TEST: Pells Razzer Race 9

Je libo na výlet, nebo se pořádně zapotit?

Testovací vyjížďky na tomhle kole jsem nejdřív bral jako takové dejavu. Hned vysvětlím, jak to myslím :-) Jako zapálený biker jsem přesně před dvaceti lety zjistil, že nechci a ani nepotřebuji k mému životu horský hardtail. Na celopérech mě bavilo nejenom to, jak fungují, ale také to, jak je který s nich konstrukčně navržený, vyrobený a jak se postupem času tato odpružení měnila. Hardtaily jsou pro chrty, silničky jsou pro závodníky. Čas běžel, a člověk najednou zjistil, že silnička je dobrá pro závodění a hardtaily se přeci jenom díky novým průměrům kol a zajímavým technologiím začínají posouvat někam, kde byste je dosud minimálně neočekávali.

A tak jsem začal zhruba před třemi roky brousit silnice a čas od času také nějaký ten pevný MTB rám. Od osedlání Pellse jsem si sliboval odpověď na otázku, kterou si klade nejeden z potenciálních kupců takovéhoto kola - Jak moc to pruží a je to opravdu tak dobré, abych tím nahradil svého fulla?

Vnitřně mám na to jasný názor, který se mi v podstatě stále jen potvrzuje při testování podobně koncipovaných silniček typu Domane, Roubaix či GranFondo, nebo nových modelů gravelbiků určených jak na asfalt, tak na štěrkové highwaye. Planžety, bubliny, úzké trubičky nebo specificky uložené sedlo a subtilní sedlovka mají velký podíl na tlumení malých vibrací v podobě záplatovaných silnic, úseků s dlažebními kostkami nebo nerovností na běžných polních cestách. Tady dokáží odvádět opravdu velký kus práce a testovaný Razzer rozhodně není výjimkou.

Několikrát jsem se dokonce přistihl, že při průjezdu rychlou nerovnou pasáží koukám pod sebe na to, jestli zaregistuju, jak planžety pracují, resp. že se sedlo vůči zadnímu kolu má tendenci nějak pohybovat. Výsledek? Pocitově to funguje minimálně jako velice účinné placebo se stoprocentním přesahem do skutečných tlumících vlastností kola. Ovšem asi bych si netroufl hodnotit, jak je procentuální podíl tlumení vibrací zadní stavby rozložen mezi samotnou zadní stavbu a absorpci flexe, kterou beze sporu odvádí také použitá sedlovka. Možná je to padesát na padesát, možná mírně jinak, ale jisté je, že pokud se na to v terénu zaměříte, tak buď přímo vy, nebo minimálně jezdec jedoucí bezprostředně za vámi vypozoruje, jak se na sedle vaše zadní část vůči zadnímu kolu pohybuje.

Na druhou stranu není asi potřeba si mazat med kolem pusy tvrzeními, že jsou tyhle planžety schopny pochytat nějaké kořenové lesní sekce nebo podobné nerovnosti. Tam vám výrazně větší akci udělá, když si ufouknete Thunder Burty někam kolem 2 atm. a se štěstím (bez defektu) si užijete výlet ještě o poznání pohodlněji, ovšem to platí plošně pro kterýkoliv bike.

Pochválit musím ale také celkovou geometrii tohoto kola. Ta je sice v základu koncipována jako klasická s kombinací úhlů 71/73°, ale sportovní pohodlnější posez, kratší rozvor a především celkem příjemně nízko položený střed dělají z této devětadvacítky hodně příjemný bike jak na slušně prudké výšlapy, tak na výletní tempíčko s panoramaty před vašimi řídítky.

Prudší technické pasáže vyžadují přeci jenom větší jezdecký um. Navíc ne úplně stoprocentní brzdy jsem musel občas krotit i dvěma prsty, abychom společně dokázali korigovat směr i rychlost valící se více jak stokilové soupravy lesem :-)

Mysl očekává něco, ale v praxi přijde naprostý opak. Přesně tak by se dala popsat funkce nové lockoutové páčky Rock Shoxu, která funguje přesně obráceně, než byste čekali. Zmáčknutá páčka vidlici otevře, naopak vymáčknutá ji zalockuje. Vysvětlete tohle ženě, která není schopná si ani po několika letech zapamatovat jak se má řadit na lehčí převod vpředu a jak vzadu a pokaždé vás odzbrojí nakonec větou "To by bylo přece logické ne?". Prostě u Sramu evidentně žádné ženy nepracují, protože logické tohle ovládání prostě fakt není.