TEST: Orbea Rise M10

Jízdní dojmy

Testovat ebiky se stalo v posledních letech už téměř denním chlebem. Každý rok jich přibývá, a tak se i v naší redakci objevují stále častěji. Jenomže testovat takhle specifický ebike, který je postavený na poněkud jiné filosofii než jiné nabušené ebiky, se zas tak často nepoštěstí. Ono se totiž není čemu divit, protože výrobců, kteří se pouští na takto tenký led, není mnoho.

Hned od prvního seznámení s kolem jsem si pokládal otázku, kam tenhle bike vlastně patří? Jaké škatulka je pro něj ta správná? Posed na velikosti L byl pro mě tak akorát. Ani dlouhý, ale ani příliš krátký. Svou pozici jsem si našel okamžitě. To, že šlapu, pod sebou a nikoliv před sebou se ukázalo hned v prvním výjezdu, což je logické, protože Rise atakuje hranici 77° sedlového úhlu, což je pro takto koncipovaný ebike ideální hodnota, protože i při vyšším zdvihu, i při měkce naladěném odpružení máte i v hodně prudkých výjezdech kolo pod kontrolou a nemusíte ho krotit jako neposedného Šemíka.

Jak to jezdí

Vlastně už i ve výjezdech mi přišlo, že mám pod sebou poměrně agilní stroj, který jakkoli se tváří jako allmountain bike, projevuje se jízdně spíše jako trailbike s vyššími zdvihy. Rozvor není zbytečně dlouhý a především vidlice není sjezdově položená, jak je dnes stále více běžnější u enduro modelů. Řídit a měnit směr jízdy tak můžete, jak se vám zamane, a bike reaguje opravdu rychle a přesně.

Výsledná agilita a ochota měnit směr jízdy podle mě tak trochu využívá i toho, že ve spodní rámové trubce je výrazně lehčí (menší) baterie, než je obvyklé u klasických "těžkotonážních" elektrokol. Prostě tak nějak cítíte, že máte v rukou sice ebike, ale o poznání méně oplácaný, než je obvyklé, a v ovládání je to sakra znát.

To, co vnímáte jen okrajově při jízdě do kopce, naplno vynikne na trailu a v technických sjezdových pasážích. Úspora kolem 5 kg oproti klasickým ebikům totiž dělá opravdu divy a to musím říct, že jsem v testu měl k dispozici jednu z těžších karbonových specifikací a Orbea umí postavit Rise ještě o víc než kilo lehčí.

Asi nejvíc je nízká váha znát samozřejmě ve skocích. S ebikem se snažit o nějaké bunnyhopy nechcete, ale tady to zdaleka není jen o dropech a seskocích. Rise se při troše umu (a síly) umí vznést do vzduchu poměrně snadno, tedy myšleno na ebike :-). Přeci jenom stále se bavíme o osmnáctikilovém stroji, který má raději stálý kontakt se zemí, aby mohl pořádně fičet.

Pocitově je bike hezky vyvážený, a pokud mám po testu zpětně zhodnotit, kam bych ho zařadil, tak jednoznačně říkám, že mezi trailbiky, protože jeho limity v geometrii, především v hlavovém úhlu jsou právě v těžších sjezdech docela znát. 66° je dnes spíše XC hodnota, která je ideální na to nebláznit, ale když potřebujete občas něco sjet, tak vás v tom nenechá.

Elektrické zkušenosti aneb "chcíplý ebike"

Doteď jsem se snažil popisovat jízdní vlastnosti rámu jako takového bez toho, abych do něj míchal elektriku. Jenomže elektrika tady je a funguje opravdu specificky, takže teď se zaměřím naopak jenom na ni.

Pro začátek musím vysvětlit ten nadpis. "Chcíplý ebike" je přezdívka, kterou jsem dal všem podobně koncipovaným elektrokolům a vychází z toho, že dostanete v podstatě poloviční baterku (360 Wh), a o třetinu nižší výkon pohonu, který je fakticky v tomto případě omezený maximálním točivým momentem 60 Nm.

Mírně úsměvným paradoxem tady je označení pohonu Shimano STEPS EP8 RS. V našich končinách jsme totiž zvyklí, že si pod RS představujeme nabušené výkonné verze motorů zatímco Orbea Rise to má naopak.

Stoupací režimy jsou zde tři a odstupňované jsou podobně jako u klasického EP8. Displej vám ale průběžně ukazuje, na kolik procent vám motor pomáhá, a jelikož jsou režimy poskládány v podstatě rovnoměrně, tak v základním "eko" módu sotva vnímáte, že vám motor nějak pomáhá. V kopci je znát až prostřední režim, který pustí pohonnou jednotku někam k 60 %.

Pokud se dostanete do míst, kde potřebujete využít pohon na maximum, musíte zařadit nejsilnější boost režim. Ten už vám sice opravdu znatelně pomáhá, ale s klasickým Boost režimem, na který jsme zvyklí z běžných ebiků, toho příliš společného nemá. Náběh je plynulý, zdaleka ne tak nakopávací a je potřeba si navíc dobře hlídat také kadenci, protože když se zapomenete a necháte zařazený těžší převod, pohon vás rychle donutí přeřadit, protože nedostatek síly jinak vede ke ztrátě rychlosti.

Během testování jsem si říkal, jak nejlépe popsat "slabost" pohonu. A ono ji vystihuje nejlépe asi to, že je to prostě jako kdybyste jeli na klasickém ebiku v prostředním režimu. Navíc mi přišlo, že pokud chcete dostat z RS pohonu opravdu tabulkově špičkový výkon, musíte sami pořádně šlápnout do pedálů, protože když to neuděláte, tak ze sebe ani boost nevydá maximum. Tohle by bylo asi na delší a podrobné porovnávací testování, ale řekl bych, že klasický boost režim u EP8 po vás nevyžaduje tolik vašeho vlastního výkonu, aby zatáhl na maximum, jako vyžaduje RS verze EP8.

Fakticky to znamená, že EP8 RS v Orbea Rise je postavený přesně tak, abyste si museli i vy sami pořádně máknout, což je sice pro většinu příznivců ebiků nepřijatelné, ale současně nabízí hodně zajímavý koktejl pro aktivní bikery, kteří se nepotřebují jen pohodlně vozit, ale jsou ochotní sami zabrat a dostat tepovku do červených zón :-).

Na jeden den jsem vyrazil na Rise na Trutnov Trails, abych si vyzkoušel, resp. potvrdil mé dříve získané postřehy s provozem tohoto biku. První ranní výjezd panského stoupáku proběhl až na několik krátkých úseků téměř bez aktivace pohonu s tím, že jsem se držel výjezdového tempa mého brášky sedlajícího klasický bike. Nikam jsme se nehnali, ale ani jsme se úplně neloudali a výsledný čas tomu odpovídal; 20 min 12 sekund. Druhý, předobědový výjezd už jsem pojal naopak jako ryzí test elektrických schopností ebiku a na boost ho absolvoval komplet kromě malého zdržení způsobeného čekáním na předjetí v jedné z užších pasáží. Výsledek: 10 min 49 sekund, ale ve výrazně vyšších tepovkách a adrenalinu a zřejmě jsem tu také během intenzivního řazení zadělal na následný problém s přetrženým řetězem, který jsem musel opravovat o pár kilometrů později.

Na TT jsem si také naplno uvědomil, jak velký plus je nižší hmotnost tohoto ebiku, kterou naplno využijete ve sjezdech. Pokládat se do klopenek nebo projíždět pomalejší úseky plné zatáček je prostě na Rise úplně jiné než s 24 kg ebikem. Nemusíte zdaleka tolik řešit těžiště a přemýšlet dopředu, co uděláte. Druhá a třetí jízda dolů už byly pocitově blíž jízdě na normálním kole.

Naprosto zásadním zjištěním, co se týká dojezdu, pak bylo finální resumé dne stráveného na Trutnov Trails. 48,68 km ujetých během 3:50:36 hod s nastoupanými 1196 m. A baterka v kole hlásila stále ještě tři zbývající čárky!!! Tohle jsem tedy opravdu nečekal. Pravdou je, že zejména zpočátku jsem jezdil hodně za své, jednak proto, že jsem měl dost sil, a jednak proto, že to i na 18 kg ekole prostě šlo až překvapivě snadno. Jak den ubíhal a sil ubývalo, elektropohon pracoval častěji, ale nikoli proto, že musel, ale spíš proto, že zcela rozptýlil mé obavy, zdali dokáže bez nabíjení vydržet celý den v poměrně intenzivním provozu, a já se přestal bát toho, že by mě v posledním výjezdu dne někde nechal na holičkách :-).

Samozřejmě že jsem jindy a jinde podnikl i mou oblíbenou vyšťavovací - testovací zkoušku baterie, která vydala následující čísla: 41,83 km nastoupáno 914 m. I to jsou ovšem vynikající čísla na to, že zde má baterie kapacitu pouhých 360 Wh a trápil jsem ji pouze v boost režimu.

Praktické poznámky

Na závěr jsem si nechal pár praktických poznámek, které jsem si udělal během testování. Co mě na kole trošku štvalo, bylo to, že v něm občas cvakala při jízdě vnitřní kabeláž. Zřejmě to dokáže zručný mechanik vyladit, ale je k tomu potřeba rozebrat kompletně kolo a zřejmě i vyndat motor a následně vše ošetřit, připevnit a odhlučnit a zase složit zpět a do toho se sami rozhodně nechcete u ebiku pouštět.

Absence STEPS displeje mi na kole vlastně ani nevadila. Z počátku jsem jezdil úplně s holým kokpitem, posléze jsem si na řídítka dal svůj Garmin a spároval s kolem tak, abych mohl sledovat, jak fungují jednotlivé režimy. Co mě ale trochu zarazilo, bylo, jak nevzhledně je provedeno připojení bluetooth jednotky ke kabeláži před řídítky. Přeci jenom u kola za víc jak 200 tisíc bych čekal sofistikovanější způsob než elektrikářskou plastovou pásku...

Naopak, Fox odpružení fungovalo bezvadně, zobalo i poměrně malé nerovnosti a nemusel jsem ho nafukovat na víc, jak to obvykle musím dělat u klasických ebiků, abych zabránil nadměrnému noření vidlice do zdvihu během intenzivnějšího brždění. K řazení XT netřeba nic dodávat, snad jen to, že v permanenci byla odřazovací páčka, u které jsem opravdu často cvakal i víc než o dva převody dolů.