Deset erzet, dva dny, Česká Kanada a více než čtyři stovky závodníků. Deváté Gravel Blinduro bylo zase jiné než všech osm předchozích. Po loňském příklonu ke klasickému gravelu letos přibylo techniky, hrabanky i adrenalinu. A podle reakcí účastníků se pořadatelé trefili. Tomáš Paprstka se posedmé vrátil na nejvyšší stupínek, Klára Patócsová slavila premiérové vítězství a my jsme si zase připomněli, proč se sem každý rok vracíme.

Gravel Blinduro je zvláštní závod. Vlastně ani nevím, jestli mu říkat závod. Výsledková listina existuje, časomíra běží, před startem erzety se tepovka zvedne a před cílem člověk zpravidla plive plíce. Jenže když se po dvou dnech balí věci do auta, výsledné pořadí je často jednou z posledních věcí, o kterých se mluví.

A přesně v tom je kouzlo akce, která letos napsala už devátou kapitolu své historie a potřetí našla základnu v kempu Osika nedaleko Albeře u Nové Bystřice.

View this post on Instagram

A post shared by Superior Bikes (@superior_bikes)

Každý ročník je jiný. Někdy víc gravelový, jindy skoro endurový, někdy se šlape jako o život, jindy člověk řeší hlavně to, jak se mezi kořeny a kameny nerozvěsit. A pořadatelé v čele s Michalem Prokopem a  Zdeňkem Pólem se tím nijak netají.

Vloni záměrně ubrali na enduro náladě a vrátili se ke konzervativnějšímu gravelovému pojetí. Sami tehdy připouštěli, že ho někdo může označit za trochu nudné. A také označil. Ohlasy po závodě byly rozporuplné.

Letos se karta zase obrátila.

Zlomená sedlovka, přetržený řetěz, ztracené klíče, souboj s Velem, devadesáté místo, pár piv a spousta kilometrů s kamarády. Zkrátka další Gravel Blinduro. Společné kiláky, trochu soupeření, staří i noví známí a moje tradiční čundrování v autě jsou přesně tím, proč má tahle akce pevné místo v mém kalendáři. Za rok podesáté. Díky za něj, Poldo a Frky.

Sobota za všechny prachy

První den byl jednoduše skvělý. A myslím, že tentokrát se na tom shodla drtivá většina účastníků.

Hned první erzeta byla dlouhá, hravá a nabídla přesně tu směs rychlosti a techniky, která člověka naladí na další den. Pak ale přišla dvojka – Red Bull Special Stage – a ta byla z úplně jiného soudku. Prakticky pořád z kopce, místy už hodně blízko enduru. Hrabanka, zatáčky, kořeny a gravelové kolo, na kterém najednou člověk začne přemýšlet, jestli těch pár milimetrů gumy pod sebou skutečně stačí.

Famózní erzeta. A nebyl jsem toho názoru sám.

„Sobota byla perfektní. Myslím, že si ji určitě každý užil. Byly tam tahavé erzety, ale také hodně technické. A Red Bull Stage, která byla v podstatě jenom z kopce, byla perfektní,“ hodnotil později Tomáš Paprstka.

Právě na této erzetě navíc dostal sedminásobný vítěz Gravel Blindura jednu z mála lekcí víkendu. Nejrychlejší byl Jakub Pivnička, Paprstka skončil těsně za ním.

Další erzety nabídly mix singlů, techniky a klasického dupání. A když už si člověk myslel, že má sobotu skoro za sebou, přišla pátá. Dlouhá. Do kopce. Na morál. Prostě Blinduro, nevíte, co vás čeká. 

V neděli už noha dostala přednost před technikou

Druhý den byl proti sobotě výrazně klidnější. Kratší erzety, méně technických záludností a větší důraz na výkon.

Což vlastně dává smysl. Gravel Blinduro nemůže být dvoudenní enduro na beranech a po sobotní porci kilometrů a techniky asi nejeden účastník přivítal, že v neděli nebylo potřeba v každé druhé zatáčce zachraňovat život.

„Každý čekal, že tam bude nějaká záludnost, ale to se moc nestalo. Erzety byly podstatně kratší. Pro lidi, kteří byli v sobotu na šrot, to ale znamenalo, že v neděli dokázali zase závodit,“ trefně shrnul Paprstka.

Přesto bych se asi přidal k hlasům, že jedna nedělní odbočka mezi pařezy, kameny a kořeny navíc by neuškodila. Po sobotním menu totiž člověk trochu čekal ještě jeden hrabankový dezert.

Ale možná právě tohle střídání charakteru k Blinduru patří. „Každý rok je prostě jiný. A v tom je kouzlo Blindura,“ říká Paprstka.

Paprstka zpátky na trůnu

Sportovně mělo Blinduro staronového krále. Juniorský mistr světa v cyklokrosu z roku 2010 Tomáš Paprstka přijel do České Kanady po loňské porážce s jasným cílem. Při předchozích sedmi účastech totiž šestkrát vyhrál. Až vloni jeho neporazitelnost skončila čtvrtým místem. Tentokrát nic nepodcenil.

„Loni jsem vlastně poprvé nevyhrál. Bylo to ale i tím, že jsem měl fakt málo natrénováno. Letos jsem tomu čtrnáct dní obětoval, trénoval jsem a připravil se na to. Chtěl jsem samozřejmě vyhrát,“ přiznal Paprstka, jenž profesionální cyklistický dres vyměnil za zásahový oděv profesionálního hasiče.  

V deseti měřených úsecích nasbíral výsledný čas 35:31 minuty a Ondřeje Hanáka porazil o 42,6 sekundy. Třetí enduro specialista Jakub Pivnička zaostal o dalších 1,4 sekundy. 

Zajímavější než samotný náskok ale byla pestrost výsledků jednotlivých erzet. Ani Paprstka tentokrát nevládl všemu a právě rozdílný charakter testů dával šanci různým typům jezdců.

„Byli tady mladí kluci, které vůbec neznám. A různorodost erzet znamenala, že skoro každou vyhrál někdo jiný. Každý si našel tu svoji, ve které byl dobrý. Za mě perfektní závody,“ pochvaloval si vítěz.

Mezi ženami se při třetím startu konečně dočkala Klára Patócsová. Po loňském druhém místě tentokrát vystoupala až úplně nahoru, byť vítězství nad Ladislavou Antalovou, šampionkou ročníku 2024, bylo mimořádně těsné – po deseti erzetách je dělilo pouhých deset sekund. Třetí Rakušanka Birgit Braumann ztratila 43,6 sekundy. 

Nejen erzety

Kdo ale Gravel Blinduro zná, dobře ví, že měřené úseky tvoří jen část celého víkendu.

Stejně důležité jsou kilometry mezi nimi, kde musí snad každé štěrkoletecké srdíčko plesat. Česká Kanada je v tomto ohledu nádherná. Ale je to i čekání a čůrání na startu. Lidi, které člověk rok neviděl. Nové tváře, se kterými se zakecá cestou. Pivo po dojezdu. Kemp. Večírek.

A letos i Walbanda.

Kapela, která nás svými dechy prakticky nenechala vydechnout a epesním nástupem v cyklistickém se okamžitě pasovala do role jedné z hlavních hvězd sobotního večera. Jestli existuje soundtrack ke Gravel Blinduru, letos měl rozhodně hodně dechů, respektive výdechů. 

Tenhle vibe se těžko popisuje někomu, kdo na Blinduru nikdy nebyl. Závodí se naplno, ale zároveň se nikdo netváří, že jde o mistrovství světa. Člověk může deset minut řešit tlak v pneumatikách a o chvíli později už drží někomu kolo, shání rychlospojku nebo stojí u piva s člověkem, kterého ještě ráno vůbec neznal.

Pochopitelně nechyběly tradiční soutěže - bunnyhop battle a snail contest - nic lehkého vám řeknu. 

MTBS vs. Velo. Tentokrát bez Rudy

A pak je tu samozřejmě jeden mimořádně prestižní souboj. MTBS versus Velo.

Osobně musím být s letoškem spokojený, i když mě mrzí, že Ruda z Vela musel hodit ručník do ringu předčasně. Jeho roli tak převzal kolega Eda.

První den jsem mu naložil brutálních šestnáct sekund. Což samozřejmě bylo potřeba náležitě prodat. Jenže v neděli přišla splátka i s úroky. Eda mi všechno vrátil a v konečném pořadí skončil pár míst přede mnou.

Moje 90. místo ze 415 klasifikovaných znamená splněný cíl. Trochu nahořklý tím, že se mi nepodařilo vylepšit loňské umístění, ale ruku na srdce – honba za výsledkem opravdu není tím hlavním důvodem, proč mě to každý rok znovu táhne do České Kanady. Ta bolest a utrpení v erzetách je krutý. Strašně krutý :-)

Velké poděkování patří společnosti Vavrys za zapůjčení závodního gravelu Orbea Terra Race, který mě letošním Blindurem spolehlivě provedl – podrobněji se mu brzy podíváme na zoubek v samostatném minitestu.

Dejvidův Blinduro survival

Znovu se mnou vyrazili kámoši Kuba s Ádou a taky Dejvid. Toho po víkendu znal snad každý.

Ve druhé stagi přetrhl řetěz. Pro někoho potenciální konec závodu, pro Dejvida jen další položka programu. Dokázal se dostat zpátky do depa, kluci ze Sick Bikes mu pohon zalátovali a pokračoval dál.

A aby toho nebylo málo, během celé záchranné operace ještě někde ztratil klíče od auta.

Řetěz v háji. Klíče nikde.

Dejvid? Klid.

Všechno se nakonec nějak vyřešilo a možná právě takové historky charakterizují Blinduro mnohem lépe než tabulka výsledků. Protože až za pár let zapomenu, jestli jsem byl devadesátý, osmdesátý nebo stý, na podobné momenty si vzpomenu určitě.

Za rok podesáté

Společné kilometry. Trocha soupeření. Staří známí i lidé, které člověk potká poprvé. Erzety, před nimiž se hecujeme a za jejichž cílem si vyprávíme, kde jsme to málem poslali do lesa. Pár piv. Muzika. A moje tradiční čundrování v autě. Přesně proto má Gravel Blinduro pevné místo v mém kalendáři.

Devátý ročník navíc ukázal, že pořadatelé se nebojí s receptem pořád hýbat. Vloni ubrali techniku a část startovního pole brblala. Letos ji zase přisypali a soudě podle reakcí na místě i sociálních sítích se trefili do chuťových buněk účastníků výrazně lépe.

Za rok přijde jubilejní desátý ročník a dokonce má i svůj konkrétní termín: 3. - 5. září 2027.

Co na nás organizátoři vymyslí, těžko hádat. Po devíti letech je totiž jisté snad jen jedno: stejné to nebude a nevíme nic.

Díky za to, Poldo a Frky.

---

Gravel Blinduro 2026

- sobota 72 km / 1 250 m - 5 měřených erzet
- neděle 62 km / 1020 m - 5 měřených erzet
- přihlášeno 415 závodníků z 11 zemí
- odstartovalo 384 závodníků, z toho 72 žen
- dokončilo 369 závodníků
- nejrychlejší Tomáš Paprstka: 35:31 min. /čistý čas měřených erzet/
- nejpomalejší Miloš Adamů: 1:28:09 hod.
- nejstarší účastníci: Martin Adam (63 let) a Daniela Kamarádová (54 let)
- Hoboking: Jan Smutný 521 km - od úterý cestoval z Brna
- Bunnyhop battle: Tomáš Čala
- Snail contest: Tomáš Čada, Petra Mesteková
- Český štěrkolet: 4Ever Winride

---

 

• 08. 09. 2026
• Gravel
• Foto: Patrik Procházka, Jan Němec