Gravel Blinduro: Ocelová párty aneb závodění na hraně

Realita výrazně překonala očekávání. Premiéra v závodě ve formě endura se stala, nejen v mých očích, zatím nejnapínavějším závodem sezony. A ještě k tomu na kolech, na kterých se spíše cestuje než závodí.

Víkend 23.6. – 24.6. jsme si jakožto členové nově rodícího týmu rádoby profesionálně nazvaného MTBS.cz Racing zaškrtli už v březnu. Akce se tak stala příležitostí, abychom se poprvé všichni potkali. Náš šéf Germáno zajistil pro každého z nás zhruba na týden zatím málo rozšířené hybridy mezi bajkem a silničkou za rozumnou cenu a my měli zhruba týden na nácvik. Všechno proběhlo poměrně hladce, s koly jsme byli velmi spokojení a těšili jsme se na příjemnou vyjížďku.

V sobotu trochu rozespalí vyrážíme o sedmé do kempu u Starého Města pod Landštejnem, přestože dle startovní listiny startujeme až o půl třetí. Mohu za to samozřejmě já, ve stánku Kony stojícím na startu si musím vyměnit svůj model Rove ST ve velikosti 54 za velikost 52. Rozhořčený nejsem, naopak dvaapadesátka mi sedí o malinko lépe. Další členové posádky Martinové Hajný a Pech sedlají stroje konkurenčních výrobců také za rozumnou cenu. Hajný jede na ocelovém  Author Ronin SL, Pech ještě před startem mění svůj Specialized Diverge za model Sequoia od stejné značky, který disponoval širšími plášti 42 mm. Z dalekého Valašska přijíždí Tomáš Plášek, který si ve zlínském KCK Cyklosportu mohl vyzvednout Willier Jareen, a ocelová party může začít. Pravda, trochu nám ji s "šedesát-šedesátjedničkou" pokazil právě Tomáš a taky samotný šéf Honza Němec, který na plac přitančil s robustní hliníkovou dámou Whyte Glencoe. 

Čtyřhodinové čekání na start si zkracujeme pořízením týmové fotografie, obědem a nekonečným štelováním našich kol. Protažení před závodem nepřeháníme, vyrážíme přeci na projížďku s pár intervaly. Startuje se vždycky ve skupinách zhruba 10 jezdců, které mají mezi sebou rozestup 10 minut. Na samotných rychlostních zkouškách, kde se startuje s půlminutovými intervaly jako v časovce, pak skoro nevznikají fronty a každý si může užít plynulou jízdu po 63kilometrovém okruhu majícím podobu středně náročného MTB maratonu.

Gravel tým MTBS

Od startu se ihned vjíždí do měřeného úseku, kterých je na trase pět. První se do lesa pouští Martin Hajný, jenž se podepisuje jako Lesa král. Hned za ním vyjíždím já a samozřejmě jedu na doraz, po chvilce Martina vidím, což je velice motivační. První etapa nám trvá něco málo přes 10 minut, Martina překvapivě při nájezdu do kořenitého sjezdu předjíždím. Na kořenech poměrně trpíme, kolo dostává slušné rány a nárazy do ráfků za chvilku už ani neřešíme. V cíli první etapy cítím, že takový výkon už jen tak nepodám, kdežto Martin Hajný se teprve rozjíždí, Tomáš s Martinem Pechem jsou se svými výkony celkem spokojení.

Pár šlápnutí a stojíme pod kopečkem, po jehož hřebeni vede hranice s Rakouskem. Druhá rychlostní zkouška bude téměř čistě vrchařská. Každý z nás se rozjíždí po rozbité cestě spurtem. Do kopce není problém držet stálé tempo a za chvilku opět vidím před sebou kluky. Sice už je nezvládám dojet, ale motivační faktor zafungoval. Za další přesun jsme všichni rádi a po větrných loukách vytáčíme nohy. Projíždíme náměstím ve Slavonicích, kde si Germáno jedoucí nějakou hodinu před námi dokonce stačil skočit na pivo, my se můžeme těšit maximálně tak na občerstvovačku.

Germáno doplňuje energii

Třetí etapa vede nejdříve po loukách proti silnému větru, poté se vjede do lesa, kde na závodníky čeká docela technický úsek po kořenech, v nejnáročnějším výjezdu při objíždění pomalejšího závodníka chybuji a musím kousek běžet, v cíli mě moc nepotěší, že ostatní kluci se mé zmínce o tlačení divili. To bude nepříjemná ztráta. Tomáš chytá ke konci 13minutové etapy defekt, to by nebyl takový problém, neboť v každém cíli erzety je připraveno množství duší a plášťů Specialized. Kromě defektu duše hlásí Tomáš i defekt nohou, jede se mu špatně.

Dlouhý přesun krásnou krajinou České Kanady naskýtá prostor na uklidnění, projíždíme přes Český Rudolec, poté nás čekají náročná stoupání, jedno po kořenech až do Ďáblovy prdele, které by šlo velice těžko vyjet i s lehkými převody na bajku. Čtvrtá etapa nejdříve vede houpavým terénem po louce a poté docela technickým, ale rychlým sjezdem po kořenité cestě. Zde se rozdíly příliš nemění, já jsem v rámci naší party ve virtuálním vedení, ale o tom se dozvím až večer.

Já - Kuba

Poslední etapa má podobu časovky z mírného kopce, takže tady nevznikají markantní rozdíly, ale daří se mi ji dokončit na 3. místě celkového pořadí. Na Duo Paprstka – Fikejz nikdo nemá. Domů nás pak čeká zajímavý přesun kolem hradu Landštejn, do cíle sjíždíme po organizátory posekané louce. 

O práci opět není nouze, osprchovat se, navečeřet a zvolit vhodné osvětlení na noční etapu. První jezdci startují lehce po osmé, takže jedou ještě za denního světla, avšak na nás už čeká velké šero. Tomáš se rozhoduje v závodě už raději nepokračovat, chápeme, že trápit se v sychravém počasí nemá cenu. Noční zkoušku si jako jedinou můžeme projet, má podobu cyklokrosové tratě, ale je kraťoučká. „I když pojedeme v klidu, tak ztratíme jen pár sekund,“ soudím, přesto se však na zkoušku i krátce rozjíždím a půjčuji si světlo od organizátorů. Martinové mají svoji výbavu. Ztuhlé nohy nejsem schopný rozhýbat a nevidím zrovna ideálně. Resultuje z toho ztráta 11 sekund na Martina Pecha, Martin Hajný se zdržel za pomalejším jezdcem a ztrácí ještě o 9 sekund více. Večer zjišťujeme, že i tyhle rozestupy jsou podstatné.

Radostné překvapení u výsledků

Celkově jsem čtvrtý a třetí v kategorii do 29. let. Martin Pech mi je hned v patách se ztrátou pouhých 35 sekund (na závodní trati jsme strávili zatím 50 minut). Martin Hajný je za mnou o necelou minutu, na 4. místě své kategorie ztrácí jen 2 sekundy na bednu a 17 sekund na druhé místo. Bude to zajímavé! Germáno je v půlce startovního pole na 66. místě, což jak sám tvrdí, je velké zklamání. Pomýšlel na top 10, alespoň v kategorii otců dvou dcer, nad 45 let a se 13 letou závodní pauzou. 

Pech se mě najednou snaží dostat pod psychický tlak, že hájím bednu. „Hlavně, když někdo z nás na tý bedně bude, ale pokud to budu já, tak budu ještě radši,“ odpovídám. V naší chatce máme sice teplo, jen postele jsou tvrdé, Martin Hajný soudí, že jsou z kasáren.

Ráno je opět chladno a mrholí, vzhledem k motivaci, jakou máme, není zase takový problém sednout na kolo. Dnes do toho jdeme v závodním nastavení, Martin Hajný se poctivě rozjíždí, já se také chvilku projedu, abych zjistil, jak studený vítr fouká. Do závodu vyrážím v goretexové bundě, pojedeme stejný okruh akorát v protisměru.  Šestá a sedmá etapa jsou totožné s pátou a čtvrtou z předchozího dne, jen opačně. V praxi z toho vychází vrchařská časovka na úvod. Jedu první a rozhodně ne zvolna, avšak Martin Hajný mi vrací včerejší potupu a dojíždí mě, svůj čip přeci jen nechávám kontrolora pípnut těsně před dojezdem Martina, ale ztrácím ve 12minutovém stoupání dost přes 20 vteřin, Pech zajíždí podobně rychle jako já a není spokojený.

V další „Erzetě“ dělám školáckou chybu, v rychlé pasáži po hladké cestě mám svůj pohled soustředěný na přední plášť a nevšímám si šipky. Okolní cesty jsou sice dobře označené křížky znamenající „tudy ne“, ale správnou cestu chvilinku hledám. Trestám se ostrým nástupem a na louce již vidím Martina Hajného před sebou, naivně si myslím, že jsem ztrátu minimalizoval. Výsledky poté ukážou, že mě to přeci jen nějakých 15 sekund stálo.

Osmá zkouška nás překvapuje, neboť se objevuje v nečekaném místě ještě před občerstvovačkou. Je dnes nejkratší, trvá nám nějakých 5 minut, přesto opět pár drahocenných vteřinek na Martiny ztrácím. Na bufetu nemůže chybět můj oblíbený chleba se škvarky, každý tady chvilku odpočívá, neboť další zkouška následuje hned za kilometr. Pojedeme včerejší třetí etapu v protisměru, alespoň nám na loukách bude foukat vítr do zad.

První jede Martin Pech, po něm Hajný, já zase rád poslední. Pech si pochvaluje, jak projíždí úvodní technickou kořenitou pasáž. „Přes ty kořeny jsem letěl, jsem zvědavej, kolik jsem vám tady dal,“ opět brnká na nervy. Nakonec se ukazuje, že ne zase příliš. Martin Hajný si dle svých slov v technice vedl špatně, ale žádnou katastrofu to pro něj neznamenalo, i já jsem zajel důstojně.

Cestou k finální etapě už skoro ani nemluvím, místo přátelské vyjížďky, kterou tu absolvuje naprostá většina původním zaměřením enduristů, nás čeká nejvyhecovanější závod letoška. K tomu poslední zkouška vede z kopce po šotolinové cestě. Letíme šedesátkou. Kdo nespadne, vyhraje. Já sice nepadám, přestože v jedné zatáčce k tomu mám blízko, podle stop v naplaveném písku soudě, že se zákrutou si nepotykalo víc štěrkoletců. Vyprávět by mohl i Germáno, jenž se tam blíže seznamuje se škarpou. Navíc občas obkličkovávám pomalejší závodníky. To Martinu Pechovi padá řetěz, v cíli považuje moji bednu v kategorii za jasnou záležitost. Spadlý řetěz  rozhodnul Tour de France roku 2010, že by to bylo i v našem miniduelu? Martin Hajný vypadá na závodech obvykle, že si jede v pohodě, tady je však v cíli dost vyřízený. Na trati však využil toho, že má z nás největší jednopřevodník a pár sekund na mě ještě získává. Zjišťujeme, že máme dva pomalé defekty, což tady není nic zvláštního. Louka v cíli etapy se mění v malý servis, neboť dobrá polovina projíždějících mění duše. Do cíle to už jen pár pohodových kilometříků.

Tam zjišťujeme poměrně příznivé informace. Třetí místo se mi v kategorii skutečně podařilo udržet, navíc Martin Hajný se také dnešním výtečným výkonem propracoval na bronzový stupínek, přitom mu stříbrná pozice unikla jen o 1, 5 sekundy! To je pech. Pech má taky pech. Skončil v kategorii nakonec 4. pouhých 20 sekund za mnou. Ano, rozdíl mezi námi v hodinu a půl dlouhém závodě byl opravdu jen 20 sekund. Psycho.

Já s dvojicí nejrychlejších do 30 let....

Umýt se, najít čistý dres. To jsou poměrně příjemné úkony, Germáno si na naše výsledky asi nemůže stěžovat. On sám závod zvládl v pohodě, přestože závodí nerad a postavil se na start s číslem po 13 letech a závod končí jako čtyřiašedesátý. "Je to potupa, chtěl jsem skončit v první půlce startovky. Měl jsem pocit, že letím jako vítr krajinou, v některejch místech jsem měl pocit, že dokonce vítr i předháním, ale asi jsem se nechal jen unést tou atmosférou velkého debutu Gravel Blindura. Nevím, kde v přípravě mohla nastat chyba, musím si s trenérem sednout a podrobně to analyzovat."

Gravel Blinduro velice překonalo naše očekávání, stalo se zatím možná nejzábavnějším závodem sezony a velice příjemným zpestřením. Po důkladném testování gravel biků však mohu říct jasný závěr. Slovíčko gravel znamená šotolina a právě tam jsou tato kola nejrychlejší. V lese mimo cesty zůstaneme u bajků.

---

%pagebreak(Na čem jsme jeli?)%

Jakub Jirků - Kona Rove ST

Železníka Kona Rove ST jsem měl možnost jezdit celý týden před vrcholnou akcí v České Kanadě, všechny své dojmy z kola jsem shrnul v minitestíku gravelu ZDE.

 I na sériovém kousku z oceli za 36.000  Kč se dá zajet bedna...

 

---

Více fotografií

 

---

Martin Hajný - Author Ronin SL

Na závod jsem si vybral pokračování štěrkové evoluce u značky Author Ronin SL. Neměl jsem možnost porovnat, o kolik ta dvě písmena znamenají zlepšení vůči původnímu modelu (Rónin znamená v japonštině potulného samuraje bez pána), ale kolo bylo skvělé. Primárně jsem si ho vybral díky jeho atraktivnímu vzhledu. Ocelový rám vypadá luxusně zvláště ve stříbrné variantě (ta barva mi moc stříbrná nepřišla, ale výrobce to tak uvádí). Rám poutal i pozornost ostatních účastníků.

O kvalitách kola ve sportovním klání jsem pochyboval, protože od prvního pohledu je stavěné spíše na poklidnější jízdy s brašnami, na druhý pohled ale člověk zjistí, že kolo má vlastně tak trochu rozdvojenou osobnost, protože vedle všelijakých úchytů na brašny má Ronin taky parádní osazení 1x11 Apex od SRAM. Tulák SL mě v ostrém testu, který nám oběma nachystal Michal Prokop a jeho parta, hodně mile překvapil. To kolo je prostě pecka. Zapletená allroad modifikace Aksium od Mavicu sice neoslní váhou, ale byl jsem nadšený tuhostí a odolností. Kolu, nebo spíše jezdcově kostře a výpletům by seděl bezdušový setup. Měl bych trochu výhrady k brzdám rovněž Sram Apex, ale možná je to spíše nevhodnou kombinací desky a kotouče. Brzdy brzdily průměrně, ale kotouče s deskami zvláštně drhly a hlučely. U hydraulik Shimano 105 jsem měl o hodně lepší pocit. Ale jak říkám, možná brzdy chtěly jen více zajet nebo obměnit kombinaci desky kotouče.

Za Roninem se zkrátka všichni otáčejí. Tohle kolo se povedlo...

 
Více fotografií

 

---

 

Tomáš Plášek - Wilier Jareen

Na testovacím kole italské značky Wilier Triestina - dvakrát zeslabovaný rám z hliníku 6061 s karbonovou vidlicí model Jareen na 105 - jsem si stihl několikrát zatrénovat před samotným závodem Gravel Blinduro. Gravel bike se chová v terénu jinak než klasické horské kolo a musel jsem si zvykat hlavně na jeho tuhost. Ta zase přinášela neuvěřitelný pocit z rychlosti a akcelerace, kterou na biku v terénu nezažijete, i když kolo rozhodně nebylo z nejlehčích.

Wilier na štěrku a kořenech - což byla podstatná část závodu - držel jak přibitý, až jsem si několikrát říkal, že už je to za hranou. Hydraulické brzdy a řazení Shimano 105 fungovaly bezchybně. Velká poklona patří Michalovi Prokopovi za krásný a organizačně výborně zvládnutý jedinečný závod v Česku na gravelech!

 
Více fotogarafií

 

---

Martin Pech - Specialized Sequoia Expert

Na závod jsem si původně vybral Specialized Diverge, který laskavě zapůjčilo Velocentrum Voleský. Byla to moje první zkušenost s gravel bikem, takže jsem byl nadšen!

Štěrk má tohle kolo v krvi, ale do většího terénu to v případě, že to kolo máte rádi, určitě není. Možná to bylo zapříčiněno tím, že na Diverge jsou standardně dodávány pláště šířky pouhých 30 mm, což vám nedovolí se vydávat do většího terénu. Respektive dovolí, ale výrazně trpí pohodlí a trať Gravel Blindura byla jednoznačně šitá objemnějším plášťům. Ale proč vlastně jezdit do většího terénu, když gravel znamená štěrk, že? Tímhle se, ale moc nezabýval Michal Prokop, který vytvořil nádherný závod, ale ne moc stvořený na mého Diverga.

I kolo za 93000 Kč má přípravu na montáž brašen a dalšího příslušenství na cestování. Zároveň se na něm dá i slušně zazávodit...

Naštěstí tu byla možnost si vzít jeho více terénního sourozence a to Specialized Sequoia v nejvyšším setupu Expert. Sequoia je národní park v pohoří Sierra Nevada (USA), takže není divu, že tento stroj je v lese jako doma! Kombinace ocelového rámu, karbonové vidlice, širokých plášťů 42 mm a bezchybného řazení Sram Force 1 byla prostě paráda a já si závod užíval i na kořenitých pasážích, které mnozí závodníci proklínali. Také musím vyzdvihnout barevné provedení, které přecházelo z černé u středu do tmavého odstínu tyrkysové na horní rámové trubce. Co se málo vidí a bylo příjemné, byla textilní omotávka Anza ve stejné barvě jako sedlo. Níže položený střed měl za vinu občasné škrtnutí pedálem na kořenech, což se ovšem běžně na štěrkové cestě nestane....

---

 

Více fotografií 

 

---

 

Germáno - Whyte Glencoe

 

Když jsem hliníkového Whyta vybalil z krabice, trochu jsem se zalekl zcela hladkých plášťů WTB Horizon..... To snad né, jak na tomle můžu vletět do terénu? Ale nechval dne před večerem. Model Glencoe - mimochodem Glencoe je úžasné místo ve Skotsku, pokud jste někdy někdo jel přes tento průsmyk z Glasgow do Fort William, jistě mi dáte za pravdu - patří do rodiny gravel biků s označní Road Plus. Jako jediný je osazen 650b koly s velkoobjemovými plášti (dají se však namontovat i kola velikosti 700). Takže na Gravel Blinduro ideální. Britský gentleman disponoval, podobně jako jeho pokrevní enduroví bratři, propracovanou krytkou u sedlovky, schovanou sedlovou objímkou v trubce, delší geometrií, položenější hlavou a svými vlastními berany 500 mm širokými! Zkrátka u Whytu tepe gravity srdce.

Zpět k plášťům. Celý týden jsem je štěrkoval u mě za barákem ve Voděradských bučinách. Nechtělo se mi věřit, jak skvěle držely. Jemňoučký vzorek po stranách a na dotek měkká směs udělaly své. Na závod jsem ale vyměkl já. "Hele s tím bych tam nešel...." říkal mi Michal Prokop, když mě viděl před startem. Narychlo jsem tedy přezul plášť na Specialized Fast Trak (650b/50). Těžko hodnotit, jak by to dopadlo s plešounem WTB, ale na zadním kole neměl problém. Jen v neděli ráno na vlhké trávě - ale kdo neměl... Takže jsem jen možná trochu propadl panice. Tlumící schopnosti velkoobjemových "balónů" s tlakem 1,7 baru byly znát.  Skvělé ve sjezdech, ani na nejhorších kořenitých pasážích jsem neměl neříjemný pocit - bral jsem-li na vědomí to, že jedu na siliničce :-) - i přes svůj delší rozvor to byla celkem zábava a ovládalo se hravě. Musel jsem si zvykat i na nízko položený střed, mnohokrát jsem klopýtal pedálem...

Kolu Whyte Glencoe dominují široké pláště a řídítka

A jak hodnotili i kolegové, pocit z rychlosti po lesních cestách je úžasný. Řazení Sram Apex 1 chodilo čistě a převody 1x11 (44 / 11-42) kupodivu stačily, i když "kašpara" jsem tedy ojel precizně. Brzdy byly hodně obdivovanou záležitostí Whyta - jednalo se totiž o hybridní hydrauliku :-) Lankové páky ovládaly hydraulické třmeny, expanzní nádobka byla na samotném těle brzdy. A funkčnost? Rozhodně lepší než mechanické kotoučovky, ale měly takový turbo efekt, ale naučil jsem se s tím pracovat bez problémů. Dávkování si s hladkými plášti dokonale osvojíte... 

Velmi okukované brzdy TRP... nechybí pevná osa a navářky na blatníčky

Kolo jsem si nadmíru užil, těžko jsem se s ním loučil, a to mě hodně nazlobilo, jak trápilo moje nohy. Do příště by mohlo trochu zhubnout z navážených 11,17 kg bez pedálů. OK, nebo zhubnu já...

 

---

 

Více fotografíí

 

---