Ještě jsem měl rezervu, nohy jsem měl na zlato, říká Ondra Cink

Dlouho seděl Ondra Cink v cíli obklopen svými nejbližšími, přítelkyní Pavlínou a fyzioterapeutem Pavlem. Smutek z nedotaženého cíle byl obrovský, tekly i slzy. Ale není se co divit, Ondřej o Andoře mluvil hodně dlouho: "To je moje trať, tam můžu vyhrát!" Podřídil tomu svojí přípravu, kterou podle všeho zvládnul na 100 %. Dvanáct dnů v Livignu a před samotným dnem D pobýval v Andoře celkem 17 dní. A pokud si mohu dovolit osobní hodnocení, tak víc toho udělat nemohl. Životní závod, skvěle rozjetý závod, zhatil zdravotní problém, který Ondru už několikrát potkal: srdeční arytmie. 

Ondro, jak se těsně po závodě cítíš?
Je to zklamání, velký zklamání. Dal jsem tomu všechno a v závodě jsem se cítil dobře, ani jsem nejel naplno, pořád jsem tam měl rezervu. Kdyby nepřišla ta arytmie, tak si troufám tvrdit, že bych vyhrál.

Popiš, jak se to vyvíjelo.
Neodstartoval jsem úplně nejlíp, chce to tam být prostě vepředu, abych to nemusel zbytečně dotahovat a plýtvat silami a já byl asi dvanáctej. A ve sjezdu se to hned natáhlo a já viděl, jak za to Avancini bere. Takže jsem na nic nečekal...

Ponaučení z Nového Města, na to člověk asi nemyslí, je to tak?
Ne, já jsem chtěl vyhrát, takže jsem musel po něm jít a dojet ho co nejdřív. To se mi povedlo a už další kolo začal Avancini zpomalovat a viděl jsem, že Nino už má díru asi 10 možná 15 vteřin, tak jsem za to vzal. Nechtěl jsem, aby nás Nino dojel. Jel jsem sám a cítil jsem se moc dobře.

A pak přišlo zastavení, ve všech dost hrklo a nikdo nevěděl, co se stalo... 
V depu jsem se polil ledovou vodou, a jak jsem si ji nalil za krk, tak během vteřiny jsem měl arytmii... tepal jsem 230! Už se mi to stalo po čtvrtý takhle v závodě. Je to ale zvláštní, vždycky se to stalo potom, co jsem si vzal hodně draslíku a hořčíku. Teď jsem si to pohlídal, takže to byla ta voda, naskočilo mi to tam během okamžiku. Příště si musím polívat jen nohy. 

Všichni si mysleli, že je konec....
Věděl jsem, že je to špatný v tu chvíli a šance na výhru je pryč. Rozhodl jsem se zastavit v depu a vyřešit co dál. Pavel mi tam pomohl, mačkal mě pod žebrama a během minuty to bylo zase dobrý a tep jsem měl 160. Tak jsem se rozhodl jet dál.

Tebe nic nezastaví...
Snažil jsem se bojovat o každý místo, já to tak mám, já takhle závodím. Je jedno, jestli jedu dvacátej nebo desátej, chtěl jsem ještě předjet co nejvíc lidí. Jsem rád, že se mi nakonec podařilo skočit aspoň do desítky...