TEST: Ibis Ripmo V2

Jízdní dojmy

Biky od Ibisu znám a na vlastní kůži občas zkouším už opravdu hodně dlouho. Proto také vnímám jejich posouvání a postupný vývoj poměrně jasně a musím říct, že během poslední dekády udělaly neuvěřitelný skok. Nejnovější vysohozdvihová devětadvacítka Ripmo je v tomto ohledu dnes jasným etalonem a nositelem cedulky "moderní Ibis".

Hned při vyndavání biku z auta si říkám, "dobře nízko váha, na to, jak je to osazený". První pomazlení a opětovné potěžkání a zvážení mi dává za pravdu. Pouhých 14,06 kg je na tuhle kategorii kol dnes velice slušné číslo a to si přiznejme, že je kde ještě nějaké ty gramy pošetřit.

A také první vlezení za řídítka poté, co jsem si sedlovku nastavil na mých obvyklých 81, mi posílá první pozitivní impulzy do závitů ukrytých kdesi pod helmou. Kola rozkročená poměrně daleko od sebe a to přední navíc končí fakt hodně vepředu, jak je vidlice položená. V kombinaci s kraťoučkým představcem a hlavně pořádně vysokými vlaštovkami si v duchu říkám, že tohle zachrání před karambolem ve sjezdu snad i úplného jezdeckého analfabeta.

Celkový dojem pořádné stability kola a jistoty v pedálech pak dává ještě i pocitově nížší těžiště a spolu s ním pak i poměrně vysoká hodnota Stacku, která je u testované velikosti L 628 mm. Vyšší úchop pak ještě zdůrazňuje i pár podložek pod představcem, které nechávám schválně na svém místě, protože Ripmo podle mě má u elka spíš kratší hlavovou trubku, a tak se milimetry navíc díky nim počítají.

Ripmo je enduro bikem, i když úplně závodní endura dneska paracují s vyššími zdvihy než jen 147 mm vzadu a 160 mm vpředu. Na druhou stranu tady si dokážu představit, že 88 % majitelů tohoto stroje na něm nikdy nebude závodit, ale jen se bavit sjížděním různě obtížných spotů na pohodu a bez stresu, že jde o cenné sekundy.

Šplh umí

Ostatně, že je bike vyladěný pro srdnaté piloty, kteří se neleknou ani delšího výjezdu, mi ukazuje hned v první testovací stojce. Začínám jí v klidu vsedě. Blížím se k nejprudšímu místu, stále sedím. Funím. Stále víc funím, ale stále sedím. Jsem nahoře. Vida, ani to nebolelo. Posléze si zopáknu ještě několik dalších výšlapů se stejným výsledkem. Zadní kolo sedí na zemi jako přibyté, předek jakbysmet.

Do toho se ještě snažím rozklíčovat, jak moc se liší ve stoupání fungování tlumiče v různých polohách, ale jelikož většinu výjezdů trávím opravdu vsedě, žádné velké houpání se nekoná. No, výjezdy dostanou na vysvědčení o Ripma rozhodně jedničku.

Va sjezdu podrží

Výrazně zajímavější, co do jízdních vjemů, očekávám opačný směr, to jest z kopce dolů. Tady totiž přichází na řadu motorkoidně položená vidlice spolu s krátkou zadní stavbou. Kombinace, která dokáže opravdu hodně mást a chvilku mi trvalo, než jsem si na ni zvyknul. Hodně tady záleží na tom, jestli sjíždíte prudký technický úsek pomaleji a potřebujete v něm například zatočit, nebo jestli prostě jen fičíte rychlostí rozbitou cestou či trailem s klopenkami, které vás tak nějak automaticky navedou.

Položená vidlice potřebuje při zatáčení cit a také určitou předvídavost. Na druhou stranu, když už kolo do zatáčky složíte, nedělá vám v ní problémy a poslušně ji vykrouží. Skládat se do střídajících se vlásenek těsně po sobě chce ale trochu víc jezdeckého umu a přiznám se bez mučení, že jsem si občas musel pojistit zatáčku vykopnutím nohy z pedálu.

V těžších prudkých rovných pasážích je to hodně o nalezení správné polohy, resp. těžiště. Teleskopka je tu v podstatě nutností, protože díky kolmému úhlu je blíž ke středu kola, než bývá obvyklé a většinu času tak strávíte za ní. Na druhou stranu předkopnutá vidlice vám dává poměrně dost prostoru k tomu zůstat nad řídítky a lépe tak kontrolovat stopu, kterou pojedete.

Pár slov o komponentech

Schválně se tu nezmiňuju o faktickém fungování odpružení, protože to je tu jiné, než bývá obvyklé. Místo Foxe je tady kompletní DVO a k tomu můžu říct snad jen jedno. Chod má vidlice krásně mechově citlivý a v ničem si nezadá s Kashimou od Foxu. Nastavení je pak otázkou především preferencí konkrétního jezdce, protože štelovat se tady dá úplně všechno, a to velice jemně. Já si obligátně pohrál s optimálním odskokem a pomalou i rychlou kompresi nastavil do nezávodního, citlivého módu a byl jsem na výsost spokojený.

Bavily mě i zvolené gripy s jemným drážkováním, které působily komfortně, ale přitom byl jejich úchop dostatečně jistý. A ani náznak kritiky nemůžu říct na adresu teleskopické sedlovky, která tady pracovala s luxusními 185mm zdvihu, což mi naprosto postačovalo ve všech situacích.

Ohledně pohonu musím vypíchnout dvě věci. Štvalo mě, že tu není funkčně lepší XT řadící páčka, ale na druhou stranu jsem u dalších SLX komponentům neshledal žádné jiné zásadnější problémy, které by mne nějak omezovaly. Navíc tu byl oválný jednopřevodník, který mě baví pokaždé, když ho dostanu na test a ani v případě černého dvaatřicetizubového Leonardi to nebyla výjimka. Mírné tahání za nohy v záběru vnímáte po přechodu z klasických oválných převodníků jen velice krátce. Nohy si na něj zvyknou hodně rychle a záhy přestanete jeho asymetričnost vnímat.