TEST: Ibis Ripmo V2

Ibis patří mezi klasické americké kultovky, které světu dávají horská kola několik desítek let. Stále se však učí, zdokonalují a mění recept, jak postavit nejlepší bike pro danou disciplínu, nebo raději cílovou skupinu bikerů.

Ibisu poměrně dlouho trvalo, než se pustil do devětadvacítkových biků s vyššími zdvihy. Poměrně dlouho experimentoval pouze s Ripley, a proto je současné Ripmo teprve ve své druhé generaci. Jelikož ovšem Ripmo patří mezi mladší biky v nabídce značky, musíme ho po právu řadit mezi aktuální technologickou špičku.

Podobně jako u ostatních novinek se Ibis i zde rozhodl pro strohý design, postavený čistě na bázi funkčnosti a jednoduchosti, tedy pokud se dá o jednoduchosti mluvit v případě virtuálního systému DW-Link, s dvojicí vahadel, na kterých je zavěšena zadní stavba. Horní vahadlo je tu šikovně skryto, díky výrazné, do barvy zalakované, propojce s tlumičem. Celá kinematika je poskládána super úsporně tak, že délka zadní stavby mohla dostat na pouhých 435 mm, a to i při zachování dostatečného prostoru pro opravdu široké pláště.

Na druhou stranu tu není úplně moc prostoru pro převodník, takže je otázkou, jaký největší převodník by se do rámu vlastně vešel. Jisté je, že 34z. ano, když se vejde eliptická dvaatřicítka.

Pro úplnost ještě zmíním, že středové složení je zde klasické BSA závitové a Ibis se zda na rozdíl od Pivotu nepouští prozatím do experimentování s širší zadní superboost osou, takže můžete vklidu vybírat boostové zadní náboje 148x12 mm.

Vnitřni vedení kabeláže je tu kompletní a čisté. Z rámu vystupuje pouze těsně nad středovým složením, pod spodním vahadlem a do zadní stavby vstupuje vzápětí. Rám ve velikosti L pak pojme většinu těla teleskopické sedlovky, která se vyznačuje téměř bezedným zdvihem a na kole vypadá přitom velice přirozeně.