TEST: Pells Root

Jízdní dojmy

První setkání s Rootem započalo stejně jako ve většině případů… kurýrem a rozměrově prostornou krabicí. I když člověk ví, co z toho vytáhne, radost, očekávání, a především zvědavost se vždy dostaví. V tomto případě byla zvědavost vystřelena váhou samotné krabice. Ta byla umocněna i samotným vytahováním kola. Ano první, co jsem po sestavení kola provedl, bylo zavěšení na váhu. Člověk po tolika letech od určitých druhů kol něco očekává a váha je jedním z kritérií a veličinou, jež se podepíší na celkových dojmech. Váha se v případě eLkového rámu zastavila na čtrnácti kilogramech a šedesáti třech gramech. Inu, Root nepatří mezi nejlehčí hardtaily, které dnešní trh nabízí. Ale již několikrát jsem se přesvědčil, že váha není všem zvlášť pro pevňáka stavěného do trailů.

Vzhledově mi rám sedí. V jednoduchosti je síla, a to platí i o Rootu. Výrazný sloping rámu podtrhnutý kultovní vidlicí Marzocchi ve mně evokuje pocity, že přede mnou nestojí horské, ale dirtové kolo. Snad jen delší vrchní rámovka mě pocitově vrací.

Do testu jsem na svých 175 cm vyfasoval eLkový rám, což není má standardní velikost. Ale u Rootu to tolik nevadilo. Posed nebyl natažený ani naopak přehnaně vzpřímený. Řekl bych, zlatý střed pro mou výšku. Co musím vychválit, je sedlo. I při delším transferu moje zadní partie vůbec neprotestovala a já se tak mohl soustředit na to, jak kolo i přes svou váhu krásně jede.

Musím přiznat, že při přesunech i samotných výjezdech jsem kilogramový hendikep kola nepociťoval. Výjezdy se nesly v podobném duchu. Jen řešit stopu, správný převod a plíce. Kolo každým šlápnutím bez přizvedávání předního kola stoupalo. To především díky geometrii, která pro mou škodu byla možná o velikost výše. Při stoupacích manévrech jsem si užíval volnost nad samotným rámem, který svým velkorysým prostorem dovoloval všelijaké grimasy nutné k získání rovnováhy v technických pasážích.

První z pocitů, které se mi pod kůži vryly při sjíždění trailů, byl spojen s vidlicí. Ta mě svou jemností odtrhu a svým sametovým chodem utvrzovala, že pro ni bude opravdu těžký oříšek najít terén, kde by se zapotila nebo si nedej bože sáhla na samotné dno zdvihu. Jejím osazením na tento model letí velké plus do Pellsu. Opravdu geniálně sekundovala rámu v jeho sjezdové hře. Nevím, jak to v Brně kluci udělali, ale i rám v tomto směru dodával velkou porci komfortu a jen opravdu táhlejší rozbité pasáže mě nutily sáhnout po brzdách a upravit rychlost.

V přímém sebeprudším klesání Root bez nervozity držel zvolenou stopu a já tak nemusel sahat po sekundárních trenkách. Váhu samotného rámu jsem začal pociťovat při odlepování na všech možných hranách. Všude, kde to jen šlo, mě kolo nutilo k odlepování a zkoušení, co můj bajkerský um ještě dokáže. Menší nadváha Rootu (i moje) sice byla znát, ale fun faktor to nijak neovlivnilo. První roztržka přišla v utaženějších zatáčkách a klopkách, kde jsem byl dlouhej a dalo poměrně hodně úsilí „Kořena“ zlomit. Samozřejmě se naše souhra s najetými kilometry zlepšovala, ale ten očekávaný pocit hravosti se ne a ne dostavit. Tím neříkám, že Root není hravé kolo. Po několika měsících jsem si opět skvěle zablbnul a potrápil své jezdecké vlastnosti, které právě hardtaily dokážou skvěle. To ale… jak by se kolo chovalo v menším čísle podání? Ztratilo by na jistotě v prudkých rozbitých trailech a naopak dodalo více hravosti? Nebo by se tyto dvě vlastnosti vyrovnaly v mojí 175cm spokojenost? Dle geometrické tabulky bych se přiklonil spíše k té druhé variantě.

Komponentově kolu nemám co vytknout. Rozhodně mě svým nekonečným zdvihem potěšila sedlovka zakončená povedeným sedlem. O Marzocchi se radši nebudu rozepisovat, protože tolik chvály by zabralo na několik odstavců. Brzdy též plnily svou funkci nad očekávání.