TEST: Whyte S-120C RS

Na trail nebo na závody?

Stodvacítkový zdvih obvykle u celoodpružených kol neslibuje žádný velký vodvaz a spíše sází na více zdvihu, a tím pádem i více pohodlí aplikovaného více měně na bike s X-Country geometrií. Jenomže už když se podíváte na Whyte, tak na první pohled zjistíte, že je tady něco jinak.

A to "něco jinak" je v tomto případě geometrie kola, která, ať hledám, jak hledám, nemá v tomto segmentu kol obdoby. Ve stručnosti se to dá popsat asi tak, že Whyte vzal svou enduro stopadesátku, sesekal u ní zdvih o 30 mm a upravil rám tak, aby tomu odpovídala i výška středu a hleďme - tady máte "stodvácu".

Hned po prvním nasednutí nejde nevzpomenout na letní poježdění právě na zmiňované stopadesátce. Dilema s velikostí jsem tentokráte neřešil, protože testované eLko mělo některé hodnoty, jako např. ostře sledovaný reach, přesně mezi hodnotami eLkové a XLkové stopadesátky, takže jsem se rozhodl nevyžadovat tentokráte na mých 189 cm větší než eLkovou velikost. A udělal jsem dobře, protože jsem chtěl bike prověřit nikoliv v běžném XC terénu a klidnějších stezkách, ale dát mu co proto a vyzkoušet, jestli tahle cesta, kterak aplikovat nízký zdvih na enduro geometrii, je tou pravou.

Podzimní testování Whytu na Rychlebách

Termín testovací zápůjčky spolu s ideálním podzimním počasím mi doslova hrál do karet, a tak jsem se sbalil a uprostřed října vyrazil na tři dny do Rychleb, kde je podle mě vysloveně ideální prostředí vyzkoušet, jaké geny jsou tomuhle novému Whytovi bližší. Přepracovaná geometrie a strmý sedlový úhel, který Whyte aplikuje na všechny své fully, nese jednoznačné ovoce ve stoupání. Bike byl i v zatáčivých stoupáních naprosto klidný, nevzpínal se a jediné, co mě sem tam potrápilo, byl 34z. převodník, který sice dokáže na šlapavých úsecích posunout vaši rychlost o kousíček výš, ale při dlouhých táhlých stoupáních se moje frekvence občas snižovala na frekvenci méně než nízkou, a to zejména u finálového lesního stoupáku nahoru k Walesu.

Uphill

Už na přibližováku a prvních stoupacích metrech jsem si ověřil, že odpružení je zde nastaveno spíše aktivněji. Jelikož tuhle variantu u celopér vždy více oceňuji, a navíc i podporuji vyšším SAGem, zaměřil jsem se nejprve na to, jak se projev odpružení mění v závislosti na zvolené poloze páčky na tlumiči. Fox tady nabízí klasickou trojpolohovou možnost nastavení modré páčky spolu s poměrně jemným doladěním odskoku červeným kolečkem.

V prvních fázích stoupání nechávám páčku v prostřední poloze, ve druhé půlce volím raději třetí polohu, v rámci které se bike i při silovém šlapání téměř úplně přestane pohupovat. Funkce tlumiče a jeho regulátorů zde pracuje přesně tak, jak byste očekávali. Rozdíl funkce odpružení v jednotlivých polohách je jasně patrný a uděluje biku tři opravdu odlišné charaktery. Jediné, co vás tenhle systém naučí, je to, že více než kdy jindy s touto páčkou pracujete a musím říct, že bych se tady vůbec nebránil možnosti ovládat tlumič na dálku.

Dvě tváře trailu

Na Rychlebách pravidelně potkávám opravdu hodně rozdílné jezdce sedlající od starších 26" hardtailů až po špičková enduro kola s jezdci obalenými chrániči s integrálkami na hlavě. Ne jinak tomu bylo také v rámci tohoto testu. Já si ale rozhodně nepřipadal nijak nepatřičně, byť jsem tady už hodně dlouho nebyl na kole s podobně nízkým zdvihem. Na druhou stranu, neměl jsem s sebou jen jedno kolo a to druhé už bylo významně lépe ozdvihované, takže jsem měl s čím porovnávat jak ve výjezdu, tak také ve sjezdech či kamenitých úsecích.

A začnu logicky tou lepší zkušeností a ta se týká pocitů z rychlosti a ovladatelnosti kola. Co si budeme povídat, na XC stroj je rozvor 1227 mm hodně vysoká hodnota a hlavový úhel 65,6° naopak hodně položený. To vám ovšem prakticky vůbec nevadí v okamžiku, kdy se před vámi rozprostře legendární Superflow a vy vyrazíte plni adrenalinu odhodláni užít si každou ze stovek zatáček, které na vás v následujících několika kilometrech čekají.

Na delší bike okamžitě zapomenete, resp. si ho pod sebou vůbec neuvědomíte, protože jeho schopnost okamžitě akcelerovat a hbitě se pokládat do klopenek vás doslova a do písmene po pár desítkách metrů pohltí a vy se snadno přistihnete, že s nadšením vyhlížíte další, další a zase další.

Několikrát jsem se přitom přistihl, že jsem se v klopkách tak rozvášnil, až jsem cítil žvejknutí zadního pláště odstředivou silou. Pumpičku jsem s sebou sice měl, ale potřebu dofukovat nikoliv, protože není nic horšího než brázdit traily na příliš tvrdých gumách. Mimochodem, v rámci Superflow mě zvolené, na dnešní poměry relativně úzké pláště, vůbec nijak neomezovaly. Na suchu a bez nutnosti prát se s haldami shnilého listí kombinace Maxisu Forekaster a Crossmark odváděla svou práci bez připomínek.

Druhou tvář bike odhalil na těžších kamenitých trailech, kde už to není ani zdalaka tolik o rychlosti, ale spíše o jezdeckém umu, balanci a schopnostech přesně volit stopu. Tady přišel na řadu jak poměrně nový čistě kamenitý Obelix, tak technicky náročnější Wales.

Musím říct, že v některých pasážích Walesu jsem měl co dělat, abych je vybalancoval, protože jsem v nich byl moc pomalý, jinde jsem mou nepozorností naopak příliš rychle najel blbou stopu a nedobrovolně si tak vystoupil z kola do okolních kamenů mimo trať. Vinu kola neumím posoudit ani to na něj nechci svádět, protože geometrie biku vždy můj pocit spíše klidnila, než aby nějak zvlášť rozhazovala koncentraci. Pravdou je, že dvanáct centimetrů zdvihu ve velkých kamenech vyžaduje nemalou míru vaší kooperace, zejména pak rukou, protože zdvihy nedokáží pobrat zdaleka vše, co na vás na nejnáročnějším trailu čeká. Na druhou stranu se mi za celou dobu testu nepodařilo bike dostat do dorazu a to ani na finálních sjezdových skočkách v rámci jednoho z nejstarších trailů na Rychlebách.

Delší stopa kola byla v techničtějších pasážích kamenných trailů ale spíše nevýhodou než výhodou, protože několik úzkých průsmyků a následných zatáček vás donutí trochu víc si najíždět, abyste zbytečně nedrbli přehazovačku nebo kliky o skálu, a vy se tak občas dostáváte mimo optimální najetou stopu. Pravda, ani zde to není nic zásadního, ale jistou míru diskomfortu jsem v tom prostě spatřoval, protože jsem nechtěl bike sedřít ještě víc, než už se mi podařilo.

XC jen s přimhouřením oka

Stodvacítka je bikem s nejmenším zdvihem od Whytu a s deklarovanými XC geny, proto cítím potřebu se krátce zastavit i nad nimi. Ono v tomhle případě není možné bike porovnávat s klasickými XCéčky, protože to prostě XCéčko opravdu není. Ostrovní trailové pojetí všech kol Whyte je patrné i zde. Bike se sice snaží o to jet a být oporou ve stoupáních, ale pokud se na něj podívám optikou dnešních XC fullů, musím říct, že nejede tak lehce jako třeba trailový Scalpel SE nebo Epic Evo. Hlavní vinu na tom nemá ani tak odpružení, které bych naopak rozhodně pochválil za jeho schopnost se přizpůsobit požadavkům ridera, ale především na můj vkus vysoká hmotnost biku. Bezmála čtrnáct kg bez pedálů je podle mě na takto koncipovaný bike, navíc s karbonovým rámem poměrně vysoká hodnota, která je zejména při rychlých změnách rychlosti znát. Otázkou je, jakou měrou se na tupější akceleraci podílejí samotná zapletená kola, protože třeba taková vizáž hliníkových nábojů evokuje buď dobu dávno minulou nebo komponent, na kterém se zbytečně šetří a to je škoda, protože si myslím, že s lepšími koly by XC schopnosti mohly být o level jinde.