Trans Schwarzwald na vlastní kůži

Den 0.
Je úterý ráno, opouštím Studeněves. Poprvé ze všech akcí tohoto typu, na které jsem kdy měl koule, se vydávám sám. Stresorů v krvi kýbl, moje duše poučeného optimisty mi kreslí desítky kritických scénářů, na které se takhle nedokážu nachystat. Přefrčím v klidu 600 km přes Německo a další životní premiéra, na prezenci jsem první! Ovšem už to jede – slečna Carin mi korektně, ale vcelku jasně vysvětlí, že všechny autobusy na zpětný transfer jsou plně vyprodané a já mám smůlu. Hurá, v neděli si dám poslední etapu a pak ještě 120 km s dvacetikilovou taškou na zádech. Ještě mě utěšuje, že prý by to tak hrozné být nemuselo, dá se to zvládnout i vlakem a možná i někdo vzdá… Mám se prý zeptat v sobotu, ale pokud chci mít jistotu, mám si najít někoho, kdo mě odveze, sám. Proč se vždycky splní všechno, co mě jen dokáže napadnout… :-(

Takže teď už jen v klidu autem na hotel (17km), přebalit věci do závodní tašky, skočit do kůže a s kolem v autě zpátky na parkoviště závodu (17km), na kolo a zpátky na hotel (překvapivě 17km; a abych nezapomněl, 350 výškových). První přesun mám za sebou.

Den 1.
Ráno si popřejeme hodně štěstí s Petrem Guntherem, já si poprvé (v tu chvíli si myslím, že i naposledy) prohlédnu zblízka jednu z hvězd našich mladších dorostenců – dres Centurionu a v něm Andiho Strobela – a valíme. Slibuji si, že si na ANP nesmím sáhnout s rezervou aspoň deseti tepů. Takže se sypu dozadu a dozadu a dozadu, až vedle mě šlape zase dres Centurionu - Gabi Stanger. Taky mladší dorostenec (1968), ale ženská… Takže předsevzetí jdou do hajzlu, za chvíli mám TF krásných 192 a sunu se dopředu. Po pár kilometrech mám před sebou sice další ženskou (Anja Gradl; Bulls), ale ta je alespoň hezká. No, se svojí němčinou si rande nedomluvím, takže i ji opustím a koušu se a koušu. Dám pár týpků, co to odhadli ještě hůř než já a přikládám pod kotel. A pak ve sjezdu nezahnu a z mlíka přes cestu si udělám šálu. Ale v klidu, první den je za mnou. V cíli zahlídnu dresy Madety (takže tu není jen Petr, ale i Standa Hejduk, Fába a Ondra Kobliha, časem pak zjistím že jede i jejich náčelník – Richard Faltus), dám si kus koly a hurá na druhý transfer.

Hotel je jen 9 km a po rovině, takže vcelku OK, akorát bez pití je tohle dlouhé… A pak se na hotelu zhmotňuje další černá můra - proč jen nejsem překvapený, když zjistím, že moje taška tam není... Další důkaz toho, že já si na zahradu fakt sádrovýho trpaslíka koupit nemůžu, protože MĚ by i ten vyrost. Takže telefon pořadateli…. "What? Počkej, za chvíli Ti zavolám…" A za dvě minuty "Hi Marek, we are very sorry. My jsme tu Tvoji tašku zapomněli na startu. Ale už pro ni jedem, za dvě hodiny ji tam máš." :-(. Bomba. Jsem v nějaký vsi, sice v hotelu, ale ten má po německým zvyku kuchyň ještě zavřenou, peníze a jídlo v tašce. Tak teď už jen zlomit sedlovku a všechny nejhorší scénáře si můžu odškrtnout. Naštěstí se v pět otevře hotelová kuchyň, takže vyžebrám nějaké jídlo a v šest mi klepe na dveře borec "Uberraschung!" s mojí taškou. Ufff…

Jinak po prvním dnu vede Robert Mennen a dablu Topeac Ergonu chybí jen to, že Milenu Landtwing porazila Elisabeth Brandau (v dresu německé mistryně) ve špurtu.

Den 2.
Krátké, ostré, hezké. Nakonec (ale to vím až teď) je to jediná etapa, která je opravdu biková. První kopec na divoko, takže do terénu hezky po jednom jak husy, singlíky up/down, pár borců různě v roští, ale hlavně celou etapu poctivě za svoje. Včera to asi bylo přes závit nebo se mnou účtuje ten včerejší hládeček, ale trvá mi dobře hodinu a půl než mi naskočí čtyřválec. Šutrem zlomím zub na převodníku, takže mi padá řetěz (pětkrát? desetkrát?) ho nahazuji ručně, takže radši hezky opatrně a z pomalého tahu, na nástupy to není.

Závodí se, na mých třech a půl hodinách koupím od vítěze 41 minut, první veťoš mi dá 34(!!!). Boha, co ty chlapi žerou…. Pozitiv je málo, ale už nejsem třetí, nýbrž druhá ženská. Elisabeth Brandau v její šílené retro helmě (info od Petra - tohle je top, TOP, TOP!!! model – já mám pocit, že utekla z roku 1985) se ode mě nechá předjet deset kilometrů před cílem – je skleněná jak kulička. Topeac Ergon začíná okupovat obě první místa, Mennen si to hlídá a Milena Landtwing vyhrává o 13(!!!) minut.

Po etapě žebrám u oficiálních mechaniků závodu jiný převodník a hoši mi ho po hodině telefonů doprava a doleva slibují na ráno. Uff, další kritický scénář je pryč. Kraťoučké (7km) vyjetí přes kopec (jak jinak) na hotel – kde – na mě čeká moje taška s čokoládou v kapsičce jako s omluvou za minulý den. Hurá.

Den 3.
Ráno je, po pár ranách kladivem do středu, nový převodník na místě a kolo se tváří velmi spokojeně. Cpeme se s Petrem na čelo našeho A2 bloku, protože je jasné, že "meine taktik" bude ne "zkusit šušn", ale napálit to na první kopec (6km) jako magor a modlit se, že se mi podaří zůstat v nějaké skupině, která pak na těch rovinách, které jsou na profilu vidět, pojede. Ještě tam děláme na startu mezi sebou místo Standovi a hurá na to. "Taktik" sedí dokonale – začátek je peklo jako prase (pro mě samozřejmě), jazyk mi škrtá o přední plášť, plíce si musím párkrát strčit zpátky do krku, na vršku mám mírný odlep, ale ve sjezdu je to naštěstí zase všechno pohromadě. Dokonce tak pohromadě, že mám před čumákem zase Andiho Strobla (a to jsem si myslel, že už ho neuvidím). Celé se to sjede, jedem 30 km po rovině, šotol, písek, všude prachu jako na Sahaře a já se hodinu modlím, ať se to nikde nesmotá. Sice i pro mě je už tohle výlet, hoši asi opravdu včera závodili, takže fakt nejedou, ale pořád je to o tom, že nás je snad 60 na polňačce a jede se tak čtyřicítkou, takže to fakt moc velká láska není… Nakonec i tady přijdou brdky, takže se to nějak nadělí, do cíle nás jede tak patnáct, ale etapa nic moc. Silniční závod na MTB. Nakonec ukáže, že počínaje tímhle dnem už to tak zůstane až do konce. :-( 5km před koncem to ještě nesmyslně pošlem z trati a seknem tak minutu, ale to ještě netuším s čím přijede Petr. Trefili blbě závory a počkali si na rychlík. U přejezdu poliši, takže z toho měli 6ti(!!!!) minutovou toaletně občerstvovací pauzu. A o pár kilců se to zopakovalo... Tam už to prý odnesla ale jen zadní půlka té samé skupiny. No tak co já si stěžuji…

Vede pořád Mennen s Landtwing i když Elisabeth Brandau přijela s námi a Landtwing si taky prohlížela německý rychlík z boku.

Stává se ze mě profesionální "samopřesouvač" – beru na cílové občerstvovačce pití do láhví, buchty do kapes a vyrážím "se vytočit" do hotelu. Spečenej jak oplatky si to v nějakých 35°C šinu krásných 12 km (a 220 výškových). No co bych chtěl, pořád lepší, než aby lilo.

Den 4.
Večer i ráno jsem vcelku OK, takže dávám stejnou "taktik". První kopec ale neznamená 6 km jako včera, ale nějakých 25. Takže řešení je jediné. Vyndávám mozek z hlavy, kašlu na budíky a prvních 20 km jsem zahryzlej do sedlovky tomu modrýmu tlusťochovi, který patří spíš na vzpěračské závody než na 40. místo tohohle závodu. Už, už začínám věřit, že tam zůstanu a pak, na posledním horizontu, mě tam ten vzpěrač a všichni ti ostatní mizerové nechají. Vlastně nechají nás tam čtyři, ale to je vcelku fuk. Ještě po nich jdu z kopce, driftuju jak plochodrážník, dostanu je na kousek, ale… temno je temno, místo doleva to pošlu doprava, spadnu po asfaltu jak šutr do vesnice a když se dole proberu koukám, že tu "chybí" šipky… Takže zuruck, hezky půl kiláku do dvanáctky a v křeči chytit čtvrtou grupu. Tuhle ztrátu radši ani nepočítám. Navíc je tu pár kiláků v singlech, do kterých se ta grupa (30 lidí?) co chvíli rovná snad rok. Vrchol přijde u nějakého mostku, kde si stihnu i odskočit než na mě přijde řada. Časem se to usadí, skupinku zmenšíme a dojedem i lidi z té mojí původní grupy. V přímém přenosu mám jak Landtwing definitivně rozhoduje závod, protože ta jede se mnou a Brandau si dojedem. Zase ji potkáváme jak patník, je totálně průhledná a na poslední hodině a půl koupí 15 minut. To už ale i já přepínám na autopilota, skupinka mizí daleko vpředu a já sedím za nějakým klučinou z Cube a modlím se ať už je konec. Najednou stojíme, týpek ťuká na budík - "sorry, wrong way" a otáčí zpátky. Krista! Dneska podruhý... Poslední dva kopce už jsou na páry, můj stařičký diesel se vaří (34°C) výkon je v hajzlu. Do cíle přijedem s Petrem a oba slušně vlajeme. Nohy bych potřeboval prodat do bazaru, 8 km na hotel po náplavce podle Rýna jedu přesně 28 minut. Jsem tak na plech, že když si jdu sednout na záchod, musím se držet dvěří. Večer překvápko, posouvám se o místo dopředu – na vysněnou desítku mi chybí pět minut....

V závodě je to asi rozdané, Mennen si to v klidu hlídá nechává Kaufmanna vyhrát etapu a Landtwing vede už o 22 minut. Hezky se rozjíždějí hoši z Madety, Láďa je dnes 19. a jak on, tak i Standa Hejduk jsou na hraně první 20ky i celkově. Večer ještě plním zadání z prezentace a sonduji jak to vypadá s transferem k autu, ale moje úpěnlivá SMS zůstává bez odpovědi. Takže jak se dostanu domů netuším, ale v tom stavu v jakém jsem, je to stejně jedno.

Den 5.
Ráno se vysvětlí ten posun dopředu. Ten borec co včera ležel na cestě (v jediném těžším sjezdu) pod plnou péčí záchranářů byl Andi Strobel. Takže ten dneska závodí s prasklou lebkou, zlomeným sedmým obratlem a pneumotoraxem v nemocnici ve Freiburgu. Chlape, držím palce. Na startu se zase sejdem se Standou Hejdukem a tak opatrně sonduji, jestli bychom se nemohli s Petrem vtlačit do jejich karavanu. Nevidí to beznadějně, takže nálada jde nahoru o dvěstě procent a můžem vzhůru na poslední popravu. Zase je to silničařina na biku, zase nás jede pohromadě deset od začátku až pod poslední kopec. Mám toho plný sáně, takže mě vysejou a nahoru se drápu jako poslední :-(. Ještě nás pošlou rampou vleku (vyběhnout) a nějakou sjezdovou (neuvěřitelně drnovatá stojka) a je konec. Jsem prošitej jak opratě, je mi zima (i když je 25°C) a klepu se jak ratlík, ale mám to za sebou.

Nafasovat tašky, osprchovat ve studené vodě a jdem s Petrem sondovat, zda se do toho Madeta vanu vejdem. Tam je dobrá nálada, Láďa dneska 14. a oba jsou se Standou ve dvacítce. Takže i Richard Faltus ja na nás hodný a když si to naložíme, můžem jet. Ví co říká... Nosič na kola je Made in Italy – tj. na tenké, lehké silničky. Not easy, ale pět Čechů a tři vysoké školy nakonec udělají své a za pouhou hodinu a půl máme na nosiči naložený naše čtyři tlustokožce. Pizza na cestu a za pohodové dvě hodiny jsem u auta. A samozřejmě ani teď nemůže jít nic snadno. Parkovací lístek se nechce nechat zaplatit :-(. Vzpomínám na trosky svojí gymnaziální němčiny a během půl hodiny se mi nějak podaří dohnat správce parkoviště. Ten si ověří, že i když mi není vůbec rozumět, tak mu nelžu, lístek vyhodí a pustí mě ven zadara. Uff... 600 domů, pohoda a o půl třetí ráno končí ve Studněvsi můj poslední etapák.

Závěr
Jak jsem to loni vychvaloval, letos mě to nepotěšilo. Kromě druhé etapy to byl samý šotol a asfalt, pořád ve skupinách, v háku... Silniční závod na MTB. Ale bylo hezky, napršelo, jsem celý, nechal jsem tam všechno co jsem v sobě měl. Takže nezbývá než být spokojený. i když mi na sen chyběla minuta :-)


Čísla:

Muži
1 MENNEN Robert, GER Topeak Ergon Racing Team 15:45:33 00:00
2 KAUFMANN Markus, GER Team CENTURION VAUDE 15:46:13 00:40
3 KÄSS Jochen, GER Team CENTURION VAUDE 15:52:58 07:25
.....
18 258 FABISOVSKY Ladislav, CZE Madeta Fitness/HAIBIKE 16:47:19 01:01:46
.....
20 257 HEJDUK Stanislav, CZE Madeta Fitness/HAIBIKE 16:54:11 01:08:38

Ženy
1 719 LANDTWING Milena, SUI Topeak Ergon Racing Team 18:03:02 00:00
2 739 BRANDAU Elisabeth, GER EBE-racing Team 18:26:07 23:05
3 732 GRADL Anja, GER Team Bulls 18:44:04 41:02

Masters II - česky Mladší dorost :-)
1 429 WESTHÄUSER Markus, GER Team Voba RSV 06 Nattheim 16:22:55 00:00
2 434 BRUCKER Uli, GER WHEELER-iXS-Team 72 16:38:39 15:44
3 413 EGLE Ralf, GER BikeSportWorld Freiburg 16:48:42 25:47
.....
10 337 THOMMEN Claudius, SUI Bonaduz 66 18:09:14 01:46:19
11 364 KAVAN Marek, CZE Diana Sport 67 18:10:14 01:47:19
.....
14 366 GUNTHER Petr, CZE Dobrichovice 68 18:23:17 02:00:22

Foto: www.trans-schwarzwald.com