Ondřej Cink: Byly to asi nejhorší pocity, co jsem kdy zažil

Necelých deset dnů strávil Ondřej Cink na olympijských hrách v Tokiu. Vrátil se domů bez vysněné medaile na krku. Dobře rozjetý závod musel vzdát vinou defektu, s čím se dlouho smiřoval. "Nikdy jsem se necítil hůř," řekl nám v rozhovoru po svém příjezdu zpět do Česka.

Můžeme začít něčím veselým, Ondro?
Tak to je určitě to, že jsem rád, že jsem doma. Pavlínka mě vyzvedla na letišti a šli jsme hned spát, bylo to jako kdybych přiletěl z normálního závodu.  Hned včera jsem si dal 115 kiláků na vyjetí. Hezky jsem si zapřemýšlel, namotivoval jsem se. Prospělo mi to. Dám si víkend volno a od pondělí zase začnu přípravu směrem k mistrovství světa.

Tam směřuje další otázka – jak bude vypadat tvůj další závodní program?

Srpen bude dost nabitý, orazím si tři dny úplně bez kola. Začnu Stupnem, ale to bude spíš exhibice a v rámci tréninku. Mám tam v plánu jet na kole a pak odzávodit. Pak odlítám na mistrovství Evropy do Srbska, kde ve čtvrtek pojedu štafety a v neděli svůj závod. Na to už bych chtěl být taky nachystaný, snad by forma mohla ještě vydržet. Ale ani moc nevím, jak to celé udělat, protože bych rád zajel i Evropu a potom za 14 dnů mistrovství světa. Vypadá to, že mistrák republiky, který je přesně mezi tím, pojedu z plnýho tréninku.

A když se podíváme na dlouhodobější plány, co další olympiáda v Paříži v roce 2024?
Určitě mám v hlavě další olympiádu, rád bych ji jel. Bude mi třiatřicet, ale ono to nezáleží na věku, je to jen o hlavě závodníka, o motivaci. Musíte jít se sportem furt dopředu, zkoušet nové věci, protože sport se vyvíjí. A tohle mi problém nedělá, takže příští olympiáda bude určitě další cíl.

Takže tvůj výsledek v Tokiu tě neznechutil?
Ten neúspěch na OH bylo hodně těžký skousnout, po závodě byly pocity asi nejhorší, co jsem kdy zažil. Získat medaili na olympiádě je sen každýho sportovce. Pro mě vzhledem ke sponzorům a k nové smlouvě je asi lepší vyhrát mistrák světa, ale medaile na olympiádě je naprosto něco výjimečnýho, je to sen. Chystal jsem se na to hodně dlouho, bylo to strašně těžký, jak fyzicky, tak psychicky. A pak v závodě, když už jsem se dostal na třetí místo a zbývalo kolo a půl do cíle a já byl připravenej nastoupit a jet si pro medaili, tak se stane to, co se stalo. Je to neskutečný, co se během pěti minut stane. Nejdřív totální euforie z toho, že jsem na třetím místě a cítím se skvěle, a pak... Cítil jsem se silnější než ostatní…

 

 

 

Zobrazit příspěvek na Instagramu

Příspěvek sdílený Ondřej Cink (@ondrejcink)

Zpočátku to nevypadalo, že bys měl nejlepší nohy, asi to chtělo být víc vepředu...?
Na téhle trati to samozřejmě chtělo být trochu víc vepředu, ale zase úplně špatnou pozici jsem neměl. Ono se to hrozně natahovalo ve sjezdech a tady se na celé trati nedá moc předjíždět. Pomohlo mi ale, že pak ti přede mnou taktizovali na rovince, díky tomu jsem se dopředu celkem dobře dostal. A pak jsem byl jako politý živou vodou, viděl jsem tu medaili jasně před sebou. Chtěl jsem za to vzít, byl jsem připravenej tam nechat úplně všechno a dojet si pro ni… Když jsem pak v cíli viděl, že třetí přijel do cíle Valerro, tak jsem si říkal, no ty vole, to jsem prostě fakt mohl dát. V tu chvíli, kdy jsem za to chtěl vzít, tak on na nás měl pořád víc jak dvacet vteřin, a kdybych jel doraz, tak by mě nedojel… Ale těžko říct, co by se stalo, jak by se to vyvíjelo, jsou to jen moje pocity. Já si 100% věřil, měl jsem k tomu nakročeno, ale nemůžu tvrdit, že by to tak nakonec bylo.

Odpadl jeden soupeř Mathieu van der Poel, věděl jsi o tom vůbec?
Viděl jsem ho tam, jak už je na zemi. To se nedalo přehlídnout. Nevěděl jsem, jestli pokračuje, ale vhledem k tomu, jak těžce se tvářil, tak jsem si hned samozřejmě říkal, že je jeden ze hry. To přiznám, že mi hned proběhlo hlavou.

V nizozemských médiích nejčastější poolympijské téma, co se mohlo stát?
Těžko říct. Já, když jsem viděl video z toho pádu, tak se mi spíš zdálo, že to byla jeho chyba, jako kdyby to podcenil. Nejdřív to vypadalo, že to chce skočit a pak ne. Nepřišlo mi, že by počítal s tím, že tam ta lávka je. Zvláštní…

O tom, že lávka nebude, jste před závodem věděli?

Jo, stoprocentně. Před závodem byla porada a všichni jsme to věděli, že tam lávka nebude, Viktor Zapletal říkal, že na poradě byli asi 4 Holanďani, že to museli vědět. Takže buď mu to neřekli, anebo to byla prostě jeho chyba a on se jen vymluvil, aby to vypadalo, že chybu neudělal on. Ale těžko říct.

V tréninku se lávka stejně přeskakovala…
Právě. Proč by to chtěl sjíždět, všichni jsme to skákali v tréninku, v podstatě po té lávce nikdo nejezdil. Nepochopil jsem to vůbec.

Dopadli jste s Mathieum dost podobně…
Jo, byly to nejhorší okamžiky, až do večera to bylo těžký se s tím srovnat. Až teď tady doma jsem v pohodě.

Dokážeš říct, co se přihodilo?
Měl jsem od Leogangu nový lehký kola, jezdil jsem to ale do té doby jen vepředu. Ono tam není nic moc o čem spekulovat. Prostě to najednou prasklo. Necítil jsem žádný náraz, vůbec jsem o tom nevěděl. Asi to ucházelo hodně pomalu a pak se to v zatáčce svlíklo. Kdybych to věděl dřív, tak bych kolo vyměnil, stalo se to kousek za depem. Oprava by sice něco stála, ale aspoň bych dokončil. Rozhodně jsem nechtěl závod vzdát. Obě předchozí olympiády jsem dokončil… Tady to bylo hrozně daleko do depa, kolo se ani netočilo, nešlo to v tu chvíli dokončit.

Nepomohly by vložky?
Uvažoval jsem o nich, ale nakonec jsem je tam nedal. Vezl jsem je letos jenom jednou v Novým Městě na Moravě. Asi by to tomu stejně nepomohlo, protože to nevydržel ten materiál, bylo to prasklý i ve spoji ráfku. Nejsem si vědomej žádný chyby. Ale když si vezmu jen ten drop, skákalo se z výšky, přední kolo šlo ještě do trávy, ale zadní vždy dopadalo do kamenů, byly to rány. I v těch kamenitých sekcích to bylo těžký…