Brentjens je sympaťák, říká Tomáš Kozák

Plzeňský biker Tomáš Kozák neodolal a po roce se vrátil do australské buše na patnáctý ročník bikového etapáku Crocodile Trophy. V dresu týmu Di-Elcom Outdoor Sports Moab chtěl skončit do pátého místa, což se mu v 1300 kilometrů dlouhém závodě nakonec povedlo.
Připomeňme, že o celkové vítězství se přetahovala biková legenda Bart Brentjens a maratonec Urs Huber. Šťastnějším na MyAll Beach byl právě mladý Švýcar z týmu Craft Stockli.



MTBS.cz: Tomáši, máš za sebou svou druhou Crocodile Trophy. Jak své vystoupení v Austrálii hodnotíš?
Tomáš Kozák: "Jel jsem tam s cílem skončit do pátého místa a to jsem si splnil. Po první etapě jsem byl třetí a to jsem si říkal, že bych chtěl udržet. Trochu se do toho potom vložily zdravotní komplikace, takže jsem nakonec za to páté místo v celkovém hodnocení rád."

Co znamenají ty zdravotní komplikace?
"V páté etapě jsem lehnul a natlouk jsem si koleno. Nemohl jsem moc šlapat, tak jsem se snažil v dalších etapách nohu šetřit. Jenže jak jsem v dlouhých etapách špatně šlapal, chytl jsem zánět do achilovky."

Kdyby jsi byl zdravotně v pořádku, udržel bys celkový bronz?
"To moc nedokážu říct. Možná jo, ale to je jen "kdyby..."."

Dá se letošní a loňský ročník srovnat?
"S loňským rokem se to srovnávat nedalo pomalu vůbec. Loni sice byly etapy těžký, ale jezdilo se po cestách. Letos tam byla vložena spousta singletracků, přibylo závodění v těžkém terénu, písku a kamení. Do singletracku se vešel jeden člověk a tím odpadala možnost jízdy v balíku. Vždycky to někdo někde odpojil, roztrhalo se to a každý jel sám za své."

Jak se závodí s legendou jakou je Bartem Brentjensem nebo s Ursem Huberem?
"Brentjens a Huber byli o třídu někde jinde. Půlku etapy to s nima šlo, ale pak už si jeli svůj závod. Záleželo, jak se začínalo. Hned v první etapě se jelo dvanáct kilometrů do kopce, takže se to roztrhalo a v podstatě se tam rozhodoval i celý závod. Urs Huber si tam vyjel rozhodující náskok. Brentjens pak sice vypadal, že je na tom lépe, sjel si v jedné etapě i dva defekty, hodně útočil, ale Huber už si celkové vedení hlídal. Huber byl dost nepříčetnej, když jel někdo před ním. Musel být pořád první. Ve druhé etapě se mi jelo dobře a v jednom z kopců jsem jel s ním na špici a párkrát jsem zrychlil. Naštvaně se na mě podíval, zvedl se a odjel."

A jak se s takovými závodníky kempuje v buši?
"Huber byl zvláštní. Takovej studenej. S jedním obličejem přijel a s tím taky odjel. Smát se jsem ho snad poprvé viděl až na pláži na celkovém vyhlášení, a že by nějak vyloženě jásal, to zase ne. Jinak se moc nebavil. Naopak Bart Brentjens, to byl strašnej sympaťák. Koupal se s náma v laguně, krmili jsme klokany a tak. Když jsme v jedný etapě ze začátku spadli, zastavil balík a počkal až se posbíráme a vrátíme se tam."



Co bylo na Crocodile Trophy nejtěžší?
"Nejtěžší byla trať jako taková. Délka kopců byla úplně jiná než minulý rok. Jezdily se kopce dlouhé dvanáct, deset, sedm kilometrů. Jezdily se i nejlehčí převody. Prvních dvacet kilometrů z etapy se objelo společně v balíku, ale pak už jel většinou každý sám nebo ve dvou třech lidech."

Loni to byla česká týmová záležitost. Jak by se takovému týmu vedlo letos?
"Myslím, že by tam velký tým neměl letos takový význam. Řekl bych, že právě kvůli tomu byla ta trať postavená takhle. Aby se neopakoval scénář z loňska. Když se jelo po rovině, tak to bylo dost často v singletracku. Brentjens to tam byl schopný roztrhat sám a jediný, kdo mu uvisel byl Huber. My ostatní jsme dřív nebo později odpadli a nedokázali si je znovu dojet."

Nakolik byly etapy stejné?
"Začátek závodu byl úplně jiný, daleko těžší. Pak se to na loňskou trať vrátilo, ale v podstatě jen místy startu a cílem. Mezi tím se jelo úplně jinudy. Jediná stejná byla pátá etapa "časovka" v Chillagoe a potom devátá přes hory, která byla dost těžká už vloni, takže asi nebylo třeba měnit. Třeba šestá etapa jsem myslel, že bude stejná jako vloni, kdy jsem tam byl v úniku s Lubošem Kejvalem a nakonec jsem v ní skončil druhý. Jelo se úplně jinudy, po 40 kilometrech se najelo na singletrack a tím se jelo dalších 40 kilometrů."



Která trať ti tedy seděla víc? Letošní nebo loňská?
"Minulý rok to bylo víc do rychla, letos to byl biking pomalu se vším všudy! Každá má své výhody i nevýhody."

Jak závod snášela tvá týmová kolegyně Eva Hašková?
"Kdyby se jela stejná trať jako vloni, tak by to pro ni bylo daleko lehčí. Tím, že se nejezdilo tolik ve skupinkách, tak si to musela odšlapat celý sama. V háku se moc neschovala. I když ty záseky tam byly veliký, tak jsem se před ní po etapě vždycky musel sklánět. Pokaždý přijela totálně na kaši a druhej den jí to čekalo znovu. Měla toho dost. Trochu jí zlobilo i tělo a od šestý etapy jí bylo blbě. Nemohla se pořádně ani najíst a to je tam docela důležitý. Holanďanka Monique Zeldenrust, která s víc než hodinovým náskokem vyhrála, byla výborná. Třetí Australanka měla k sobě dva chlapy, kteří se od ní nehli, takže pro Evu to na závodění o bednu moc nebylo."

Třetí etapa byla dramatická. První skupina se ztratila v buši a ostatní museli být zastaveni kvůli požárům. Jak to vlastně bylo?
"Byli jsme odjetý v pěti lidech s Huberem, Bartem a Hundertmarkem. Jeli jsme rychle, Huber byl na špici a chtěl to odpojit. Přilítli jsme k bráně, bylo na ní napsáno, že se má otevřít a k tomu šipka. Huber viděl šipku, tak podle ní zahnul doleva a my jsme jeli všichni automaticky za ním. Přitom, kdyby se ta brána otevřela, tak by špika ukazovala dál rovně, po cestě správným směrem. Potom jsme se tam totálně zamotali na cestičkách v buši a začalo to bejt veselý. Poslední vodu jsme sehnali někdy v půl dvanáctý a do tábora se nám podařilo dostat až po čtvrtý. Pět hodin v buši se dvouma bidonama není moc sranda. Měli jsme štěstí, že jsme se sjeli dvě skupiny dohromady. Jezdili jsme asi v jedenácti lidech po buši sem a tam a různě jsme se ptali, když jsme náhodou někoho potkali nebo dojeli ke statku."

Měl si v ten moment strach?
"Strach ani ne. Prej nás hledal i vrtulník, ale ten jsme vůbec neviděli ani neslyšeli. Byli tam s náma i dva Australani a trochu jsme si pamatovali etapu z loňska, na který jsme se teď náhodou objevili. Dojeli jsme k jedný farmě a farmář nám řekl, ať hlavně neuhýbáme z cesty a jedem dál přes hory. Takže jsme si střihli ještě těžkých padesát kilometrů. Udělali jsme si tak hezkou a těžkou etapu, ale k ničemu. Ale vzrůšo to bylo!"

Přivezl sis nějaké speciální zážitky?
"Nejvíc se mi vryla do paměti osmá etapa. Sto kilometrů se jelo po roletách. A pořádnejch. To bylo fakt peklo. Pořadatelé se sice omlouvali, že si mysleli, že to nebude takový, ale podle mě z toho měli radost. Potom taky hrozný vedro. Větší než vloni a téměř po celej závod. Šedesát stupňů nebylo nic neobvyklýho. Jinak musím říct, že organizační zajíštění bylo až na tu třetí etapu bez problémů."



Žádní pavouci ani hadi nebyly?
"Posledním kempem prej projel taipan, jinak nic zvláštního. Jen bylo hodně komárů."

Zážitky jsou teď asi hodně čerstvé, ale zeptat se musím. Přemýšlíš o Crocodile Trophy dotřetice?
"Krokodýla už ne. Vím, že na to, abych to celkově vyhál, nemám. Velkýho krokodýla, který je za umístění do pátýho místa už mám a být čtvrtý nebo třetí už by pro mě nebyl takový rozdíl. Jeden kluk, co tam byl s náma, mě lákal na závod napříč Mongolskem... uvidím."


Foto: Michal Červený, John Flynn, Regina Stanger