František Raboň bikerem za 4 měsíce a úspěch na Cape Epic

Když před čtyřmi měsíci seděl František Raboň v Průhonicích před novináři a oznamoval svůj přestup ze silnice na horská kola, někteří si možná mysleli, i když to nahlas neřekli, že to není dobrý nápad. Fery však dokazuje, že biky mu sedí. Svůj první velký bikový cíl sice nesplnil, ale za druhé místo na Cape Epic se tedy rozhodně stydět nemusí. "Během těch 4 měsíců jsem nemohl pro úspěch udělat víc," je si jistý nováček mezi bikery, třicetiletý František Raboň.

Jak vlastně po letech, které jste prožil na silnici, vypadala příprava na sezónu horských kol s vrcholem prakticky na začátku roku?
Život bikera jsem měl popsaný na čtyřech stránkách, začínal jsem ve 30 jako kdysi v 18 na silnici. Po prosincovým oznámení přestupu jsem byl na Mallorce na soustředění, zvykal si na život bikera. Po Novém roce jsem většinu času trávil v Jihoafrické republice, kde jsem čerpal informace o závodě a učil se spravovat defekty, pracovat s převodníky, nastavovat pružení.

A naučil ses to?
Já myslím, že ano. Už nefoukám gumy na 4 atmosféry :-) Pravda je, že moc defektů nemám, takže jsem to ani moc nevyzkoušel. Rozhodně jsem po Epicu větší tvrďák. Mám pár jizev, trošku potrhaný ruce od trnů, což jsem na silnici neznal. A brody už nepřeskakuju... První dva brody jsem v Africe při tréninku přeskakoval, abych nebyl špinavej. Říkal jsem si, že je krásnej den, tak se přece hned nezamažu. Po každém tréninku bylo kolo zaprášený tak, jako na silnici za tři roky.

Pojďme k samotnýmu závodu, kde jsi závodil s mistrem světa Christophem Sauserem. Jak jste si sedli?
My jsme se předtím vůbec neznali. Já ho samozřejmě znal od Járy, ale vůbec jsem nevěděl, co od něj můžu čekat. Slyšel jsem, že ho hodně lidí nemusí, od někoho zase, že je super. Než si mě vybral za parťáka, tak si mě googloval na netu. Když jsem pak třetího ledna letěl do Afriky, říkal jsem si, co tam vlastně dělám. Ale Christoph mě vyzvednul na letišti a za hodinu a půl už jsme byli na kole. Hned mě vzal do nejtěžšího terénu, aby mě prověřil. Ob den se mnou chodil na večeře, byli jsme hodně spolu. Myslím, že je lepší pracovat pro někoho, s kým má člověk osobní vztah. Není dobré, když je vám ten druhý lhostejný. Takže abych odpověděl na otázku: je svůj, ale sedli jsme si, nemůžu na něj říct nic špatnýho.

Učil tě on sám před závodem?
Skoro každý odpoledne. Mohl by se na mě vykašlat, asi bych se to jinak učil sám rok nebo dva. Ale on mně toho fakt hodně dal, patří mu obrovský dík. V závodě jsem se na něj 100% spoléhal. Věřil jsem mu ve sjezdech, v té vysoké intenzitě pro mě bylo lepší jet za jeho zadním kolem, věděl jsem, že vybere tu správnou lajnu, já občas udělal chybku, není lehké dojíždět mistra světa. Na rovině jsem zase víc tahal já.

Závod dvojic je specifický, není tým o sedmi, osmi lidech...
Na silnici jsem měl vždycky nějaké úkoly, tohle byla velká změna a já se na ní těšil. Na silnici jsem dostal úkol, a i když jsem se cítil dobře a mohl něco dokázat, tak jsem nemohl. Na bikách je to jiný, líbí se mi to. Je to partnerství rozvinutý do všech stran. Museli jsme s Christophem vycházet týden v kuse, při závodě, v kemperu... Tým je taková spíš rodina, na silnici bylo až 50 lidí.

Co tě v závodě nejvíc překvapilo?
Já jsem se na ten závod líp připravit nemohl, měl jsem hodně informací, takže nic zásadního. Ale dva a půl měsíce jsem v Africe trénoval ve třiceti stupních. A v druhý etapě přišla taková průtrž, že po pěti kilometrech přestaly fungovat brzdy, musel jsem sundat brýle a nebylo skoro vidět. Na to jsem fakt připraven nebyl.

Došlo i na krize, že by sis řekl, že končíš?
Věděl jsem, že si neorazim jediný den, tak jsem se toho hodně bál. Ale vyložená krize nebyla. První tři etapy jsem se nedostal z červený zóny, ale nejhorší etapa asi byla ta druhá, když pršelo. Nepříjemný taky byly pauzy kvůli defektům, protože pak jsme museli jet totální šrot, abychom si to zase dojeli zpátky.

Takže nejhorší asi byly defekty?
Určitě. Ale ty se mi naštěstí vyhnuly. Nicméně rozhodovaly závod právě defekty. Nešťastná druhá etapa, kdy jsme kvůli brzdám chytli třináct minut, asi rozhodla, jinak si myslim, že to mohl být pěknej boj v rozmezí minuty.

To asi všichni koukali, že jsi neměl jediný defekt, je to tak?
No docela jo, to čekal málokdo. Na stupních jsme si s Robertem Mennenem dělali legraci, že příští rok pojedeme spolu a Christoph ať jede s Kristiánem a můžou si tam opravovat, zatímco my pojedem na půl plynu.

Prozraď , jak vypadal program po etapě?
Přirovnal bych to k etapáku na silnici: dopinová kontrola, vyhlášení, tiskovka. Jiný je třeba to, že se sprchuješ se všema a čekáš, až na tebe přijde řada. Večer bylo další vyhlášení ve stanu pro 1500 lidí. Hodně jsme řešili s mechanikama kola, to na silnici nebylo.

Na silnici se kola neřeší?
Řeší, ale tady o 80% víc. Každej den kluci kola rozebrali do posledního šroubku, vyčistili a promazali a zase dali do kupy. To na silnici mají proti nim dovolenou :-)

Tady se zase hodně řešila nová Aero přilba...
Je to takový fenomén, v angličtině se říká Aero is everything.... Dávali jsme si je na etapy, kde byly dlouhý roviny a foukalo. Prostě to trochu šetří síly. Jinak jsme jeli v normálních.

Hlídal sis Kristiána?
Určitě hlídal, vím, že je extra třída maratonec. Ale poslední dvě etapy jsme tušili, že deset minut je sakra moc a musel by se stát zázrak, abychom to stáhli. Nepřál jsem jim nic špatnýho, žádný zranění...

Po dojetí jsi říkal, že je to zklamání...
Každej jinej by byl ze druhýho místa na Cape Epicu nadšenej, ale já určitý zklamání cítím. Jel jsem s člověkem, kterej Epic vyhrál čtyřikrát, on si prostě jinej cíl dávat nemohl a já zase nemohl říkat, že bych rád dojel do desítky. Takže jsem prostě věřil tomu, že to vyhrajeme.

Byl i Christoph zklamanej ze druhýho místa?
Byl, ale žádný drama. Cítil se sám za sebe špatně, až provinile, pořád měl problémy. Já jsem ho rozhodně nezklamal, myslim, že jsem splnil to, co ode mě očekával.

Jak tě přijali ostatní bikeři, měl jsi šanci poznat i jiné závodníky než Christopha?
Musím říct, že bikeři mě přijali fakt skvěle. Trošku jsem se toho bál, ale neměl jsem čeho. Hermida, aniž by mě v životě viděl, hned mi říkal Francois, s Ninem jsme se hned bavili o silnici, protože se chystá na Kolem Švýcarska a Romandii. Vycházel jsem se všema od začátku, jsem nekonfliktní :-) Když pak viděli, že jim stačím a někoho i porazil, tak se to dostalo se ještě jinam a byla to fakt perfektní atmosféra.

Jaký tě nyní čeká program?
Už v pondělí odlétám na Sea Otter Classic. Pak mě čeká závod na Gardě a v Singemu. Doma se ukážu na Škoda Bike Maratonu, Pražských schodech. Možná pojedu Malevil, ale je jen týden před mistrákem světa.

To se zase jede v Africe, co víš o trati?
Zatím nic. Ale za měsíc budu mít celou trať na GoPro, pojedu tam s Christophem týden předem. Nikomu nic nedaruju, ani Járovi, ani Kristiánovi nebo Christophovi.

Rozjíždí se silničářské klasiky, necukají ti nohy?
Ne, fakt ne. Ani to tolik nesleduju, trochu na internetu, ale v televizi ne. Návrat na silnici neplánuju. Bavilo mě chodit na pódium a stát na nejvyšším stupínku. V mém posledním týmu na silnici bylo tolik hvězd, že jsem jen pracoval pro ostatní a osobní cíle nebyly žádné. Nadchlo mě, když jsem mohl při Cape Epic naplno prodat, co jsem natrénoval. Možná je dobře, že jsem nejtěžší závod světa s Christophem nevyhrál hned při premiéře. Mám velkou motivaci do další práce. Chci si vybojovat smlouvu na horských kolech i pro další sezónu.

Vím, že je asi ještě brzy, ale co Cape Epic příští rok?
To ještě nevím, ale Christoph říkal, že si mám u něj v Africe nechat nějaký věci, ať to tam zase nemusím za rok tahat, až budeme společně trénovat na Epic... To se sice hezky poslouchá, ale dokud nebude podepsaná smlouva, není nic jistý. Ale myslím si, že jsem tam zapad, jak lidsky, tak výkonnostně. I když jsme nevyhráli, tak jsem prokázal, že na to mám.

Foto: Foto: Greg Beadle, Shaun Roy, Sam Clark, Nick Muzik, Gary Perkin - Cape Epic/SPORTZPICS