Tomáš Danačík míří ze silnice do terénu na MTB

Čerstvě třiadvacetiletý rodák z Lanškrouna začínal jezdit na kole jako desetiletý kluk v lanškrounském týmu SKP Duha. Jako nadějný junior zamířil do CK Windoor´s Příbram, kde strávil dvě sezony, a svůj talent rozvíjel poslední čtyři roky v elitní tuzemské silniční stáji PSK Whirlpool-Author, respektive Bauknecht-Author.

Jak se dozvíte v našem rozhovoru, do kariéry Tomáše Danačíka – reprezentanta ČR v kategorii do 23 let - vloni významně zasáhl těžký pád, který div že neměl tragických následků. I po něm se ke kolu vrátil, ale letos dospěl k rozhodnutí opustit profesionální silniční cyklistiku a vrhnout se i na studium, na které dosud tolik času neměl. Neznamená to ale, že „Dandy“ s cyklistikou končí – naopak. Vídat jej v příští sezoně budeme kromě silničních závodů i na MTB maratónech, neboť se stává novou posilou týmu Ghost-Rubena.

Nedávno jsi slavil narozeniny, takže dodatečně všechno nejlepší!
Děkuji. Přijde mi, že je slavím nějak často (smích).

Když mám já narozeniny, něco mě nutí bilancovat svůj život a vyvodit z toho nějaké důsledky… Máš to taky tak? Je ten přechod na bajky způsobený třeba tím bilancováním?
Ano. Proto říkám, že je slavím nějak často. S tím bilancováním máš pravdu, čas letí a roky přibývají, proto jsem si v sezoně 2013 jeden den řekl, že začnu myslet víc racionálně a musel jsem si na rovinu říct, jak chci, aby vypadal můj život.

Jak dalece k tomu rozhodnutí přispěl tvůj těžký pád, který jsi utrpěl předloni?
Ten pád dnes beru jako varování. I když samozřejmě, kdybych dostal nabídku do ProTour nebo do nějakého jiného týmu, ve kterém bych viděl budoucnost, tak se takhle nerozhodnu. Moje rozhodnutí je souhrou mých priorit, které jsou ovlivněny jistými skutečnostmi.

Na silnici jsou pády na denním pořádku, ale tady ti šlo o život, pokud se dobře pamatuju. Připomeň, co se vlastně stalo…
Loni v květnu jsem startoval s reprezentací U23 v Polsku na etapáku Carpathia Tour. Měli jsme v pořadí Jakuba Nováka, který mohl celý etapák vyhrát. Poslední etapa byla pro nás jak dělaná a věděli jsme, že Kuba může vyhrát i tu etapu, což se mu nakonec opravdu povedlo, mimochodem. Ke konci závodu jsem jel za trenérem poradit se do auta a říct situaci, jak to vepředu vypadá. Když jsem se vracel pelotonem, tak ale došlo k pádu. Já jezdím stále na kraji, abych padal do měkkého. Ten smotek jsem viděl, tak jsem si sjížděl ke krajnici, ale bohužel tam byl potok a tak jsem se rozhodl, že raději spadnu na kola. Bohužel jsem se v tu chvíli ale opřel řídítky o zábradlí a to už mě nepustilo. Zábradlí nebylo takové jako známe v ČR, ale končilo nezaoblenou, ostrou traverzou (ve znaku T) a to „téčko“ jsem si zabodl do stehna (vnitřní stranou stehna), katapultovalo mě to a rozseklo mi to helmu až na hlavu. Přelámalo mi to lícní kosti a přerušilo hlavní žílu v noze. Přesto jsem slezl ze zábradlí a chtěl jsem jet dál. Když jsem nasedal na kolo, tak si říkám: „Ty kráso, tady někdo pěkně krvácí“. A pak jsem uviděl tu díru v noze. To nebyl pěkný pohled (podrobně o Danačíkově pádu informoval server cyklonovinky.cz– poznámka redakce).

Prý jsi málem přišel o nohu…
Ano. Já nemám rád lidi, co se neradují a snažím se i v té nejhorší situaci dělat legraci, ale když jsem se s panem primářem smál, tak mi říká, že to zas taková legrace nebyla, poněvadž o necelý centimetr vedle, tak jsem přišel o nohu. O centimetr vedle je tepna.

Předpokládám, že přilbu od té doby z hlavy už nesundáš…
Nesundám! Ani když jsem přejížděl někde z cíle na hotel, tak mě vždy náš masér upozorňoval na helmu. A já ji měl úplně durch, už jsem ji nechtěl mít na hlavě ani minutu, ale vždy jsem si ji raději vzal. To už 2 roky před tím mi na mistrovství Evropy zachránila hlavu, vyjel jsem bez ní a Martin Hunal říkal: „Dandy, vezmi si ji. Spadneš, já ti budu volat sanitku. Jsme v Itálii, pojedeš do nemocnice…“ já se smál, ale opravdu jsem si ji raději vzal a za první zatáčkou jsem spadl a helma mi praskla. Děkuji mu za to ještě dnes! Ale myslím si, že naštěstí ta éra (ne)vození helem je pryč. Myslím si, že helma už naštěstí doplňuje krásu cyklistické projížďky.

Na kolo ses ale vrátil, v kariéře jsi pokračoval…
Vedení se ke mně postavilo velmi seriózně. Po zranění, které se mi stalo začátkem května 2012, jsem v tom roce potom už startoval na mistrovství republiky. Týden před tím jsem startoval v Rakousku na etapáku. Během etap jsem ale zastavoval a kontroloval jizvu na noze, poněvadž občas ještě lehce krvácela a hlavně mě v ní často brnělo. Chtěl jsem jít opět za svým snem, být profesionál.

Zůstal jsi v týmu Bauknecht-Author. Je to jeden z nejlepších týmů v Česku, ale zároveň nemáte vždy jednoduchou úlohu v pelotonu…
Když si na sebe oblékneš dres Bauknecht – Author, jsi jak černá tečka na bílém podkladě. V balíku tě nikdo nenechá jet, ani metr. A když je papírově slabší, tak ti často ani nevykoukne z háku. Obléct si dres jiných českých týmů, tak věřím, že bych se na pódium v Českém poháru dostal. Ale takový tým jako je Bauknecht – Author, musí vyhrávat a to u nás uměl dobře Buchajda (Tomáš Bucháček – poznámka redakce)! Tudíž když jsi někde v dobré skupině a je tam i někdo z tvého týmu, kdo může vyhrát, děláš pro to maximum.

Jak se ti tedy letos dařilo?
Letos jsem žádný výrazný úspěch neměl. Když se mi jezdilo dobře, tak mi začaly růst tři moudráky. A ke konci sezony mě už tým ani nenasazoval, protože věděl, že chci skončit.

Z jednoho z nejlepších silniční týmů v Česku přestupuješ do MTB týmu Ghost-Rubena. Jak to vzniklo? Proč zrovna tento tým?
Bauknecht – Author má sídlo v Hradci Králové. Podmínkou pro mě před čtyřmi lety bylo, že tam budu trvale bydlet. Mně se tam líbilo a toto rozhodnutí mě v životě postavilo na vlastní nohy. První rok jsem tam bydlel jenom se Španělem Reynesem, tak jsem musel trénovat i s jinými závodníky z okolí, jako je Horák, Hruška, Vokrouhlík a Kijevský. S Martinem Horákem jsem trénoval často a samozřejmě jsem mu i říkal, jak to vidím do budoucna. Rozhodl jsem se pro vysokoškolské studium a Martin mi řekl, že vysoká škola není žádná překážka v závodění a tím, že Ghost – Rubena chce vyhrávat jak bikové maratony, tak i silniční, tak nebylo ani složité se domluvit. Popravdě: studovat prezenčně veřejnou vysokou školu a jezdit profesionálně nejde! Já jsem změnil priority a cyklistiku chci spojit s vysokou školou. A tým Ghost – Rubena mi nabídl uskutečnit toto spojení.

Zůstaneš ryzím bikerem a zanevřeš na silnici, nebo si občas ještě nějaký silniční závod střihneš?
Na silnici určitě nezanevřu! Jak říkám, chceme vyhrávat jak bikové maratony, tak silniční amatérské závody. Chtěli bychom být hodně vidět na domácí amatérské scéně. A to je pro mě stále pěkná motivace.

Budeš v něm pokračovat jako profesionál, nebo už budeš hobby jezdec?
Lhal bych, kdybych řekl, že nechci být profesionál. Čím dál tím víc vzpomínám na závody, jako je Tour de l´Avenir, Girro della Toscana, ale teď budu amatér. Dle mého názoru je profesionál ten, který se věnuje cyklistice za každou cenu. To znamená, že ráno vstane, jde se na lačno projít, dá si někde nějakou snídani a jde dělat něco do nastávající sezony. Profesionál není ten, který vstane a přemýšlí, co dělat, a proto se jde někam podívat, poněvadž venku prší. Profesionál dělá cyklistiku na 100 % a ví, že chce být nejlepší.

Máš nějaké ambice do sezony horských kol?
Ambice určitě mám. Mně se moc líbí horské maratony. Takové závody mají smysl, jak pro profesionály, tak pro normální veřejnost. XCM závody vyhraje i silničář. Takové články jako: „Biker vyhrál český pohár na silnici,“ jsou směšné, ti kluci mají silnici jako hlavní součást tréninku. Zato silničář jezdí na biku od listopadu do ledna. Možná v létě se jede projet s přítelkyní.

Zkušenosti s MTB už máš, tradičně jsi jezdíval Nova Author Cup, na biku jsi, pokud vím, i občas trénoval. Jakých výsledků bys tak chtěl dosahovat?
Loni jsem na Nova Author Cupu obsadil deváté místo. Na biku jsem spíš trénoval než závodil, až od listopadu do ledna jsem jezdíval jen na horském kole. Horské kolo vám v přípravě dává hodně věcí, které vám silniční kolo nedá. Taková ta základní vytrvalost v zimě je ideální na biku. Myslím si, že TOP 10 je pro mě. Ale nedokážu říct, jestli dokážu být na pódiu. Rozhodně jsou pro mě horská kola nová výzva.

Na silnici jsi byl závodníkem do kopců případně pro etapové závody. Co si myslíš, že by mohla být tvoje parketa v MTB?
Co dokážu říct jasně, tak moje priorita jsou krátká prudká stoupání, tam jsem si jistý, že jsem dost silný. Kopců se rozhodně nebojím. Pokud se teda nepojede lesem někam na Dlouhé Stráně (smích)

Máš už bližší představu, jak bude vypadat tvůj závodní kalendář?
Pojedu na 1-2 soustředění do tepla. Jinak závodní program, co vím, je dost pestrý a mezi závody pro „amatéry“ se dá hodně vybírat. Slovo „amatéři“ používám nerad, protože leckteří „profesionálové“ by ani „amatérům“ nestačili.

Budeš jezdit i zahraniční závody?
Všechny akce by měly být na území ČR, kde určitě pojedu ty hlavní a největší bikové a silniční maratony. A myslím si, že budu rád, když budu mít občas i volný víkend.

Říkal jsi, že se míníš věnovat i škole. Co studuješ?
Studoval jsem už dva roky transkulturní komunikaci. Zimní semestr jsem vždy celý úspěšně zvládl. Ale v letním jsem se do školy už nedostal. Odletěli jsme v únoru na měsíc do Španělska, pak na tři týdny do Chorvatska a pak začaly závody. Teď jsem na pedagogické fakultě Univerzity Hradec Králové a dělám obor Historie a tělesná výchova se zaměřením na vzdělávání.

Opravdu tě nemrzí, že opouštíš profesionální sport?
Popravdě? Kolikrát stojím v tělocvičně a vzpomínám, jaké to bylo třeba na Challenge Mallorca, když jsem mohl jet s Valverdem, Schleckem a dalšími.

Jaké to bylo?
Tam v jedné etapě hrozně pršelo a na kopcích sněžilo a já startoval v kraťasech a jenom ve vestičce. Když jsem vyjel první kopec, tak hodně lidí balilo a oblékalo se nahoře a já se spustil dolů mezi prvními třiceti lidmi. A ve sjezdu jsem pochopil, proč se všichni oblékali. Po dvou kilometrech sjíždění jsem si volal vysílačkou pro oblečení a v autě seděl René Andrle a ten mě seřval jako psa. Třepal jsem se jak osika a na tohle vzpomínám, když cvičím rytmickou gymnastiku (smích).

Rodiče mají cyklistickou firmu. Podílíš se nějak i na jejím chodu?
Nějak se na chodu firmy Dandy Bicycles zatím nepodílím, jelikož žiji s přítelkyní v Hradci Králové. Ale ta firma má velký potenciál, poněvadž nabízí kola pro normální smrtelníky. Je to firma taťky s bráchou a popravdě je obdivuji, jelikož doba na podnikání dobrá není. Ale já se bojím, že lepší už nikdy nebude…

Tvým vzorem je prý Josepa Beloki. Proč zrovna on?
Myslím si, že Josepa Beloki mohl vyhrát Tour de France. Ale v tom roce 2004 měl nepříjemný pád. To znám (úsměv). Ale stáj ONCE, kde byl lídr, se mi vždycky líbila. Kdybych o něčem v cyklistickém životě snil, tak je to jezdit právě v tomhle týmu.

Děkuji za rozhovor.

Foto: archiv Tomáše Danačíka