Pavel Boudný, co o něm nevíte

S Pavlem Boudným jsem se sešel na slavkovském náměstí v cukrárně, potom, co jsem polknul kávu a vdolek jsme se přesunuli do činžáku. Tam Pavel bydlí s rodiči, přítelkyní Eliškou a fenkou Lucinkou.

MTBS: Pavle můžeš prozradit kdy jsi s cyklistikou začal?

Pavel Boudný: Na kole jsem závodil od svých osmi let, začínal jsem jako bikrosař. Potom, po revoluci skončil SVAZARM a s tím náš bikrosový klub a tudíž i já. Nevěděl jsem co dál. Nedělal jsem nic. Když mi bylo jedenáct, tak jsem bubnoval, to byl můj největší koníček, ani nevím jak jsem se k tomu dostal.

Co že jsi dělal?

No hrál jsem na bicí. Dokonce jsem si pořídil svojí vlastní soupravu.

Hrál jsi v kapele? Jak jste se jmenovali?

Kapel bylo víc, já už si to ani nepamatuju, netrvalo to dlouho. Hráli jsme hlavně po zábavách. Ale musím se pochlubit, jednu dobu jsem dokonce vystupoval na folkových festivalech s Vlastou Rédlem. Potom mě to omrzelo, protože se mamce nelíbilo, že jsem trávil tolik času po večerech s dospělými lidmi. Nechal jsem toho.

To vypadalo na slibnou muzikantskou kariéru, kdo tě tedy nakonec opět přtitáhnul ke kolu?

Možná, že jo, ale bylo mi jedenáct, dvanáct. Ke kolu mě nikdo konkrétní nepřitáhnul. Vyměnil jsem s bráchou svoje bicí za kolo. On mi tenkrát koupil Authora za deset tisíc. Jezdil jsem společně s kamošem, ten mě dovedl na první závody. Postupně jsem se propracovával na vlastní pěst až v devadesátým sedmým jsem se potkal s Kamilem Šnedarem (dosavadní manažer Pavla Boudného) a ten mě přivedl do Rocky Bikes.

Takže ty jsi nikdy nebyl v jiném týmu než v Rocky Bikes (později Dream Bikes a Bicy.cz/Opportunity)?

Ne nikdy.

Ještě se vraťme k muzice, vidím, že nejbíže ti je dnes Queen?

Určitě, mám od nich úlně všechno. Samozřejmě že poslouchám i jinou muziku, ale Queeni jsou pro mě nejvíc, prostě srdcovka. Parádní zážitek mám ze Sazka Arény z loňska, kde jsem byl na koncertě, hráli s tým novým zpěvákem a byl to nářez.

Medailí, pohárů a diplomů máš hodně, ukaž na jeden, kterého si vážíš ze všech nejvíc?

Asi támhle ten pohár je pro mě nejcennější /ukazuje na skříň/, to je celkový vítězství v Evropským poháru v kategorii do 23 let v roce 2001. A pak určitě bronzová placka z mistrovství Evropy juniorů v roce 2000, to bylo v Holandsku v Rennenu, tam se dařilo celý český výpravě.

A co domácí tituly? Kolik jich vůbec máš na svém kontě?

Titulů Mistr České republiky mám raz, dva, tři, čtyry /přitom ukazuje nad postel, kde třímají všechny dresy/. Jeden juniorský (2000), dva cross country (2005, 2006) a jeden maratonský (2006). Samozřejmě, že si vážím všech.

Letos na podzim prosákly na veřejnost informace o tom, že jsi měl měnit tým. Můžeš prozradit s kým si jednal a proč to nakonec nedopadlo.

Je to pravda. Jednání jsem vedl s Jánem Svoradou, ale ještě před tím, než šel k Meridě. Týkalo se to jeho bývalého klubu Svorada XCR. Tým se mi líbil, vyhovuje mi malý domácí prostředí. Pak se nějakou dobu nic nedělo až přišla zpráva, že se spojují s Meridou. To už se mi tolik nezamlouvalo, to už je velký tým a já nejsem zvyklý někoho moc poslouchat, dělám si vše podle sebe. Mohlo by mi to možná pomoci, ale také ublížit. Nelíbilo se to ani Kamilovi Šnedarovi, takže jsem nakonec vyměkl a zůstal tam, kde jsem.

Takže zůstaneš ve stejném týmu a budeš se prát o domácí medaile?

Ve starém týmu zůstanu, mám dobrý podmínky, nemůžu si stěžovat. U nás doma už toho není o moc víc čeho bych měl dosáhnout. Takže bych se chtěl soustředit i na zahraniční závody E1. Tím nemyslím světový poháry. Nechci se plácat někde na čtyřicátým místě, ty můžou přijít až v okamžiku, kdy na to budu mět, tzn. vyhrávat "é-jedničky" po Evropě.

Víš o konkrétních závodech?

Je toho kolem hodně - Polsko, Maďarsko, Rakouskou, Německo a Švýcarsko. A pokud bych nebyl stabilně ve špičce, tak nemá cenu jezdit na světový poháry, třeba tak daleko jako na Curacao.

Ale vyhrát závod E1 třeba v Maďarsku je o hodně jednodušší než vyhrát svěťák, nemyslíš si, že by ti k vítězství pomohl třeba - právě jiný tým nebo změna prostředí?

Já z toho mám asi i strach. Jak už jsem říkal, nevím, co by se mnou udělala změna týmu. Jsem fakt zvyklý si dělat všechno podle sebe, za ty leta se dokonale znám a jak je vidět, tak dobře, na domácí to stále stačí. Nevim, co by to se mnou udělalo, kdyby mi někdo začal radit.

Ty nemáš žádného trenéra?

Ne, trénuju úplně sám. Nikdo mi do toho nemluví, nikdo neradí. Mám jen sporttester a průběh tréninku a závodů si vyhodnocuju na počítači. Srovnávám to z předchozími roky a podle toho upravuju trénink. Mám pocit, že se už dokonale znám.

Nechodíš ani na funkční vyšetření?

Ne, chodím jen na pravidlené zdravotní prohlídky, ale na testování nechodím, je to drahý. Myslím si, že bych musel testy podstupovat tak dvakrát měsíčně, aby to mělo nějaký smysl. Hodnoty se mění rychle. Naposledy jsem byl na zátěžovým testu někdy před dvěma roky.

Co tě žene dopředu, co je tvým hnacím motorem, jaká je motivace?

To je právě hodně těžký, motivace moc není. Mám pocit, že se stejně ve světě neprosadím, že lepší nebudu. Ale skončit teď v nejlepším se mi zase nechce, takže pokračuju.

Takže tebe nemotivuje být mistrem světa nebo olympijským vítězem? Koukám, že po stěnách tu máš různé cyklistické vzory?

To by mě určitě motivovalo, kdyby to bylo reálný. Rozhodně nehrozí, abych se stal olympijským vítězem. Myslím, že na to u nás nikdo nemá, když se koukneš kolem sebe, tak jsou to jen místa, když dobře, tak ve třiceti. Občas někdo ulítne do dvacítky, ale to je jen náhoda. Myslím taky, že cross country je polomrtvá disciplína, třeba když jsem byl ve Francii, tak jsem tam s někým bavil a oni ani neznali Juliena Absalona, jejich olympijského vítěze!

To tě třeba ani nemrzí, že jsi nestartoval na mistrovství světa na Novém Zélandu?

Ani ne, protože vím, že i kdybych na tom byl suprově, tak bych skončil jako Filip /Eberl/ někde kolem třicítky. Takhle jsem doma vyhrál titul v maratonu, což potěšilo mě i moje sponzory.

To mi ani nedává moc smysl?

Hlavní je, že to dává smysl mě. Cyklistika pro mě není první poslední, mám i jiný záliby. Občas si ještě zahraju na bicí, chodím na fotbálek, chodím běhat, mám spoustu kamošů. Nejsem takovej blázen, abych obětoval cyklistice celý život. Kvůli třicátým flekům na světě si nechci huntovat zdraví.

Tak to tedy vypadá, že tě ani mnoho našich čtenářů nezná, ale z některých jejich reakcí mám pocit, že z tebe dělají mučedníka - a zbytečně.

Vždycky ti udělá radost, když se tě někdo zastane. Já na to ale kašlu, je mi to jedno, co tam ti lidi píšou, já je neznám a evidentně ani oni mě. Nechci to víc komentovat.

Kdyby za tebou teď přišel nějaký trenér a řekl ti, že tě již delší dobu sleduje a že z tebe do pěti let udělá mistra světa. Bral bys?

Takovou možnost už jsem měl. Oslovil mě slovenský trenér z USA, ale odmmítnul jsem. Pro mě je důležitější zdraví než abych byl třeba desátej ve svěťáku. Není to pro mě důležitý.

Kde nejraději závodíš?

Tak to mám spojený s tím, kde se mi nejvíce daří. Mám rád Českou Kamenici, ze tří pohárových závodů mám skóre dvě vítězství a jedno stříbro. Ale líbí se mi i míň technický Velký Losiny.

A v zahraničí?

Venku se mi nejvíc líbilo v Houffalize a na mistrovství světa v roce 2000 v Sierra Nevadě ve Španělsku.

Jak vypadá tvůj trénink? Jsi samotář nebo máš sparingpartnera?

Trénuju s jedním mlaďochem z našeho týmu. Za chvíli spolu jdeme běhat, ale většinou mu uteču, on běhá hrozně pomalu. Na kole už je to lepší, valíme spolu třeba i tvrdou přípravu na mistrák.

Prozraď tedy tvojí tajnou zbraň na mistrák, před tím letošním jsi mi říkal, že aplikuješ stejný model jako loni.

Nic zvláštního na tom není. Zkoušel jsem to poprvé teprve loni. Měsíc před závodem, po dobu tří týdnů mám hodně kvalitní, rychlý trénink, většinou na silničce. Hodně odpočinku a správná výživa a životospráva. Víkend před závodem na kolo vůbec nesednu, jen odpočívám, takový prázdniny. V týdnu před mistrákem jen ladím na biku.

A jak se připravuješ na příští sezónu?

Plavání, fotbálky, běhání. To mě teď baví nejvíc, účastním se běžeckýho Brněnskýho poháru. Z dvoustovky starujících jsem tak kolem dvacátýho místa, 10km jsem v terénu dal za necelých 46 minut.

Když nemáš trenéra, máš alespoň maséra?

Tím je moje mamka. Masíruje mě celý život. Pak chodím třikrát týdně do sauny v zimě a v létě jen dvakrát.

Tím naše povídání skončilo, i když já neustále vyzvídal jak to bylo s tím bubnováním. A s Pavlem jsme se domluvili, že až přepíše televizní záznam z VHS na DVD dá nám je k dispozici a my vám ten nářez pustíme! Potom mi už jen Pavel ukázal krásný výhled z jeho balkónu na slavkovský zámek, naložil mě do jeho Dacie a přiblížil mě na autobus....

Foto: archív P. Boudného, Michal Pick, Jan Němec