TEST: Rock Machine Blizzard TRL 90-29

Jízdní vlastnosti

Když se řekne Rock Machine Blizzard, téměř okamžitě znalým věci naběhne ještě jedno jméno, a to Jára Spěšný. Už je to pár let, co se tenhle člověk postaral o představení nové rámové platformy a také odpružení, nicméně FPS (Floating Pivot Suspension) stále má co nabídnout, byť v některých ohledech jde již o "veterána".

Původně byl tenhle rám koncipovaný pro 27,5" kola a teprve postupem času byl upraven pro 29 a vyšší zdvihy. Základní koncepce rámu ale zůstala a z toho pramení pár "ale", která jsem z dnešního pohledu vnímal ani ne tak jako čisté zápory, ale spíše úlitby generačnímu postavení tohoto modelu. Takže pojďme na to.

Posed

Tyhle srovnávací pocity jsou vždycky závislé na tom, jaké mám zrovna doma další tesťáky, se kterými dotyčný bike střídám. Nebudu vám prozrazovat jejich konkrétní jména, jen to, že šlo vesměs o rámové novinky roku 2019 nebo 2020. Hned při prvním nasednutí na Blizzarda mě proto trkla celkem hodně krátká stavba rámu, kde se pozice sedla dohání položenou sedlovou trubkou. Výsledek? Šlapete výrazně více před sebou.

Druhý jasný dojem, který jsem získal během několika okamžiků, je zvláštní kombinace vysoko položeného středu a naopak nízko položených řídítek a tím pádem i relativně nízkého stacku. Jako by se tady Rock Machine snažil dohnat krátký rám a za každou cenu se snažil zesportovnět úchop řídítek, a to i přes použití hodně krátkého představce.

Kombinace, která vám přijde zvláštní, pokud čekáte podle zdvihů téměř enduro kolo, ale když se s bikem po chvilce sžijete, a pochopíte, kam ve skutečnosti míří, přestane vám tento původní pocit vadit a začnete si na něj zvykat a záhy si najdete polohu, kterou vezmete za svou.

Výjezdy na morál

Pamatuju si, když jsem měl před lety možnost poprvé se svézt na 29" Blizzardovi. Oproti starším bikům to v té době byl velký posun. Jenomže léta běží, doba se mění a s ní přicházejí další evoluce progresivních geometrií a to, co bylo cool před třemi roky, se dnes dá při troše diplomacie označit za konzervativní pojetí. S příchodem vyšších zdvihů u Blizzardů se sice o něco změnily úhly, nicméně nejsem si úplně jistý, jestli se při tom myslelo i na výjezdové vlastnosti.

Jasně. Řeknete si, že u endura se zdvihem 150 mm asi nejsou výjezdové schopnosti úplně největší prioritou, ale tak nějak mám takový pocit, že první Blizzardy prostě zvládaly kopce zdolávat lépe než tento. V prudším sklonu je tady prostě jasně znát, jak šlapete před sebe a vaše těžiště je zbytečně moc vzadu. Pro udržení předního kola na zemi je tak potřeba se výrazně posunout na špičku sedla.

Odpružení je tady pojaté jako velice aktivní, což nebývá u virtuálů úplně zvykem, nicméně Rock Machine si dal práci, aby tuhle vlastnost poladil hned na počátku a to chválím. Při výjezdech to ale znamená, že pokud nechcete, aby se pod vámi kolo pohupovalo, raději si páčkou utlumte chod tlumiče a budete výrazně méně vystaveni pohupování.

Rychlost, točky, DH ready?

Jestliže výjezdy bych nazval pomyslnou achilovou patou tohohle biku, tak všechny ostatní disciplíny už bavily podstatně víc. Poměr zdvihů 150 vpředu a 140 vzadu sice evokuje podstatně drsnější bike, než ve skutečnosti je, ale i tak jsem během několika vyjížděk docela přišel na chuť této kombinaci, která společně se zmíněnou geometrií dávala dohromady docela zajímavý mix vlastností.

Asi nejlepší dojem na mě bike udělal v rámci méně náročných trailů s občasnými skočkami a zatáčkami. Tady vyšší zdvih vidlice nepřekážel, naopak se staral o odfiltrování i větších nerovností, ale ke slovu přišla kratší geometrie i strmější úhel vidlice. Okamžité reakce na řízení a obratnost biku při potřebě rychle změnit směr jsou vlastnosti, které prostě musím v tomto ohledu chválit.

Jestli ale čekáte od tohoto biku vysloveně nabušené enduro, tak buďte na pozoru. Na snazší české tratě možná stačit bude, ale v porovnání s moderními stroji dnešní doby bude zaostávat, a to zejména ve své stabilitě. Kratší rozvor i reach, hodně krátká zadní stavba a naopak postavená vidlice a výše položený střed prostě společně nedokáží nabídnout takovou stabilitu, kterou dnes disponují sjezdovou geometrií vybavené enduro speciály. Pokud ale umíte jezdit, máte cit pro přesné řázení a Rock Machine je vaše srdeční záležitost, bude vám tenhle Blizzard víc než dobrým parťákem na vašich oblíbených trailovacích výletech.

Pár slov k zelenému odpružení

Asi by nebylo úplně dobře, pokud bych se v tomto testu nezmínil ani slovem o funkci odpružení. Právě volba odpružení od americké značky DVO je totiž hlavní novinkou, která se objevila meziročně v rámci Blizzardů. Tahle spolupráce má totiž hned několik podtextů, možná mírně spekulativních, nicméně rozhodně zajímavých.

Zaprvé, DVO se dá až neuvěřitelně dobře a snadno ladit. Zadruhé, do Rock Machinu přichází jako tovární jezdec Michal Prokop. Zatřetí, jestlipak už by náhodou nebylo na čase začít připravovat něco nového?

Vzduchový tlumič Topaz umí být supercitlivý v režimu rychlé komprese, a umí být také i hodně líný při maximálním utlumení. Co naopak neumí, je úplný lockout. Tedy jak jsem již krátce naznačil na začátku testu, dokáže hodně pomoci ve výjezdech v zavřené poloze, ale k úplnému zavření a vytuhnutí ho prostě nedonutíte. Navíc je potřeba zmínit ještě jednu malou vadu na kráse jeho expanzky, a to tu, že kvůli ní nedáte do rámu bidon. Úchyty na spodní rámovce by byly, ale poloha láhve v tomto místě prostě koliduje s expanzkou :-(.

Ohledně vidlice je dobré si nejprve nastudovat, co všechno a jak se dá ovládat, protože je toho opravdu dost. DVO má oproti tradičním výrobcům vidlic jednu zajímavou vlastnost, a to tu, že negativní komora je řešena pružinou. Díky tomu máte možnost snadného nastavení a vidlice nechodí tolik do zdvihu. Celkem snadno se tu dá pracovat i s tokeny uvnitř vzduchové komory, takže doladíte i menší nebo větší progresi vidlice. A pozor, regulační páčka pro nastavení tlumení na pravé noze funguje opačně než u Foxu nebo Rock Shoxu. Proti směru hodinových ručiček utahujete, po směru povolujete.

V praxi je vlastní odpružení krásně citlivé, tedy pokud chcete, aby citlivé bylo. Klidně bych to přirovnal ke Kashimě od Foxu, která reaguje brilantně i na nejmenší nerovnosti. Přiznám se, že jsem většinu testu trávil spíše ve švihovém trailovém režimu s o malinko vyšším tlakem v obou tlumících jednotkách, ale pokud bych plánoval výlet s kolem do bikaparku, nebo nějaké jiné lokality plné zrádných větších dropů a skoků, asi bych si ještě pohrál s posunem progrese.

Musím říct, že na mě bike působil celkově hodně lehkým dojmem, byť měl přes 15 kg. Na to, že jde o hliníkový rám s poměrně vysokými zdvihy, je to hodnota hodně dobrá. Nevím, jestli bych dokázal najít více výrobců, kteří jsou ochotni nabídnout prémiové odpružení spolu s hliníkovým rámem za peníze alespoň vzdáleně se blížícím tomuto kousku.

Jinak k ostatnímu osazení musím říct jen jedno. Nezklamalo. Nové dvanáctkové Shimano XT podle mě nemá chybu ani v tom, jak funguje, ani v tom, kolik stojí nebo jak vypadá. Pravda, nechápu proč výrobce ošulil v tomhle případě brzdové kotouče a místo plnohodnotných XT osadil nižší verzi, ale nic to nemění na opravdu skvělé dávkovatelnosti i ergonomii nových pák. Kombinaci plášťů od WTB nebylo moc co vytýkat. V jarních měsících se příkladně zakusovaly i vedly a vlastně si ani nevybavuju, že by mě někde vůbec vypekly. Tvrdší směs navíc slibuje i slušnou životnost a tím pádem i nižší náklady na provoz. Suma sumárum tak dostáváte komplexně pojatý trailbike s lehkým přesahem do náročnějších gravity disciplín.