TEST: Whyte T-130 SR

Jízdní dojmy

Musím se přiznat, že jsem se opravdu těšil, až se na T-130 svezu. Už to bude nějaká doba, co jsem pod sebou měl méně jak 140 mm zdvihu.

Po nasednutí na kolo jsem se cítil jako doma a nemusel jsem si na nic zvykat, tedy až na nemožnost přitáhnout si páčky brzd. Posed při mé výšce 175 cm není nikterak natažený a na kole se mi sedí pohodlně. Na první trail jsem se musel přesunout po silnici, takže zamknout tlumič a vyrazit. Kolo se stalo rázem pevňákem a šlo příkladně za pedálem. Dost tomu pomohl vzadu zvolený plášť, který se pak na trailu úplně neosvědčil.

Pod kopcem přepínám trail mód. Stoupání začíná pozvolna. Kontroluji zadní tlumič, při šlapání se žádné velké pohupování nekoná a příkladně kopíruje terén. Přichází tzv. stojka. Zde už bylo potřeba více zatížit přední kolo, abych ho udržel při zemi. První trail “na seznámení” volím šlapavý s kompresemi, slalomem mezi stromky, občas kámen, občas skalka doplňující utaženými zatáčky. Jak se na tomto trailu s většími koly pozn. (delší, větší zdvihy) trápím, tak na T-130 si to užívám.

Kolo reaguje na každý povel a za pedálem jde ochotně. Do zatáček se pokládá bez protestů a díky tuhosti zadní stavby se do ní můžete opravdu opřít. Přichází první komprese zakončená levotočivou zatáčkou, kde je potřeba si i trochu šlápnout, a taky první neduh. Ne ani tak kola samotného jako přední vidlice. Foxynu jsem nafoukal na 30 % sag. Ano, krásně zobala, využívala většinu zdvihu i při větších skočkách bez dorazu, ale ta ponorka!! Jakmile se trail nasměroval směrem dolů, tak s ním šla i vidlice, která se zanořila do většiny zdvihu. Takže zastavit a natlačit pár psů. Takhle to opakuji ještě několikrát... Nakonec jsem se smířil s menší citlivostí na začátku zdvihu, abych eliminoval zanořování.

Jako další trail na test volím můj neoblíbenější, na kterém se ze začátku trochu dupe, následuje pár utažených zatáček a po tom, co se trail zlomí, přichází na řadu klopky, dropy, půjezd mezi skálami a nakonec palba v kořenovém ráji doplněná kameny a zakončená vysílákem. Nahoře plně otevírám tlumič. Při šlápnutí do pedálu kolo rázem vystřeluje kupředu. První dvě zatáčky jsou odkloněné v hrabance. Přední kolo se zakusuje a krásně drží směr. Bohužel to zadní si řeklo, že nemá hlad a posílá zadek do boku, kde se pak kousne o kořen a Honzika vysílá z kola ven.

Crossmark je sice super jezdivá guma, ale zatáčky na sypkém ji moc nejdou a to jsme se ještě nedostali k brzdění! Na řadě je dropík s dopadem mezi skály a hned za ním následuje klopenka navazující na druhou, která vysílá na traverz. Zde si T-130 vede bravurně a já se jen utvrzuji v tom, jak je to hravé a tuhé kolo, co vám dovolí do klopky přijet zavřenější stopou a i tak vás z ní vystřelí správným směrem. Přichází strmá palba po kořenech. Zde už mi 130 dává jasně najevo skorosundáním dlaní z gripů, že zde je její limit.

130 mm zdvihu toho nepohltí mnoho a já dostávám slušně nakopáno, což mě nutí zpomali. TRP brzdy jsem měl v rukou poprvé. Bohužel o nich nemůžu říci, že by měly výkonu na rozdávání a po delším sjezdu vadly. (Možná by jim pomohly jiné desky, větší kotouče). Trochu zamrzí u kola, co umí jet tak rychle z kopce, ale cenová politika je neúprosná. Naštěstí u vyšších modelů jsou brzdy od renomovanějších dodavatelů.

Po srovnání rychlosti se snažím 130 odpalovat od malých kořínků přes ty velké. Skáču, pumpuju, dostavuje se flow a já si to neskutečně užívám. To kolo mě vyslověně i díky 420 mm dlouhé zadní stavbě nutí odpalovat na každé muldě nebo kořínku do vzduchu. Dole po vyklepání rukou (bohužel ještě nemám ruce motokrosaře) následuje Black Dog. Strmé sjezdy v hrabance a i tam mě trailožrout překvapuje vysokou stabilitou a chtíčem jet pekelně rychle.

Závěrem pár dojmů v bodech:

+ Agresivní, hravá geometrie
+ Tuhost zadní stavby
+ Doživotní záruka na ložiska
+ Teleskopická sedlovka chodila vzorově po celou dobu testu
+ Intergrip
+ Absence přesmykače
+ Čistý vzhled

- Barevné kombinace se nemusí všem zavděčit
- Brzdy
- Zvolený zadní plášť
- Vůle na ovládací páčce sedlovky
- Horší chod řazení