Sedmnáct stovek cyklistů, vinice kam oko dohlédne, prudké kopce a atmosféra, kterou na klasických závodech jen tak nezažijete. Pátý ročník Orbea Gravel Rioja Alavesa nás zavedl do méně známé části Španělska. A ukázal, že k pořádnému cyklistickému zážitku vlastně vůbec nepotřebujete výsledkovou listinu.

Když vás české zastoupení značky Orbea pozve na gravelový podnik do Baskicka, není příliš nad čím přemýšlet. Zvlášť když se akce odehrává v krajině, kterou většina z nás zná spíš z etiket vinných lahví než z cyklistických map. A tak jsme minulý víkend vyrazili do španělské Laguardie, malebného historického městečka v oblasti Rioja Alavesa, abychom na vlastní kůži poznali, jak vypadá gravel po baskicku.

Z Česka jsme cestovali čtyři. Marek, student FTVS a zároveň zástupce českého zastoupení Orbea, který se o nás po celou dobu skvěle staral. Tomáš z MTBIKER.sk, Pepa, prodejce kol Orbea z Kroměříže, a moje maličkost z MTBS. Před odletem z Vídně jsme se prakticky neznali, ale rychle se ukázalo, že jsme docela dobrá čtyřka. A to je na podobných výpravách polovina úspěchu.

V Baskicku se žije vínem. A na těstoviny si počkáte

Laguardia je nádherné historické městečko obklopené vinicemi. Jenže pokud sem přijedete s představou, že si před stokilometrovým závodem dáte pořádnou porci těstovin, můžete být docela překvapeni. Místní gastronomii totiž vládne víno a pintxos, typické baskické jednohubky na všechny možné způsoby. Výborná věc, ale jako předzávodní večeře pro hladové cyklisty to není úplně ideální.

Najít klasickou restauraci s těstovinami se ukázalo jako téměř nadlidský úkol. Nejbližší pizzerie byla nějakých dvacet kilometrů daleko, a když už jsme ji objevili, zjistili jsme, že se tam začíná vařit až ve 20:15. Jiný kraj, jiný mrav. Baskové se zkrátka nikam neženou, alespoň pokud jde o večeři.

O to jednodušší byla cyklistická část příprav. Ze strany Orbea jsme měli opravdu prvotřídní servis. Kola byla připravená, registrace proběhla hladce a v pátek jsme si stihli všechno nastavit, připevnit startovní čísla a vyrazit na krátké projetí. Žádný stres, žádné komplikace. Přesně tak, jak by to před velkou akcí mělo vypadat.

Sedmnáct stovek cyklistů a pět stupňů nad nulou

Sobotní ráno nás přivítalo teplotou kolem pěti stupňů. Na startu bylo asi sedm, což na konec října není žádná tragédie, ale ani ideální počasí na postávání v cyklistickém dresu. V prostoru startu hořelo několik ohňů, kolem nichž se cyklisté zahřívali, povídali si a čekali na start.

Atmosféra byla překvapivě uvolněná. Žádné přehnané napětí, žádné nervózní pohledy na soupeře. Jen spousta lidí, kteří se těšili na den v sedle.

Já měl jednu drobnou komplikaci. Doma jsem si zapomněl rukavice. Při ranních pěti stupních nic příjemného, takže se dostavila menší panika. Nakonec jsem ale celý den zvládl bez nich a žádná katastrofa se nekonala.

Před startem jsem vlastně ani nebyl příliš nervózní. Věděl jsem, že sto kilometrů ujedu. Otázkou bylo, jak moc si je užiju. Po nedávné nemoci a náročnějších týdnech jsem rozhodně neměl ambice někam závodit. Chtěl jsem hlavně poznat krajinu, projet si krásnou trasu a pokud možno se zbytečně netrápit.

Po startovním výstřelu jsem své tři parťáky prakticky okamžitě ztratil z dohledu. Sedmnáct stovek účastníků je zkrátka pořádný balík. Přesto se nekonala žádná strkanice ani hektické předjíždění. Jen několik rychlíků se po krajích snažilo dostat dopředu. Já mezi nimi rozhodně nebyl.

Úvodní metry vedly do kopce historickým městem, odkud jsme se postupně vydali na úzké silničky mezi vinicemi. A právě tam začalo to, kvůli čemu stojí za to do Baskicka vyrazit.

Vinice, vinice a zase vinice. A pořád nahoru a dolů

Rioja Alavesa je krajina, která jako by byla pro gravel stvořená. Zvlněné kopce, nekonečné vinice, malé vesničky a hustá síť šotolinových cest. Na rozdíl od některých jiných gravelových podniků se tady prakticky nedostanete do lesa. Za celý den jsme jím projížděli snad jen jednou.

O to víc času jsme strávili mezi vinicemi, které se koncem října barví do žluté, oranžové a červené. Nad krajinou se zvedají hřebeny pohoří Sierra de Cantabria a mezi nimi se klikatí cesty, které vás neustále vedou doprava, doleva, nahoru a dolů.

Právě profil trasy byl jednou z jejích největších zvláštností. Žádná dlouhá horská stoupání, ale zato nekonečná série krátkých a často velmi prudkých kopců. Sklony kolem 14 až 16 procent nebyly výjimkou a v jednom místě se hodnota na cyklopočítači přiblížila dokonce devatenácti procentům.

Sto kilometrů a více než dva tisíce výškových metrů tak rozhodně nebylo zadarmo. A přestože jednotlivé kopce nebyly dlouhé, postupně se nasčítaly a dokázaly pořádně prověřit nohy.

Povrch byl naopak velmi příjemný. Odhadem osmdesát procent trasy tvořil skutečný gravel, převážně světlá, dobře sjízdná šotolina. Tu a tam se objevily větší kameny nebo deštěm vymleté strouhy, ale nic, co by vyžadovalo nějaké mimořádné technické dovednosti.

Jediným zpestřením byl zhruba třistametrový singletrail. Příjemná změna rytmu, která mě osobně bavila. Jen škoda, že podobných pasáží nebylo víc.

Projížděli jsme také několika městečky, kde se zejména v prudších stoupáních shromažďovali místní a povzbuzovali projíždějící cyklisty. A když jsme dorazili na jednu z občerstvovacích stanic umístěnou přímo ve vinařství, připadal jsem si na chvíli skoro jako na Cape Epic. Vinice, prašné cesty, krásné kulisy a spousta cyklistů. Jen místo jihoafrického slunce jsme měli příjemné baskické podzimní počasí.

Čtyři občerstvovačky a jeden nepříjemný incident

Organizace celé akce zaslouží velkou pochvalu. Na dlouhé trase byly čtyři bohatě vybavené občerstvovací stanice, kde opravdu nebyl důvod spěchat. Nabídka byla pestrá a všechno fungovalo tak, jak má. Zkrátka servis, který na mnoha jiných akcích rozhodně není samozřejmostí.

Jediné výraznější zdržení přišlo přibližně na 25. kilometru. Na čele závodu došlo ke kolizi jednoho z cyklistů s motocyklem a pořadatelé museli účastníky zastavit. Ti první čekali podle informací z trasy zhruba čtvrt hodiny. Naštěstí se incident podle dostupných zpráv obešel bez vážnějších následků.

Jinak ale organizace fungovala výborně. Značení bylo přehledné, trasa zajímavá a navzdory velkému počtu účastníků jsem neměl pocit, že bychom si na cestách nějak překáželi.

Dvě atmosféry, dvě desetiny baru a jeden špatný nápad

Na trasu jsem vyrazil na modelu Orbea Terra Race /Sram Force/ obuté do plášťů Vittoria Terreno T30 s tlakem 1,9 baru vpředu a 2,0 vzadu. A musím říct, že to byla téměř ideální volba.

Na rychlé šotolině kolo krásně odvalovalo, ale zároveň nabízelo dostatek pohodlí a především jistoty v zatáčkách a sjezdech. Někteří střelci kolem mě měli pláště evidentně nahuštěné výrazně víc, což se projevovalo zejména v rychlejších zatáčkách. Já si naopak mohl dovolit plynulou jízdu a sjezdy jsem si opravdu užíval.

Vlastně jsem si užíval téměř celou první polovinu trasy. Rozhlížel jsem se po krajině, fotografoval očima a podvědomě se trochu šetřil. Nikam jsem se nehnal, protože jsem věděl, že do cíle je ještě daleko.

Jenže pak přišel přibližně šedesátý kilometr.

Kolem mě se prohnala skupinka kluků, kteří jeli pěkné tempo. A protože jsem měl pocit, že mi to docela jede, rozhodl jsem se s nimi pokračovat. Najednou se jelo opravdu rychle. Kopce, rovinky, sjezdy, všechno krásně odsýpalo a já si říkal, že to vlastně není vůbec špatné.

Jenže takové nadšení mívá svou cenu.

Na osmdesátém kilometru začalo být jasné, že jsem se možná nechal trochu unést. Nohy už nefungovaly tak ochotně, každé další krátké stoupání bylo delší než to předchozí a posledních patnáct kilometrů se změnilo v docela poctivý boj :-)

Zatímco první část dne jsem si vychutnával krajinu a atmosféru, v závěru jsem už hlavně vyhlížel cíl. A modlil se, aby za další zatáčkou nepřišel další kopec. Přišel. Samozřejmě.

Čtyři hodiny dvacet minut. A kdo vlastně vyhrál?

Nakonec jsem dorazil do cíle spokojený. Strava mi ukázala čas jízdy 4 hodiny a 20 minut, což vzhledem k profilu trasy a mému závěrečnému trápení nebylo vůbec špatné.

Jenže pak přišla zajímavá věc. Chtěl jsem zjistit svůj oficiální čas a podívat se na výsledky. Kdo vyhrál? Jak rychle jeli nejlepší? Kolikátý jsem vlastně skončil? Hledal jsem, ale nic jsem nenašel.

Až později mi došlo, že Orbea Gravel Rioja Alavesa vlastně vůbec není závod v klasickém slova smyslu. Podle pravidel jde o nesoutěžní cyklistický podnik, který nemá oficiální celkové pořadí podle dosažených časů. Pořadatelé mohou měřit vybrané úseky, ale hlavním smyslem akce není hledat nejrychlejšího cyklistu.

A najednou mi to všechno začalo dávat smysl. Ta uvolněná atmosféra na startu. Lidé, kteří se nikam nehnali. Bohaté občerstvovací stanice. Úsměvy, povídání a společné zážitky.

Samozřejmě se na trase našla spousta těch, kteří jeli naplno. Ostatně mezi účastníky nechyběl belgický olympijský vítěz z Ria 2016 a šampion Paříž–Roubaix Greg Van Avermaet. Vedle něj se mezi vinicemi proháněl i mladý belgický talent Jarno Widar, bývalý profesionál a vítěz etapy Tour de France Omar Fraile nebo baskická legenda Haimar Zubeldia, který nechyběl na žádném z dosavadních ročníků. Na startu byli také někdejší elitní časovkář Jonathan Castroviejo či belgická cyklistka Sandrine Tas. A právě možnost projet se po stejné trase jako velké osobnosti světové cyklistiky, bez bariér a závodního stresu, patří k dalším sympatickým stránkám celé akce.

Z šesti stovek na sedmnáct set. Orbea našla správný recept

Orbea Gravel Rioja Alavesa se letos konala popáté a za krátkou dobu se z ní stal jeden z nejvýraznějších gravelových podniků ve Španělsku. Zatímco první ročník v roce 2022 přilákal přibližně 600 účastníků, letos jich do Laguardie dorazilo kolem 1700 z deseti zemí. Zájem byl tak velký, že organizátoři museli navýšit původně plánovanou kapacitu a ani to nestačilo všem zájemcům.

Na výběr byly dvě trasy, kratší 54kilometrová a dlouhá 102 kilometrů s převýšením přes 2100 metrů. A přestože obě nabídly poctivou sportovní výzvu, celá akce je postavená především na spojení cyklistiky, místní kultury, gastronomie a vinařství.

Pro značku Orbea, která má své kořeny v Baskicku, je to také skvělá příležitost představit region, jehož cyklistická tradice je mimořádně silná. Nejde jen o prezentaci kol, ale o vytvoření zážitku, který si lidé spojí se značkou a místem.

A musím uznat, že tenhle recept funguje.

Čtyři Češi, čtyři příběhy a jeden povedený výlet

Naše česko-slovenská čtyřka nakonec úspěšně dorazila do cíle kompletní. I když každý trochu jiným způsobem.

Tomáš si cestu zpestřil defektem, Marek se dokonce dostal do stavu, kdy musel řešit žaludeční problémy a zvracení. Pepa i já jsme si zase odvezli své vlastní zážitky. Ale všichni jsme to zvládli a hlavně jsme si užili společný výlet, který začal jako cesta čtyř téměř neznámých lidí a skončil jako výprava docela dobře sehrané party.

A právě to je možná další důvod, proč podobné akce stojí za to absolvovat.

Za startovné kolem 70 eur dostanete opravdu hodně muziky. Krásnou a náročnou trasu, skvělé zázemí, bohaté občerstvení a především atmosféru, která se jen těžko popisuje. Musí se zažít.

Navíc by byla škoda přiletět do Baskicka jen kvůli jednomu dni na kole. Celý region stojí za delší návštěvu. Bilbao s ikonickým Guggenheimovým muzeem, přímořský San Sebastián nebo historická Pamplona jsou místa, která lze s gravelovým víkendem krásně spojit.

Většina českých cyklistů má Španělsko spojené především s Mallorkou, Gironou nebo jižním pobřežím. Baskicko je ale úplně jiný svět. Zelenější, členitější, gastronomicky svébytný a cyklisticky mimořádně zajímavý.

Orbea Gravel Rioja Alavesa je tak podnik, na který bych se bez váhání vrátil. Ne proto, abych si vylepšil umístění. To totiž žádné nemám. Ale proto, abych si znovu užil den mezi vinicemi, prudké kopce, krásné šotolinové cesty a atmosféru, v níž se cyklistika vrací ke své nejjednodušší podstatě.

Radosti z jízdy.

Účast na Orbea Gravel Rioja Alavesa nám umožnilo české zastoupení značky Orbea, kterému děkujeme - zejména Víťovi a Markovi - za pozvání a skvělý servis během celé výpravy.

Více informací o Orbea Gravel Rioja Alaveza zde: www.orbea.com

• 28. 10. 2026
• Gravel
• Foto: Orbea Graval Rioja Alaveza/ quieromisphotos.com