici nepodařilo zahřát natolik, abych využil její nové rychlé odvzdušnění. Pohon, i když nepatří k prémiovce, odvedl opět čistou práci. Kombinací plášťů se v Giantu trefili do černého. Skvěle pasuje na daný model. Já bych jen možná zvolil i za cenu váhy odolnější zadní plášť a přední doplnil o vložku.