Tlusté ozvěny ze Snow Epicu. Odhoďme předsudky

Fatbike není kolo jen na sníh a už vůbec ne, jak někdo mylně říká, snowbike, je to prostě jinej druh ježdění! S tím se vrátili Češi ze Švýcarska, přečtěte si povídání Tomáše a Luboše...

Autor: Tomáš Přibyl, Jan Němec
Tlusté ozvěny ze Snow Epicu. Odhoďme předsudky

V sobotu pozdě v noci skončil závěrečným slavnostním banketem první ročník (pro mnohé) bláznivého, ujetého a zbytečného etapového závodu Snow Epic. Závodu, kterému poprvé v dějinách etapových závodů vládly tlusté gumy fatbiků. Přes masivní nepřízeň počasí, které v prvních dvou dnech přineslo tání, led anebo suchý asfalt a naopak ve třetím dni sněhovou kalamitu, skončil úspěchem.

Z původně naplánovaných takřka sta kilometrů atraktivních tratí se odjely závody maximálně na polovině cílové distance, a přesto to vypadalo, že to nikomu až tak nevadí. Bylo to i proto, že osvědčený tým organizátorů otřískaný zkušenostmi z Cape Epic dělal vše možné i nemožné, aby se osudu postavil čelem. Na poslední chvíli jednotlivé etapy přizpůsoboval podmínkám, dojednával s místními úřady jiné trasy, transport závodníků anebo možnost jezdit tam, kde by to normálně nebylo myslitelné. V první řadě byl vždy zájem závodníků, takže pokud jde o jejich pohodlí, stravování a pitný režim, bylo vše na podtrženou jedničku.

 

Že jsou Češi bikeři srdcem i duší, dokazuje účast hned pěti borců na úvodním ročníku Snow Epic. Nejlepším z nich byl šestatřicetiletý Luboš Jedlička na 21. místě. Ve 120 členném pelotonu bylo celkem 20 národů, ponejvíce samozřejmě Švýcarů, zvítězil Španěl Tomi Misser a domácí Esther Süss.

Luboš Jedlička o Snow Epicu 2015

Bylo mi jasné, že startovní listina Snow Epic bude omezená.... o jiných závodech na sněhu jsem nevěděl, tak jsem neváhal, poslal přihlášku a měl štěstí.

Všude byla cítit perfektní atmosféra a nadšení všech závodníků si to užít a bavit se. Při závodech jsem se nesetkal s jediným negativním zážitkem ze strany závodníků při předjíždění, nějaké loktování, strkání či nadávání, jak je vidět občas u nás. Prostě se tam přijeli bavit lidi z celého světa a myslím, že si to všichni užili a neodradilo je ani nevyzpytatelné počasí a ne úplně dobré sněhové podmínky :-). Organizace zajištění super i přes to, jak museli skoro každý den improvizovat kvůli sněhu a počasí. Mně osobně se nejvíce líbil první závod, který připomínal klasickej maraton + v něm byly namotány 4 okruhy s lehkou technikou, ale zkomplikované totálně namrzlým povrchem. Záleželo, jak to kdo v hlavě otevřel, a to bylo těžké, protože když vlítneš z asfaltky do lesa 30 km/h rychlostí a před tebou je 50 m dlouhej úsek skleněné plochy a na něm se válí asi 5 závodníků a za další zatáčkou zase a zase, vidíš, jak jim ten led bere přední kola, tak to jde těžce se nebát. Jeden kluk to tam opravdu pěkně vymáznul a seděl tam všechny 3 okruhy, co jsem kolem něj jel. Byl ve folii a asi moc nevěděli, co s ním dělat, to moc nepřidalo na odvaze, držím mu pěsti!

Jinak pro letošek plánuju objet nějaké závody, které jsem jezdil na klasickém biku na fatbiku a už se na to těším, je to prostě zábava a hlavně to není kolo jen na sníh, ale na všechny povrchy, poznal jsem, že při tom zabírají zase úplně jiné svaly břišní, prsní i na nohou a rukou, hlavně v tom sněhu je to makačka na celé tělo, mě po Snow Epicu bolí nohy ze všeho nejmíň, ty by dál jely ještě klidně týden, ale zbytek těla od pasu nahoru dostal záhul, je to jiné. Na fatbiku je třeba vychytat tlaky, ty jsou pro celkovej pocit z ježdění rozhodující a i to šetří sílu a energii.

Luboš Jedlička s Bartem Brentjensem

A co jsem si tedy kromě osobních zážitků, mnohdy nepřenositelných, mohl odvézt z Engelbergu?

Už v úvodu jsem zmínil, že všech 120 účastníků startovalo na fatbikách. Ano, je to hra se slovíčky, ale po zkušenostech načerpaných od fanoušků širokých gum z jiných zemí musím říct, že označovat tato kola za snowbiky je nepřesné a zavádějící. Možná jsme si na to tak trochu zvykli po těch letech sledování úspěchů Honzy Kopky v extrémních závodech za polárním kruhem. Ve skutečnosti se ale dnes disciplíny na tlustých kolech liší jako den a noc. Na jedné straně máme již zmíněné adrenalinové, extrémní vytrvalostní aktivity. Na druhé pak závodění na těchto kolech, kde není místo na zavěšené brašny, nosiče, péřové bundy a vyhřívané rukavice. Je to prostě bajking, intenzívní a závodní. Ve světě mu však dali mnohem širší rozměr, než jsme zatím chápali my.

Když se podívám namátkou do katalogu americké firmy Borealis, která staví údajně nejlehčí fatbiky na světě, uvidíme, že jimi propagovaný rozsah využití je celoroční, nevyjímaje letním putováním krajinou, vytrvalostními závody v poušti až po extrémní mnohasetkilometrové traily jejich mechanika na fatbike singlespeedu! A tak to zkrátka je. Náš nejlepší závodník v prvním ročníku Snow Epic Luboš Jedlička by mohl vyprávět. Vlastní totiž svého vymazleného fatbika již delší dobu a strávil na něm i nějaké závody u nás. I on považuje ježdění na tlustých pláštích za mimořádně zábavnou záležitost a svůj stroj za velmi univerzální. Takže odhoďme předsudky…

Fatbike show

Co se týče technických zajímavostí, bylo v Engelbergu co vidět. Přes sériová kola, která je možno celkem jednoduše koupit v dealerských sítí od Specialized, Rocky Mountain, Bixs až po pro nás exotické již zmíněné Borealis, Sarma nebo úchvatné 9:Zero:7.


Na fatbiku se dá užít hodně legrace...

I základní verze nabízejí solidní zážitek, pro normálního uživatele je totiž v této kategorii kol zatím poměrně nedůležitá otázka osazení komponenty, ale i váhy stroje. Drtivá většina firem nabízí kola v provedení s odpruženou vidlicí (RockShox Bluto) nebo pevnou karbonovou, obvykle vlastní výroby. V tomto směru bych se osobně přikláněl spíše k pevné variantě. Povaha pneumatik dává dostatečnou variabilitu pro přední odpružení. Jistě, pokud chce na tomto kole někdo drandit na těžkých skalnatých trailech, může mít odpružená vidlice, byť trochu těžší, své opodstatnění. Co ovšem považuji za hodně dobrou vychytávku, je použití hydraulické sedlovky. Původně jsem si myslel, že je to jen dalších pár set gramů navíc, ale ježdění ve volném terénu, hlubokém sněhu a na prudkých svazích mi dalo odpověď, že i když ve své podstatě nejde o enduro nářadí, má občas snížení posedu své nezastupitelné uplatnění.

Luboš Jedlička o fatbiku

K fatbikům mě přivedli kluci z Bicyclecafé - Lukáš Klezl a hlavně Pavel Richtr, který má s těmito koly asi nejlepší a nejdelší zkušenosti. Mám ho asi od začátku listopadu 2014, jel jsem na něm hned první závod Winter Trans Brdy a byl to super zážitek i svezení. Jen pro zajímavost, letos jsem objel asi cca 27 bikovejch závodů, celkem asi 7000 km, vše na pevné 29" Cannondale Flash. A jak jsem Flashe pověsil v garáži a sednul na fatbika tak jsem ho do teď nesundal a přiznám se, že mě to zatím neláká ani nechybí, to kolo a svezení je prostě paráda. Dají se na tom lítat sjezdy, ani technický věci nejsou s pevnou vidlí vůbec žádnej hendikep oproti 29". Jedině dlouhé asfaltové kopce či roviny, tam se proti klasickému biku drobet ztrácí a v hlavě se to pere, že by člověk mohl jet na normálním biku rychleji. Ale jak se vjede do terénu, ať výjezd nebo sjezd, to kolo nemá konkurenci; pohodlí, jistota záběru, trakce a vedení kola špičkový, zimní Brdy, je s ním perfektní zážitek. A mimochodem ani žádný propad na Brdech oproti loňskému výsledku na pevné 29" raketě, která váží 9 kilo.

Moje kolo:
rám - carbonový 9:ZERO:7 - výrobce na Aljašce /907bikes.com/
pohon - Sram 1x11
brzdy - Hope Race 160 mm
ráfky - Nextie 90 mm carbon
pláště - 45NRTH Dillinger 5
váha s pedály komplet - 11,9

 

Už jsem zmínil, že s komponenty si mnoho lidí zatím nedělá hlavu. Pokud jde o řazení, vidím velké opodstatnění v systémech umístěných v gripu. Pokud kolo používáte v zimě, je v tlustých rukavicích řazení méně komplikované než s páčkami. Další komponenty jsou převzaty z MTB, použity jsou samozřejmě osy širších rozměrů a obvykle také větší brzdové kotouče.

Ptáte se na pedály? Málem bych zapomněl. Tady zatím vládne, dalo by se říct, všehochuť. Espédéčka všeho druhu, ale i platformy, někdo má univerzální pedály s nášlapem a platformou z druhé strany. Záleží na tom, kde všude chceme jezdit…

Vzhledem k šíři gum a tím pádem značnému "sprchování" v případě jízdy na mokru, jsou v permanenci blatníčky všeho druhu. Některé už nabízejí oficiální výrobci, ale meze se nekladou různým domácím úpravám. Stejně tak jsem viděl stroje, jejichž hlavní rámový trojúhelník byl zcela zaplněn trojúhelníkovou brašnou. K čemu to je? Jestliže jsem schopen se s fatbikem vydrápat v zasněžených horách někam k nebesům, je to něco za něco. Nahoře jsem splavený jako kůň a jet dolů třeba v mrazu bez převlečení, to už zavání pěkným nachlazením. Hodně lidí mělo také na kole nějakou tu kamerku a taky osvětlení; je jednoduché jezdit na zasněžené pláni v noci a světlo se tak krásně rozlévá krajinou…

Alfa a omega fatbiku: výplety a pláště

Dostaneme-li se k výpletům a pneumatikám, narazíme na komponenty, které velmi silně ovlivňují, zejména svou hmotností, pocit z jízdy. Snad skoro všechny firmy mají proto perforované – odlehčené ráfky, opatřené plastovou vložkou, která kryje díry a díky malým tlakům v duších není nebezpečí, že by duše prolezla ven. Avšak jsou tady tendence, které zaslouží pozornost. Třeba již zmíněná značka Borealis nabízí plné karbonové ráfky, které je také možno celkem jednoduše dovybavit tak, aby mohl být použitý set bezdušový. Borealis říká, že na jednom páru výpletů ušetří díky konstrukci z karbonu 3 lbs, což je plných 1,36 kg! Pozadu nezůstali pro nás asi více známí DT Swiss, kteří v Engelbergu vystavovali nový set výpletů, který bude možno objednat od dubna 2015. Tvrdí, že proti současně používanému kompletu dokázali ušetřit v hliníkovém provedení celý jeden kilogram.

Švýcarský výrobce Sarma, konstrukce jejichž kol údajně vzniká někde daleko na východě Ruska, jde ještě dál. Kromě kompletního fatbiku z karbonu s váhou pod deset kilogramů nabízí dokonce provedení devětadvacítkové! U něj je však šířka karbonového ráfku z obvyklých 100 mm zmenšena na 50 mm a firma uvádí, že jde o neobyčejně agilní stroj na celoroční používání.

Když se dostaneme k plášťům, zatím vede provedení s duší. Když jsem hovořil s lidmi od DT, kteří dlouhodobě spolupracují s producentem pneumatik Schwalbe, mluvili o tom, že není složité udělat bezdušový set, ale stále se testuje v praxi, protože závodní huštění je mnohdy tak nízké, že v extrémních momentech jízdy dochází k ufukování vzduchu. Konečné řešení je však prý na spadnutí. Zatímco DT testuje, plno soukromníků už dávno na bezdušovou variantu přešlo. Dlužno říct, že úspěšně. Třeba zrovna zmiňovaný Luboš Jedlička na bezdušovém setu absolvoval celý etapák.

Luboš Jedlička o tlustých pláštích

Kola mi kluci v Bicyclecafe udělali bezdušová na mlíku a do teď, cca 900 km, jsem absolvoval bez jediného defektu. A kdybych neupravoval tlak kvůli stylu jízdy a povrchu, tak bych nemusel sáhnout na pumpičku ani na Snow Epicu. Musím řict, že byli z bezdušového systému na fatbiku s plášti 4,8 palce docela vyplesklí...

V praxi se jezdí gumy různé šíře, počínaje čtyřpalcovými, až po pětipalcové, což je zatím hranice pro průchodnost většinou nabízených rámů. Pláště nabízí mnoho firem, výběr je už docela veliký. Jsou to ale také značky, které mnohým z nás odkojených normálním MTB celkem nic neříkají. Namátkou jmenuji VEE Tires Company, nebo 45NRTH. Pláště seženete v normálním provedení s různě vysokými segmenty běhounu, ale také opatřené hroty. Už tak poměrně drahý plášť je v provedení na led dražší, než mnohé pneumatiky na naše auta. Během závodu je využívala odhadem tak čtvrtina jezdců a na ledě měli samozřejmě výhodu. A jak už jsem se zmínil v některém ze svých příspěvků přímo ze závodu; stálým tématem je huštění plášťů. Je to alfa a omega dobrého pocitu z jízdy a vlastně fungování fatbiku. Od extrémní "bačkory" s tlakem někde kolem půl atmosféry, až po tvrdou pneumatiku někde těsně nad jednu atmosféru, samozřejmě ještě podle váhy cyklisty. S každou další desetinkou se jízdní pocity dramaticky mění a je to jen otázka zvyku, kdy se naučíme pouhým promáčknutím pláště zkontrolovat, zda-li jsem pro aktuální podmínky na správné úrovni.

Tomáš Přibyl v akci

Nepochybuji o tom, že jsem ve svém nadšení zapomněl napsat mnoho z toho, co mě v Engelbergu zaujalo. Jsem toho stále plný a přál bych si, aby fatbiky oslovily i další lidi, kteří mají doposud určité předsudky a nemyslí si, že my, kdo je chválíme, jsme úplně normální. Ale to je zkrátka život! Přináší nové věci, občas i příjemné.

Zkuste to někdy. Půjčte si kolo s tlustými plášti, dejte si nějaký pohodový trénink a teprve pak nám třeba napište, co si o jejich rasantním nástupu na scénu myslíte.

Foto: Nick Muzik / Sportzpics / Snow Epic, archiv Luboše Jedličky a Tomáše Přibyla

Zapojte se do diskuze

Mohlo by vás zajímat

  1. Kolo pro životDrásalovská Odysea snad nikdy neskončí
    Drásalovská Odysea snad nikdy neskončí
  2. Tech newsCape Epic 2018 - na čem se jezdí?
    Cape Epic 2018 - na čem se jezdí?
  3. OstatníDen na Cape Epic nikdy nekončí!
    Den na Cape Epic nikdy nekončí!
  4. OstatníŠestý Epic za 13 let. Už opravdu naposledy – osobní zpověď veterána
    Šestý Epic za 13 let. Už opravdu naposledy – osobní zpověď veterána
  5. Ostatní závodyMitas 4Islands 2018 – startovní okno otevřeno!
    Mitas 4Islands 2018 – startovní okno otevřeno!
  6. PozvánkyPrvní snowbikový závod UCI kalendáře hostí švýcarský Gstaad
    První snowbikový závod UCI kalendáře hostí švýcarský Gstaad

Vlož svůj komentář:

Pro vkládání komentářů je nutné být přihlášený.
Proto se, prosím, tedy buď přihlašte nebo registrujte.
  1. avatar
    #1 maros1974 - vloženo: 31.01.2015 v 14:25:31

    Zaujimavy report, diky. Na com jazdite Vy Tomas a Lubos ?

    odpověz na tento komentář

redakční systém | ISSN 1803-5744