TEST: Kona Honzo CR Trail

K trailu

Po předchozích testech trailových fullů jsem se na Konu Honzo opravdu těšil. Přiznám se, že poslední dobou mě čím dál tím víc začínají bavit kola s menším zdvihem a progresivní geometrií, které sice po jezdci vyžadují trochu více dovedností, ale za to je odmění hbitostí a zábavností. Načasování tohoto testu nemohlo dopadnout lépe. Podzimní počasí přímo vybízí k vytažení hardtailu a vychutnat si traily z trochu jiné, i zábavnější perspektivy.  

Nastavení “Honzy” probíhá v několika málo minutách. Vidlici Rock Shox Revelation uřadující se 120 mm zdvihu obdařuji 25% sagu (cca 100 psi) a nastavuji rychlejší odskok. Zbylý čas věnuji narovnání patky přehazovačky, která se bohužel nejspíš při transportu ohnula, přičemž do práce zapojuji několik lidí z okolí. Posed na “Honzovi”  mi  přijde neutrální. Žádný náznak chrtího nebo naopak skládačkového posedu nepozoruji. S mými 175 cm nemám problém se na kolo poskládat.

První metry v sedle vedou po asfaltové cestě. Tuhý rám přenáší veškerou moji vynaloženou sílu k zadnímu kolu. K chuti vystřelit dopředu s každým šlápnutím dopomáhá Maxxis Ardent 2,25” nazutý na 29mm asymetrickém ráfku od firmy WTB. Ten svůj potenciál dokazoval i ve výjezdech, kde držel vynikající grip. Honzo se ve výjezdech nevzpouzí a přední kolo drží pevně u země bez mé větší asistence. Náznaky přizvedávání předního kola se objevovaly až v opravdu prudkých výjezdech, kde bylo lepší sesednout a vzít to ťapťapspecific. Tomu nahrávalo i zvolené zpřevodování. 

Na Honzovi je osazena 11 rychlostní kazeta Sram G1130 11-42t. Tu jsem roztáčel pomocí 32t převodníku téže sramácké produkce. Zde mi chyběl rozsah Eaglu. S Eaglem je to jako s dobrým pitím a jídlem. Hlavně s tím pitím.. :) Jednou okusíte a už nechcete nic jiného, i když to přináší větší investice s pořízením. Ten požitek za to stojí ať už jde o zmiňovaný Eagle, nebo flašku 20 leté whiskey. Technické výjezdy byly s Honzou opravdová lahůdka. S krátkou 415 mm zadní stavbou nebyl problém se vejít do jakkoliv utažených zatáček. Tomu dost napomáhala i vrchní rámová trubka, která díky délce a výraznému sloppingu dávala dostatek prostoru pro manévrování a vyrovnávání těžiště. 

Splašené stádo

S “Honzou” jsem většinu času strávil na Kokostezkách. Zdejší kopce sice nepatří k těm největším v republice, zato nabídnou spoustu technických i hravých sekcí. První traily se snažím volit jednodušší. Jako první volím opravdu jednoduchý a rychlý trail. Ten začíná palbou po louce, která nás vyplivne do lesa. Tento úsek je prakticky rovný bez zavřených zatáček, kořenů apod. Proto zde mívám nejvyšší rychlost. Následuje mírnější zatáčka ústící na užší singlík, co ridera vyplivne do lesa.

Získání rychlosti na louce nepředstavuje s “Honzou" žádný problém. Najíždím do zatáčky, přičemž si pochvaluji správnou nohu dole a trochu oťukávám tuhost rámu. Jenomže… místní gang Black Pigs dostal info, že pod singlíkem jsou nejlepší kořínky v okolí. Neváhali a celou noc patřičně úřadovali. Proto na mě za zatáčkou čeká slušné rytiště. Nalítávám do toho ve full speedu a ruce i nohy nevědí co dřív. Od přední vidlice dostávám slušně nakopáno. Jak se říká “slušnej motokros”.

V tom momentě jsem to spíše přirovnával menšímu zdvihu vidlice. (Nedalo mi to. Proto jsem se večer podíval, zda a kolik tokenů vidlice obsahuje. 35 mm noha Revelationa ukrývala celkem čtyři tokeny. Rozhodl jsem se pro zbytek testu dva tokeny odebrat a snížit tlak na 90 psi. Vidlice se ani po odebrání dvou tokenů při prudkém sjezdu či na brzdách nezanořovala a byla vlídnější při pohlcování nerovností terénu).

Po ustání motokrosové vložky nalítávám do zmiňovaného lesa. Menší traverz v odkloněném svahu. Za ním následuje zmiňovaný slalom mezi břízkama. Zde mě “Honza” překvapil svojí chtivostí měnit směr. Bez sebemenšího zaváhaní reagoval na moje povely. Na předním kole nazutý Maxxis Minion DHF 2,3 v 3Cčku odvádí jsou práci svědomitě. Bez problému drží stopu i na mokrém podkladu pokrytém listím. To se bohužel nedá říci o vzadu nazutém Ardentovi. Na listnatém podkladu se mu vůbec nelíbí. O spolupráci se dalo hovořit na rovném podkladu bez kořenů, kde se posledními silami snažil držet stopu. Jakmile ale Ardent zmerčil, že pomýšlím zmáčknout páčku zadní brzdy, okamžitě se kousl a kolo bez váhání vyslal do smyku. O nějakém brzdném účinku se nemá cenu zmiňovat. Takzvané “sáňkování” mě doprovázelo po celou dobu testování.

Jako další trail volím mojí oblíbenou Milču, kde už na nás čekají prudší padáky, zavřenější zatáčky, pár klopek, ale hlavně strmá pasáž plná kořenů. Opět mě fascinuje schopnost Honzy vystřelit s každým šlapnutím do pedálu. Přicházejí první odkloněné zatáčky v hrabence. Přední kolo se zakusuje zatímco zadní opět posílá kolo do smyku. V druhé zatáčce je už naštěstí vyjetá menší drážka. Díky tuhosti rámu se můžu do kola pořádně opřít. Přichází první větší sešup s dropem ve skalní úžlabině. Ten většinou jen přejíždím. Jenomže “Honza” mě furt nutí zkoušet nové stopy.

V úžlabině se najíždí na menší skalku, ze které se seskakuje, přičemž se objíždí kmen, od kterého je cca půl metru vzdálen kámen. Občas mě napadlo vzít to rovně a přeskočit zmiňovaný kmen s kamenem, ale morál mi to úplně nedovoloval při vidině rozstřelení se o skalní stěnu. Nevím, jestli to bylo počasím, vyspáním nebo naopak únavou a minimální funkcí mého mozku, ale při najíždění s “Honzou” do dané sekce jsem vyhodnotil, že mám správnou rychlost, správné kolo a odpálil to.

S krátkou (415 mm) zadní stavbou je odlepení kola do vzduchu opravdu snadnou záležitostí. Moje vynaložená energie se neztratila ve zdvihu tlumiče nebo v měkké zadní stavbě. Rychlost i výšku bunny hopu jsem trefil, a proto dneska píšu tuto recenzi z domova a ne z nemocnice na kapačkách. Za úžlabinou následují klopené zatáčky, před kterými je potřeba jít výrazněji na brzdy. Díky průletu úžlabiny k nim přijíždím rychleji než obvykle.

Ke slovu přicházejí brzdy Level T. No ke slovu... Level T jsou druhým základním modelem ze série Level od Sramu. Tomu bohužel odpovídá i jejich nechuť dostat se ke slovu. Houbovitý chod se úplně neslučuje s chtíčem Honzů po agresivním zacházením. Nedaří se mi zpomalit na optimální rychlost k projetí a do klopky to rvu, jak se říká “na prase”. V takových chvílích oceníte tuhost celku. Co se týče rámu jsem bez výhrad, ale pláště málem vyplivly duši.

Na řadu přichází rovný strmý úsek prosetý kořeny. V první jízdě této pasáže jsem trochu trpěl. Velká 29 palcová kola toho přejedou hodně, a když se roztočí, tak opravdu valí, ale i tak nezvládnou všechno a mé končetiny byly rády, že tento úsek má jen 30 sekund. Při představě delšího mordoru by nejspíš sabotovaly a odpadly. Druhou a každou další jízdu jsem na to šel jinak. Místo bezhlavého puštění brzd jsem pečlivěji vybíral stopu a hledal i sebemenší odpaly k přeskočení daných pasáží kořenů. Pod kopcem jsem měl o poznání kratší ruce a větší rohlík na obličeji.