TEST: Mondraker Crusher Carbon XR+

S větrem v zádech

Jak začít část s osobními zkušenostmi? Měl jsem tenhle bike k dispozici v redakci vlastně poměrně krátce, s tím, že před tím se na něm vozili (a to doslova) dva moji kolegové, ovšem sepsat test padlo nakonec na mě. Vlastně mi to ale ani nijak zvlášť nevadilo, protože jsem už v nedávné době několik různých ebiků sedlal a tak mě docela zajímalo, jak se podařilo španělákům vyladit jejich hvězdný stroj, od kterého si slibují, úspěch ve stále se rozšiřující kategorii prémiových karbonových elektrobiků.

Mondraker vsadil v tomto případě na kombinaci pluskových sedmadvacítek a vysokých zdvihů, ke kterým přidal plně odpružený masivní rám. Osobně mi tenhle typ elektrokol dává smysl mezi horskými koly snad úplně nejvíc, protože je to kombinace takřka nerozbitná, silně návyková, hodně odolná a navíc při správném nastavení geometrie prakticky nezastavitelná.

Jelikož dlouhodobě teď jezdím několik podobně koncipovaných allmountain biků, bylo zajímavé srovnávat, jak se podobné geometrie v terénu liší svým ovládáním v případě elektrobiku totiž s sebou chtě nechtě musíte vézt dalších deset kg váhy navíc a to není málo. Není to málo ani v případě, kdy s dopředným pohybem pomůže elektromotor, protože masu kola prostě musíte neustále kontrolovat a mít v rukou pocitově daleko větší hmotu s daleko větší setrvačností. Ale k tomu se dostanu později.

Mondraker je známý tím, že u svých kol nešetří dlouhým reachem. Výjimkou samozřejmě nejsou ani nejnovější ebiky. 466 mm na eMko, či 486 mm na eLko jsou hodnoty, které jen tak někdo nedokáže překonat. Spolu s nimi pak sedlový úhel 74,5° a hlavový 66,5° tvoří spolu se 450 mm dlouhou zadní stavbou mix, kterému osobně nemohu u elektrokola vytknout absolutně nic.

Směrem k výšinám

Hned první nasednutí vzbudí dojem, že usedáte za něco exklusivního. Opravdu masivní horní rámová trubka je ostře řezaná a nekompromisně ohraničuje rovnou linii vedoucí k hlavové trubce. O moc užší než 780 mm široká řídítka by nebylo to pravé ořechové. Tu masu karbonu, kterou máte spolu s baterkou a elektropohonem mezi nohama totiž potřebujete dostat pod kontrolu a to se tady bez problému daří.

První rozjezd, krátký, mírný nájezd do terénu a hned kořenitý neustále se zvedající výjezd. Bike ho polyká jako malinu. Ani náznak zaváhání, ani sebemenší ztráta trakce. Stačí jenom sedět a šlapat a šlapat a šlapat. Motor na Boost trochu bzučí, to je pravda, ale když si vzpomenu jak vždycky po zimě sípám a nemůžu popadnout dech v tomto úseku v jeho horní finální části na běžném neelektrickém biku, tak nic podobného se tady rozhodně nekoná. Tohle by dala i moje Terezka, říkám si v duchu a vůbec bych se nemusel bát, že by jí bike katapultoval na záda.

Tohle kolo je opravdu ve stoupáních hodně jisté a stabilní bez jakéhokoliv náznaku zvedání na zadní. Velký palec nahoru v tomto směru.

Plavba trailem

Poté co se vyšplháte na kopec a před tím, než se rozhodnete z něj zase spadnout dolů, je potřeba si bike pořádně osahat. Konkrétně to, jak se s ním kroutí zatáčky, jak dokáže driftovat v odkloněném svahu, nebo kolik práce dá se s ním odlepit od země.

Tady už na jisté limity narážet začnete a předem říkám, že je potřeba brát s velkou rezervou klasické marketinkové pohádky o tom jak je bike obratný, jede tam kam chcete a skáče stejně jako kterékoliv běžné enduro. Srovnávat s běžnými koly samozřejmě nemá valný smysl, protože pokud z tohoto ebiku během dne náhodou přesednete na klasický bike, prožijete si neskutečnou nirvánu a pocit, že jste si do žil stříkli slušnou dávku hélia, jak vás najednou všechno neuvěřitelně nadnáší.

Zatáčky je potřeba se naučit projíždět tak, abyste neskončili ve smyku. Elektrobike dává každým šlápnutím sílu, která se v zatáčce snaží vás z ní spíš vyhodit, než vám jí pomoci projet. Výjimku však tvoří výjezd z klopenky, kdy se narovnáváte, taháte za řídítka a zrychlit potřebujete. Tady vás dokáže bike akcelerovat přesně tak, jak potřebujete a nemusíte se bát, že vás při narovnání smete do strany.

Gravitace je potvora velká. Ačkoliv elektropohon dokáže velké věci při jízdě po přímce. Dostat třiadvacetikilové kolo do vzduchu není nic jednoduchého. Takový běžný bunnyhop s ním uděláte jen při opravdu velké koncentraci a rozhodně ne do výšky, kam jste zvyklí obvykle vyskočit bez problému.

Osobně jsem si prostě zvykl, že když chci do vzduchu, musím si k tomu najít adekvátní místo a něco, co mi s tím pomůže. Typicky kořen, nebo v lepším případě pařez. Ideální je mít na trailu nachystané dropíky, nebo alespoň decentní odpalováky. Pak se mu do vzduchu dostává výrazně ochotněji :-)

Krotit vášně nemusíte

Jízda z kopce dolů je, řekl bych, takovým kompromisem, kde převládají spíše pozitiva před negativy. Rozpohybovat elektrobike směrem z kopce není nic složitého. Ale i tady platí, že pokud nejedete po přímce, musíte se popasovat s nasměrováním o poznání větší masy než jste zvyklí. Kombinaci 160 vidlice a 150 tlumiče bych rozhodně pochválil. Víc zdvihu vepředu se hodí.

Spolu s pluskovými pneumatikami, které jsem si ale v tomhle případě nelajznul upustit na méně než 1,7 baru, kolu sedí a dokáže pobrat v podstatě všechno na co si vzpomenete. Samozřejmě, že je potřeba adekvátně přitvrdit tlak v obou vzduchových jednotkách a to do jisté míry sníží jejich citlivost, ale najít optimální kompromis jde. U pomalejšího sesouvání z kopce jsem měl sice pocit malinko většího zanořování vidlice něž bych chtěl, ale když jsem se snažil ji poté přifouknout na tlak 110 PSI, už se mi zdálo, že tím víc zabíjím její hladké fungování, tak jsem se posléze vrátil k původními měkčímu nastavení.

Pokud bych se měl zabývat ještě samotnou funkcí zadního odpružení, tak musím říct, že se mi nepodařilo ho dostat do dorazu ani při větších skočkách, na druhou stranu jsem nijak zvlášť netoužil po tom dát biku v tomto ohledu za uši a spíš si užíval rychlých táhlých pasáží plných kamenů a kořenů, které prostě tomuto konceptu ebiku ideálně sluší a bike se s nimi dokáže popasovat na jedničku. Až mě v několika případech překvapilo, že jsem se vyhnul defektu.

U běžných biků se snažím soustředit na malé nuance týkající se toho, jak kolo resp odpružení funguje při šlapání. U elektrobiku vám to, jestli se zadní stavba pohupuje ve výjezdu více nebo méně, může být jedno, protože to díky dopomoci motoru prakticky nemusíte řešit. Důležitá je zde daleko více trakce zadního kola a komfort při šlapání. Přesto si i v této disciplíně vede virtuální odpružení Mondrakeru velice dobře a i při otevřeném tlumiči se nijak zásadně nerozhoupává.

Pár "maličkostí"

Bike jsem provětral během dvou nabíjecích cyklů v různých podmínkách a s různým zatížením. Optimistického odhadu dojezdu (cca 100 km) těsně po nabití jsem však nikdy nedosáhl. Dílem to bylo tím, že jsem kolu chtěl dávat fakt za uši, dílem pak tím, že jsem po rovině jezdil jen minimálně. Hned s první baterkou jsem si pak připomněl jak funguje krizový režim motoru v okamžiku, kdy zjistí, že se kapacita baterie blíží ke konci.

Shimano tuhle situaci řeší celkem logicky. Přepne systém do nouzového stavu, což znamená, že se červeně rozbliká symbol posledního dílku baterie a pohon se přepne do eko módu, který vám sice stále pomáhá, ale jen zhruba polovinou svého běžného výkonu. Jakmile se do tohoto stavu dostanete, už to není na žádné velké štreky a je třeba se pokusit co nejdřív dostat k nabíječce.

Baterie je v rámu uložena a zajištěna příkladně. Ve spodní části je chráněna zmíněným robustním karbonovým plátem, který má ale jedno mínus a to je poněkud špatně nahmatatelné zapínací tlačítko. Shimano Steps je totiž v tomto případě nutné zapínat malým spodním tlačítkem na baterii a to je zapuštěné poměrně hluboko pod úroveň zmiňovaného karbonového krytu baterie. Takto prémiový karbonový ebike by přeci jenom mohl mít aktivační tlačítko lépe přístupné. Podobná výtka pak patří i nabíjecímu konektoru, který je umístěný také na spodní části rámové trubky. Pravda, alespoň jsem tady nemusel řešit neustálé uvolňování gumové krytky konektoru jako u podobně koncipovaného BMC AMP, protože tady držela spolehlivě, ale přeci jenom, když se vrátíte ze zablácené vyjížďky, a celý spodní karbonový kryt je pokryt blátem, je lepší nejprve kolo pořádně umýt a pak ho teprve šoupnout do nabíječky.

Mimochodem, když už jsem u toho bláta, tak jsem byl docela zvědavý na to, jak bude tlumič schopen odolávat jeho nánosu od zadního kola, protože díky svému umístění je docela na ráně. V praxi to ale zdaleka tak špatné není, protože zadní stavba má obě strany v místě před tlumičem propojeny poměrně velkou plochou, která funguje právě jako blatník a do inkriminovaného místa pustí nečistot jen minimum.