Ultramaratonec Božák pojede závod napříč USA

Za Svaťou Božákem jsme se vydali do Rožnova pod Radhoštěm, kde bydlí. V kavárně, kde máme domluvený rozhovor, je plno. Opálená a usměvavá tvář čtyřiatřicetiletého ultramaratonce, který nedávno dokončil svůj třetí Závod kolem Slovinska (DOS), ale září téměř za roh. Přitom tenhle borec teprve před týdnem prošel úspěšnou konfrontací s nejužší světovou špičkou. Ve Slovinsku zvládl 1188 kilometrů s převýšením 13 tisíc metrů za jeden den, 23 hodin a 42 minut. Během této doby spal pouhých 15 minut a obsadil 8. místo, což je nejlepší český výsledek v tomto závodu.

Teď už ale Svaťa Božák znovu pomalu balí kufry. Za měsíc odlétá do USA, kde se jako třetí Čech v historii postaví na start 4800 kilometrů dlouhé trasy závodu Race Across America (RAAM). Ti před ním však do cíle nejdelšího a nejnáročnějšího cyklistického závodu planety nedojeli. Trasa RAAMu vede přes dvanáct amerických států a přes tři časová pásma. Projede Skalisté hory i pouště. A závodníci to musí stihnout během dvanácti dní. Závod ve Slovinsku byl tedy v porovnání s tím procházkou růžovým sadem.

Zajímaly nás nejen zážitky Svati Božáka z posledního závodu, ale i to, jak se na takové extrémní podniky dá připravit a co obnáší příprava na RAAM. Možná budete při čtení tohoto rozhovoru chvílemi překvapeni podobně jako my, když nám Svaťa s vážnou tváří vysvětluje něco, co zní jako ze science-fiction žánru a pro normálního smrtelníka je něčím nepředstavitelným.

Tak či tak by člověk očekával, že v kavárně bude po výkonu z minulého týdne sedět u stolu lidská hromádka. Vyždímaná a bez energie, což by se po takřka dvoudenním nepřetržitém sportovním výkonu ve Slovinsku dalo očekávat. Ale není tomu zdaleka tak…

O Slovinsku

Máš za sebou náročný závod okolo Slovinska, navíc s vynikajícím výsledkem. Jak se po té porci kilometrů cítíš?
Bylo to „jen“ 1200 kilometrů, takže na druhý den jsem byl už v pohodě.

Prosím?
Ano (směje se). Jen má člověk trochu rozhozený metabolismus a přichází fáze jakési vnitřní horečky, kdy se člověk potí, aniž by měl teplotu. A přijde stav, že bych snědl i ledničku. Sednu ke snídani a jsem schopen jíst v kuse až do oběda (smích).

Ani nohy tě nebolí?
Samozřejmě trochu zakyselení v nohách je cítit, špatně se mi chodilo do schodů. Ale to je asi pochopitelné. Už mám za sebou i další dva tréninky klasicky na pět, šest hodin. To bylo ale spíš tak na vytočení nohou, už to nebudu s tréninkem kdovíjak přehánět před odletem do Ameriky.

Splnil jsi očekávání, která sis od účasti dával?
Slovinsko jsem jel letos potřetí. Je to otevřené mistrovství Evropy, navíc obsazované světovou špičkou, kterou dnes tvoří hlavně Rakušané a Slovinci. Zpravidla tam startují i lidi, kteří umí RAAM zajet na pódium. Chtěl jsem zajet co nejlíp, ale rozhodně se nesrovnávat s nejlepšími. To jsou totiž profesionálové se vším všudy. Pro mě to byl start do sezony a generálka před RAAMem. Závod je pro mě nejlepší trénink a více než 1000 kilometrů si člověk jen tak v tréninku na jeden zátah nezajede. Navíc letos panovaly těžké podmínky, vedro, posledních pár hodin déšť a byla i o něco delší trať. Sedmnáct lidí odstoupilo kvůli žaludečním potížím, úpalům a podobně. Přesto jsem trať jel zhruba stejně dlouho jako vloni, takže spokojený určitě jsem.

Kolik startovalo lidí?
V kategorii do 50 let, ve které jezdím, bylo jednapadesát lidí. Dojel jsem osmý, sedm a půl hodiny za vítězem.

Bez podpůrného týmu se ale taková disciplína dělat nedá. Chápu dobře, že Slovinsko asi nebyl jen testem tvé vlastní výkonnosti, ale i toho, jak funguje celý tým?
Jezdí se mnou už několik let stejní lidi, kteří už za tu dobu ví, o čem to všechno je. Letos jsme s sebou navíc měli kameramana Dušana Mihalečka, který to zažil poprvé a protože se mnou pojede i RAAM, kde bude natáčet, chtěl si tu atmosféru zažít už tady. A taky aby věděl, jak nastavit kameru a úhel pohledu při natáčení. Tým fungoval perfektně, bez jediného zádrhelu. Nebyla jediná krize. Druhou noc jsem spal patnáct minut, jinak všechno šlapalo jako hodinky…

V noci ti na cestu svítí doprovodné auto?
Mám svoje svítilny, ale zezadu mi na rovinách svítí i auto zezadu. Ve sjezdech auto nestíhá, nejede tak rychle, to se musím spoléhat na vlastní akumulátory.

Ani žádný defekt tě během těch 1188 kilometrů nepotkal?
Kupodivu ne, i když tamní cesty byly v dost bídném stavu. Ale já vlastně ještě v závodě nikdy neměl defekt, byť v tréninku je běžný. Je to ale možná dané i tím, že v závodě na takovou vzdálenost jede člověk opatrněji a snažíte se vyhýbat jakýmkoliv dírám. Každý takový ráz do rukou, zad a podobně se sčítá a je během té dlouhé doby na kole znát.

Co během takových podniků jíš?
Housky, chleba, sekaná, klobása, jednou za den teplé jídlo jako jsou těstoviny, rizoto, zkrátka jako v jakýkoliv běžný den doma. Samozřejmě to doplňuji i o sportovní suplementy, ale jen na gel a tyčinku se to odjet nedá. Ale vše musí být v přijatelných a snadno stravitelných dávkách, aby se dalo jet dál. Šest, maximálně deset lžiček a dost. Člověk se nemůže přejíst, musí být schopen dát šlapat. Zpravidla jím na kole, zastavuji k jídlu jednou za den. Nejčastěji při převlékání.

Kolik jsi toho třeba vypil ve Slovinsku?
Pití je samozřejmě základ. Průměrně sedm deci za hodinu, v noci nebo chladném počasí méně.

Koho s sebou máš v týmu?
V týmu mám dvě ženy – svou manželku a manželku jednoho svého kamaráda, který s námi také jezdí. Obě se starají o přípravu jídla a stravu celkově. Hlídají co a kdy jím, pitný režim, přípravu oblečení. Já nic z toho v závodě neřeším. Ony mě sledují a co mi podají, to si vezmu. Manželka je povoláním zdravotní sestra, funguje i jako fyzioterapeut. Pak tam jsou další chlapi, kteří se starají o řízení doprovodných aut a navigaci, což je nejdůležitější. Všichni umí řídit, navigovat, spravit kolo… Jsou to takoví univerzálové pro všechno.

Kolik lidí tedy celkem potřebuješ?
Celkem má tým osm členů, kteří jedou ve dvou autech. Jedno jede vždy za mnou na vizuální kontakt, druhé jede jako předvoj 200, 250 kilometrů dopředu. Snaží se vyspat, uvaří a pak se vymění s druhým autem. A takhle se to točí. Jsem jim moc vděčný za všechno, protože oni si to odedřou. Já jen šlapu na kole.

Závod je nejlepší trénink

Spolupracuješ s nějakým odborníkem na trénink?
Snažil jsem se to s někým konzultovat, ale je to pro ně extrém. Netuší, jak by takové tréninky psali. Součástí přípravy jsou ale pravidelné zdravotní prohlídky a používám pulsmetr a wattmetr. A v tréninku se řídím pocity.

Jak tedy vypadá tvoje příprava?
Jsem zaměstnaný, což trénink samozřejmě trochu limituje. Hodně tedy využívám trénink na spinneru. Kdo to zná, ví, že je to trochu „magořina“. Ale o tom ty závody jsou, takže já to beru jako mentální trénink. Na kole sedím šest až osm hodin denně, šest dní v týdnu. Na jaře pak odjíždím do Chorvatska na Makarskou, kde můžu využít teplejších podmínek. Denní dávka tam začíná na 200 kilometrech, zpravidla po snídani odjíždím a večer se vracím. Za 11 dní tréninku jsem tam najel asi 2500 kilometrů, část z toho i v kopcích. Jezdím i v intenzitách, základní objem už mám vždycky za sebou z tréninku doma.

Kolik máš za rok kilometrů?
Paradoxně méně, než by se mohlo zdát. Na běžném kole mám 16-17 tisíc kilometrů. Plus stovky hodin na stacionárním kole.

Musí být těžké to skloubit se zaměstnáním. Kde vlastně pracuješ?
V rožnovské firmě, která vyrábí polovodiče. Dělám dvanáctihodinové směny, takže po denní směně sednu na trenažér. do dvou do tří do rána šlapu a pak jdu spát.

Jsi přitom ženatý a máš dvě děti. Jak tento tvůj koníček bere rodina?
Kdybych neměl takovou manželku jakou mám, dělat bych to určitě nemohl. Je to hlavní postava v mém podpůrném týmu. Dokáže dva dny nespat, když nespím já. Vytrpět si všechno se mnou. A maximálně mě dokáže podporovat. Postavili jsme domek, který splácíme, a ona mě někdy na kolo až „vyhání“ i když mám třeba zrovna chuť něco dělat kolem baráku.

Myslím, že mnoho šťastně ženatých sportovců mezi ultramaratonci není…
Já mám to štěstí a skutečně mě to dobíjí. Když je volno, hned to vždy chci rodině vynahradit.

Jak jsi se vůbec dostal k cyklistice?
Vždycky mě bavila, už do školy jsem jezdil na kole a někdy si to po vyučování natáhl i s aktovkou nějakým větším okruhem. Ale začínal jsem s dvacetičtyřhodinovkami, připravoval jsem se na takový závod v nedaleké Zašové a dojel jsem tam čtvrtý. A to byl impulz se tomu věnovat.

A jak vedla cesta k ultramaratonům?
Čtyřiadvacetihodinovky mě přestaly bavit, byla to spíš velká show na celý víkend, větší masovka, týmová soutěž a mnoho kategorií. To mě nenaplňovalo. V roce 2009 jsem si tedy zkusil ultramaraton Race Around Central Europe, který se jel tady nedaleko a končil v Třinci. Chtěl jsem vědět, jestli na to vůbec mám…

Kde tě lidi můžou potkat při tréninku?
Bydlím v Rožnově, takže v srdci Beskyd. Ale nejradši jezdím do Hostýnských vrchů. Tesák, Troják, to je moje domovina, protože pocházím z Kroměříže. A párkrát do roka vyrážím na otočku z Rožnova na Praděd. Snažím se ty lokality k tréninku i střídat, abych se z toho nezbláznil.

Jaké si ultramaratony kladou nároky na vybavení a na kolo?
Mám běžné silniční kolo Cinelli, které je ale nastavené především na pohodlnou jízdu. Kratší a vzpřímenější posed. Ryzí silničáři to asi rádi nevidí. Časovkářská hrazda je tam ne pro výkon, ale aby si člověk mohl i během jízdy trochu odpočinout.

Takže žádné časovkářské speciály?
Ne, to mezi jednotlivci nevozí snad nikdo. Není to tak pohodlné.

Trávit desítky hodin a celé dny na kole musí být – pomineme-li fyzické zatížení – těžké u pro hlavu. Jak si krátíš na kole čas? Posloucháš při jízdě třeba nějakou muziku?
Ano, z auta mi pouští muziku, kterou chci, z reproduktoru. Ten mix, co mám na takové závody připravený, je absolutní všehochuť. Mám tam i Karla Gotta a Čechomor…

To nezní jako kdovíjak stimulující hudba…
Ne, to není. Představ si ale, že ti dva dny v kuse duní do uší něco jako třeba Offspring (smích). Člověk si musí i odpočinout. Důležité je spíš mít tu pohodu a něco klidnějšího. Být to závod na jeden den, pustím si něco ostřejšího, ale dospěl jsem k tomu, že na takové dlouhé akce se to moc nehodí. Spíš mě to otravuje, vyčerpává a jsem pak protivný.

Jaké hrozí nejčastější zdravotní komplikace?
Já sám během závodu ještě žádné potíže neměl. Běžné je, že člověku něco nesedne z jídla nebo pití, což k tomu zatížení zkrátka patří. Ultramaratonci si často stěžují na bolesti zad nebo krční páteře, ale mě se to vážně vyhýbá. Jsem zdravý a myslím, že mám i docela dobře vyladěný posed. Snažím se naslouchat svému tělu a jakýkoliv signál, který mi vysílá, přijmout.

Přesto nerozumím tomu, jak vůbec usedíš dva a více dní na kole v kuse?  Nemáš problém ani se sedacími partiemi?
Určitě musíš mít pohodlné sedlo, minimálně s titanovými ližinami. To minimálně. Karbonové jsou výhodou. Ale prostý recept na to není. Každý vozí, co mu vyhovuje. Mou zkušeností je hlavně nic moc neměnit a vozit sedlo, na které jsem zvyklý. Mám ho na kole i na trenažéru. Třeba po dojezdu závodu Kolem Rakouska jsem byl i po 2200 kilometrech úplně v pohodě a naopak člověku, co dojel tři hodiny po mně, tekla z pod nohavic krev...

RAAM je další meta

Čím je pro tebe a pro realizační tým RAAM?
Pro mě je to sportovní cíl, ale ani pro realizační tým to není dovolená. Berou to stejně svědomitě jako já. Bez týmu by závodník na takových tratích nebyl nic. V tomto pohledu je to týmový sport. Oni ví o čem to je, o tom jak je to náročné fyzicky i psychicky, že se bude málo spát… RAAM je v Americe, je to nejdelší závod, v extrémních podmínkách…tudíž nejnáročnější. Nelze to brát na lehkou váhu.

Co bylo těžší? Zmanažerovat účast na RAAMu nebo se na něj připravit?
Určitě ta manažerská stránka věci. Účast tam vyjde se vším všudy na milión korun a sehnat na to dnes peníze není legrace. Do poslední chvíle jsem s tím bojoval a teprve za minutu dvanáct přišlo kladné vyjádření z Nadace ČEZ, která mě společně s firmou OKD podpořila největším procentem prostředků.

Kde jsi sháněl prostředky? U regionálních firem nebo i jinde?
Málokdo chápe, že jde jet 1000 kilometrů na kole nonstop. A když už to někdo pochopí, neví jak by to mohli využít a proč by to měli podporovat. Mně se povedlo navázat spolupráci se společnostmi, které mají mnohdy i nadnárodní zájem. V tuto chvíli mám 90 % potřebných prostředků a zabralo mi to minimálně rok příprav a shánění.

Všechno si zařizuješ sám? I jednání s partnery?
Ano. Často sedím na trenažéru a přitom posílám maily, telefonuji, komunikuji s partnery a vyřizuji spoustu dalších věcí…

S jakými ambicemi tedy do Ameriky odlétáš?
Bude to můj první RAAM, což je pro mě samotného něco nepředstavitelného. Myslím, že když ale pojedu hlavou a nepřijdou nějaké zdravotní nebo jiné zásadní komplikace, které by mě mohly zastavit, je reálné dojet do cíle. A chtěl bych to dojet v limitu, což je v mé kategorii 12 dní. Mé skromné přání je to stihnout o den dříve. Je to pro mě teď tak otevřená kniha, že nejde říct, kolikátý dojedu. Sto kilometrů můžete jet tři hodiny, za jiných okolností klidně půl dne.

Kolik lidí jezdí RAAM?
Zatím jsou přihlášeny čtyři ženy a třiačtyřicet mužů, v mé věkové kategorii necelá třicítka. Konkurence je tam i letos silná, ze všech koutů světa.

Amerika je po všech stránkách něco jiného. Byl jsi už někdy „za velkou louží“?
Ne, bude to pro mě úplně nové. Jedeme tam sice týden předem, ale kromě aklimatizace budeme mít na starosti ještě spoustu jiných věcí na zařízení. Známí, kteří do USA létají, mě ale s tím, jak to tam chodí, seznámili.

Nemáš strach třeba z časového posunu?
Já stejně pojedu ve dne v noci, takže pro mě nějaký časový posun myslím nebude takový problém. Důležité bude si těch pár dní před startem trochu odpočinout. Už se ale těším, až budu na startu, všechno zařizování bude za námi a já už budu moct jen šlapat!

Ve Slovinsku jsi za dva dny spal 15 minut. Kolik si myslíš, že toho naspíš během RAAMu?
Závod startuje jako časovka v poledne. První noc určitě spát nebudu a pak počítám každou noc zaspím tak na hodinu, hodinu a půl. Pokud nebudou velké krize, bude stačit do dvou hodin.

Patříš k těm, co nepotřebují tolik spát i v běžném životě?
Ne, to spím jak nejvíc můžu. Ale tím, že chodím na směnný provoz, bývá organizmus hodně rozladěný. Někdy se mi stává, že po noční vůbec nespím. Ale aspoň toho jde využít k tréninku.

Máš z RAAMu nějaké obavy?
Nikdy jsem nejel tak dlouhý závod. Nejdelší byl na čtyři dny. V tom je to pro mě velká neznámá. Musím jet hlavou. Snažil jsem se si v hlavě závod do detailu rozpitvat, ale zpravidla nic v závodě pak nevychází podle plánu. Detaily budeme dolaďovat operativně a s chladnou hlavou až bude třeba.

Nemáš strach ani z celkové náročnosti a únavy? Pár lidí už takhle na RAAMu zemřelo. Vjeli třeba pod auto…
Krize přijdou a i to, co popisuješ se skutečně stává. Ale od toho je tým. Sleduje závodníka a když dělá něco nestandardního jako třeba že nejedu rovně nebo ve sjezdu nemám ruce na brzdách, snaží se mě varovat a promluvit na mě z amplionu. Případně mi řeknou „Zastav“!

RAAM před tebou zkoušeli dva Češi. Hana Ebertová ani Tomáš Celta ale do cíle nedojeli. Dali ti nějaké užitečné rady, čemuž se vyhnout?
V kontaktu s nimi nejsem, nemluvil jsem o tom s nimi. Soustředím se sám na sebe, nechci se s nikým srovnávat ani se nechat rozptylovat komplikacemi jiných.

Co pro tebe tedy účast tam znamená?
Pro mě je to hlavně velká výzva. Chci dojet do cíle a posunout svoji hranici. A předpokládám, že to dojedu, byť se samozřejmě může stát cokoliv.

Předbíháme, ale kam se ta hranice ještě může posunout?
Je to hodně daleko. Teď se budu snažit dojet do cíle, při první účasti nelze myslet dále. RAAM je to nejtěžší, co se zatím jezdí, byť mu tady v Evropě roste údajně ještě náročnější konkurence.

Jen na přípravách zázemí, shánění financí a celkové organizaci jsi strávil více než rok. Nemluvě o několik let dlouhé fyzické přípravě. Máš po tom všem ještě síly a chuť RAAM jet?
Teprve teď jsem se na tu akci začal těšit! Dokud člověk zařizuje peníze, jezdí po schůzkách a dělá spoustu dalších věcí kromě tréninku, je to dřina. Ale teď už se fakt do Ameriky těším! A děkuji všem partnerům, kteří mi splnění tohoto snu umožnili.

Epilog

Rozhovor je u konce. Svaťa dopil své cappucino, rozloučili jsme se a on se odebral domů za svou rodinou a k nedělnímu obědu. Viděli jsme se sice poprvé v životě, ale sám mám pocit, jako bychom se znali už léta. Jen málokdy se člověku zadaří potkat tak dobrosrdečného člověka plného optimismu a nad tím vším, co jsem z jeho úst slyšel, tak přemýšlím ještě celou cestu domů i dlouho poté.

Jak zaznělo v rozhovoru, na RAAM vyráží se Svaťou Božákem i Dušan Mihalečko, který je mimo jiné také autorem videí Birell Cykloškoly. Prostřednictvím jeho kamery a také prostřednictvím MTBS budete o účasti Svati Božáka na RAAMu pravidelně informováni. A podle všeho by z nasbíraného materiálu měl během roku vzniknout i film pro Českou televizi. Na jejích obrazovkách jste již Svaťu Božáka mohli vidět minulý týden v pořadu Profil (více zde).

V průběhu závodu můžete také sledovat webové stránky www.svatabozak.cz, kde najdete aktuální informace o průběhu závodu napříč Amerikou. Povzbudit českého závodníka můžete na dálku i vy. Žádná taková zpráva nezůstane zapomenuta, neboť lidé z týmové podpory budou Svaťovi číst podpůrné SMS zprávy (na webových stránkách bude později uvedeno mobilní číslo na telefon v USA) a zprávy z guestbooku na jeho stránkách. A každá taková podpora Svaťu nastartuje a žene vpřed.

Nyní nezbývá, než Svaťovi za naši redakci popřát hodně sil, hodně štěstí a pevné zdraví, aby se stal prvním Čechem, který RAAM ve zdraví dokončí…

Svaťo, držíme palce!